Neviditelný výbor proti kapitalistickému soukolí

Našim přátelům je druhá kniha Neviditelného výboru, navazující na text Vzpoura přichází, který zaujal francouzské policejní složky natolik, že jeho autory uvěznily. Po proslulém radikálním eseji vychází nyní po letech pokračování.

Zatímco ve své prvotině Vzpoura přichází autorský kolektiv Neviditelného výboru toužebně analyzoval sociální pnutí, která nedlouho po vydání knihy přerostla v sérii divokých povstání a revolucí, nyní – po více než deseti letech – může svou anarchistickou perspektivou opět přispět do diskuse nad směřováním celosvětového alterglobalizačního hnutí. Text je obsáhlejší a umírněnější, ale neztrácí na naléhavosti. Je tedy otázka, zda se domnělí autoři opět dostanou do hledáčku represivních složek.

Esej začíná úvodním poplácáváním po ramenou; tak jsme se dočkali! Arabské jaro, ukrajinský Majdan i řecká vzpoura se staly zhmotněním mokrých snů světové levicové veřejnosti trpící pod palbou gumových projektilů během kontrasummitů G20. Všichni si ale uvědomili fakt, že význam vzpour byl přeceněn a revoluce se mylně stala cílem, nikoli prostředkem aktivistických snah. Nebylo proto překvapením, že mocenské vakuum vzniklé po úspěšném svržení té či oné vlády rychle nahradila vláda nová.

294_bgDostanou se opět domnělí autoři tohoto sice umírněnějšího, avšak naléhavého textu do hledáčku represivních složek? Repro DR

Neviditelný výbor správně poznamenává, že hlavními příčinami neúspěchu byla bezesporu absence společné vize (ostatně jako u každé revoluce) a společného jazyka, tedy způsobu, jak definujeme pojmy. To se ukázalo zejména v rámci hnutí Democracia Real Ya, kdy nebylo jasné, co si pod pojmem demokracie vlastně představujeme. Autoři trefně poznamenávají, že zatímco většina západních demokratických zemí se proměnila v policejní režimy, většina policejních režimů se ohání označením demokracie.

Zřejmým, ale mimo anarchistické hnutí ne příliš populárním faktorem byla také neschopnost překonat samo paradigma vládnutí, které by komuna nahradila správou. Právě na základě této chyby dochází radikální levice stále dokola ke stejnému zklamání a stejně naivní otázce – jak to, že se Podemos, Syriza či Die Linke v mnohém chová stejně jako jejich pravicoví předchůdci?

V čem anarchistická argumentace eseje naopak pokulhává, je určitá fetišizace vzpoury typická pro povstalecké romantiky. Za každým rozbitým oknem tito lidé hned vidí novou beztřídní komunu, za každým ukopnutým zrcátkem policejního auta nové výrobní družstvo, za každou zapálenou pneumatikou novou samosprávnou továrnu.

Přitom bezhlavé nihilistické exploze násilí, jaké pamatují pařížská a londýnská předměstí, nejen že neměly žádné politické požadavky, ale prakticky ani teoreticky současná sociální hnutí neobohatily. Každopádně platí, že „revolucionáři jsou velmi často ti, které revoluce nejvíc překvapí“.

Kdo je revoluční subjekt
Za inspiraci neomarxismem můžeme považovat kapitolu, v níž autoři hledají současný revoluční subjekt a ruku v ruce s kritickou školou 60. let docházejí k tomu, že jím už není dělnická třída, ale okraj společnosti. Autoři doslova píšou, že jde o ty, kteří se „poflakují po kavárnách, po ulicích, životem, na fakultě, na internetu.“ Neviditelný výbor nezapomněl na zajímavý posun v politickém paradigmatu, totiž že po ekonomické krizi obchází světem strašidlo demokracie. Ta už přestala být synonymem kapitalismu a jak nám ukazuje příklad Číny, otázkou je, zda má vůbec logiku demokracii a kapitalismus jakkoli spojovat.

Po analýze následuje nejdůležitější pasáž, která by se dala shrnout klasickou leninskou otázkou – Co dělat? Tradiční radikální levice by měla jasno – vzít útokem zámky, parlamenty a banky. Ale – jak Neviditelný výbor poznamenává – přesně toto se v uplynulých vzpourách stalo. Vzbouřenci z Majdanu procházeli prázdnými chodbami prezidentského paláce a zjistili, že se tam žádná skutečná moc nenachází.

A Neviditelný výbor má za to, že nepřítel není personifikován v podobě vládnoucích, ale rozprostřen v infrastrukturách, které jaksi mimoděk udržují kapitalistické soukolí v chodu. Jako příklad uvádí Belgii, kde z důvodu neschopnosti politiků sestavit koalici panovalo více než půl roku bezvládí a na chodu země se to nijak neprojevilo. Jinými slovy, poslanci v kravatách představují spíše zástupný symbol, který zakrývá mnohem komplexnější propletenec vztahů.

V otázce destrukce infrastruktur se autoři opět dostávají na tenký led; jedním z prostředků masového ovládání je totiž i internet, který zároveň slouží jako nezbytný komunikační prostředek všech revolucionářů. Přestože jsou lidé denně vystavováni brainwashingu facebookovými algoritmy, bylo by velkou chybou v rámci spontánní války proti infrastrukturám zasahovat i sociální sítě namísto jejich využití pro potřebu společnosti.

Závěrem se autoři dostávají k řešení, které ostatně nastiňují už v předchozí knize. Nyní ale mohou svá tvrzení doložit historickou praxí. O revolučních úspěších totiž můžeme mluvit tehdy, transformovala-li se destrukce vzpoury do konstrukce komun, lhostejno zda mluvíme o komunách v Mexiku, samosprávných továrnách v Argentině, náměstích v Káhiře, parcích v Turecku či družstvech v Řecku. Komuny pak představují v časech krize opory pro další boj, stejně jako praktickou i teoretickou inspiraci. Až u nás vyjde další kniha Neviditelného výboru, budeme ještě dál?

Neviditelný výbor: Našim přátelům. Rubato, Praha 2018, 208 s.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Alespoň něco Úterý, 4.Prosince 2018, 12:24:35

"A Neviditelný výbor má za to, že nepřítel není personifikován v podobě vládnoucích, ale rozprostřen v infrastrukturách, které jaksi mimoděk udržují kapitalistické soukolí v chodu" - trvalo to opravdu hodně dlouho, nežli anarchisticko-antikapitalistické hnutí dokázalo pochopit alespoň tuto zcela základní skutečnost. Tedy že k cíli opravdu nevede rozbíjení výkladních skříní ani zapalování aut na ulici, ale že je k tomu zapotřebí zcela základní systémové změny. (Určitou omluvou anarchistům může být, že tuto základní skutečnost dodnes nepochopila ani naprostá většina profesionálních a akademicky vzdělaných politologů.)

Na straně druhé - jakmile anarchistické hnutí (alespoň tedy autoři dané publikace) překonalo tuto iluzi, hned vzápětí se vrhá do iluze nové. Tedy do té iluze, že postačí založit nějaké ty komuny, samosprávné továrny a výrobní družstva - a celý systém kapitalismu tím bude překonán, a konečně nastane ta vytoužená Říše totální svobody.

Takže: alespoň něco, alespoň dílčí prohlédnutí; ale na straně druhé stále ještě setrvávání ve starých anarchistických iluzích.

Jiří Karen - Opava

Úterý, 4.Prosince 2018, 12:49:9

Pane Poláčku, anarchismus už dávno zcela otevřeně mluví o potřebě radikální změny systému a vytváří konkrétní návrhy systémových alternativ založených na sofistikovaných filozofofických východiscích (např. Partekon - Život po kapitalismu od Michaela Alberta). Představa anarchistů jako těch "kteří chtějí cíle dosáhnout rozbíjením výloh" patří někam do stereotypů babiček 19. století :)

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Nepřítel není personifikován v podobě vládnoucích, ale rozprostřen v infrastrukturách. Úterý, 4.Prosince 2018, 12:57:41

Trvalo to dlouho, než anarchisticko-antikapitalistické hnutí dokázalo pochopit tuto skutečnost:

Tedy že k cíli nevede rozbíjení výkladních skříní, ale rozbíjení základních struktur společnosti, které se vytvářejí, předávají a modifikují prostřednictvím kulturní evoluce.

Rozbíjení těchto struktur je trochu něco podobného, jako když virus napadne DNA - jde možná jen o urychlení přirozené (kulturní) evoluce.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Úterý, 4.Prosince 2018, 18:46:31

Současný anarchismus nikdo nebere vážně, zejména anarchisté ne.

Kdyby někdo věřil, že by anarchisté mohli "destruovat infrastruktury", tedy zařídit, aby se přestaly udržovat silnice, přestaly fungovat energetické sítě, kanalizace, vodoody atd, tak by byli skoro všichni zuřivě proti. I když samozřejmě ve fungování infrastruktur je skutečná moc vtělena daleko více než do nějakých paláců a lidí s pompézními tituly.

Ale ono se ví, že anarchismus je jen nevinná hra s identitami jako mnohé jiné. Je pochopitelně zajímavější být anarchista než třeba mladý sociální demokrat.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.