Zatímco ve své prvotině Vzpoura přichází autorský kolektiv Neviditelného výboru toužebně analyzoval sociální pnutí, která nedlouho po vydání knihy přerostla v sérii divokých povstání a revolucí, nyní — po více než deseti letech — může svou anarchistickou perspektivou opět přispět do diskuse nad směřováním celosvětového alterglobalizačního hnutí. Text je obsáhlejší a umírněnější, ale neztrácí na naléhavosti. Je tedy otázka, zda se domnělí autoři opět dostanou do hledáčku represivních složek.

Esej začíná úvodním poplácáváním po ramenou; tak jsme se dočkali! Arabské jaro, ukrajinský Majdan i řecká vzpoura se staly zhmotněním mokrých snů světové levicové veřejnosti trpící pod palbou gumových projektilů během kontrasummitů G20. Všichni si ale uvědomili fakt, že význam vzpour byl přeceněn a revoluce se mylně stala cílem, nikoli prostředkem aktivistických snah. Nebylo proto překvapením, že mocenské vakuum vzniklé po úspěšném svržení té či oné vlády rychle nahradila vláda nová.

↗

Dostanou se opět domnělí autoři tohoto sice umírněnějšího, avšak naléhavého textu do hledáčku represivních složek? Repro DR

Neviditelný výbor správně poznamenává, že hlavními příčinami neúspěchu byla bezesporu absence společné vize (ostatně jako u každé revoluce) a společného jazyka, tedy způsobu, jak definujeme pojmy. To se ukázalo zejména v rámci hnutí Democracia Real Ya, kdy nebylo jasné, co si pod pojmem demokracie vlastně představujeme. Autoři trefně poznamenávají, že zatímco většina západních demokratických zemí se proměnila v policejní režimy, většina policejních režimů se ohání označením demokracie.