Když se volí v Kamerunu

O rovníkovém Kamerunu se hovoří jako o „Africe v malém“. Střet mezi frankofonní a anglofonní komunitou, množství etnických skupin a přítomnost několika náboženství provází život země od zisku její nezávislosti v roce 1960.

Africký Kamerun se v českém prostředí netěší zrovna velké pozornosti. Stát, jehož název byl v 15. století odvozen od krevet (portugalsky camarões) žijících v obrovském množství v pobřežních vodách Guinejského zálivu, se stal v poslední třetině 19. století součástí německé koloniální říše, která s ním počítala v rámci své vize německé Mittelafriky.

S koncem první světové války německé koloniální ambice vzaly za své a území bylo rozděleno mezi Francouze a Brity, kteří coby vykonavatelé takzvané mandátní správy měli dbát „na pokojný rozvoj svěřeného území“. Většina území bývalé německé kolonie byla svěřena do správy Francouzů (území zvané Cameroun), kteří usilovně šířili jak jazyk, tak právní systém a hodnoty, na nichž byla evropská Francie vystavěna.

Úzký pruh území na západě byl svěřen do správy Británie coby Severní Kamerun (Northern Cameroons) a Jižní Kamerun (Southern Cameroons), přičemž administrace byla prováděna ze sousední Nigérie, patřící rovněž do britské západní Afriky. Nastala tak situace, kdy jedna kolonie spravovala jinou kolonii, což v dané době sice nebyl ojedinělý případ (v podobné situaci byla i. Jihoafrická unie vůči Německé jihozápadní Africe), nicméně i tak nastalá situace vzbuzovala u místních obyvatel nevoli.

Po druhé světové válce byl systém mandátů nahrazen činností nově vzniklé Poručenské rady v rámci systému nově vzniklé OSN a cesta nezávislosti se stalo jen otázkou času. Po vyhlášení nezávislosti francouzské části na počátku roku 1960 se s napětím očekávalo, jaký postup zaujme britská strana, respektive zástupci domorodého obyvatelstva, a zda upřednostní spojení s Nigérií či Kamerunem. Konečný výsledek jednání se dostavil v roce 1961, kdy byl Severní Kamerun obývaný převážně muslimy připojen k Nigérii a Jižní Kamerun se stal součástí Republiky Kamerun.

10526016_808407225857186_6364563120325272060_nPrezident Paul Biya zastává svůj úřad již od roku 1982. O politickém důchodu prý neuvažuje. Foto FB P. Biya

Prezidentem navždy
Tolik ke koloniálnímu odkazu, jehož otisk je však stále více než živý a bez jehož pochopení nelze porozumět stávající politické situaci. Podobně jako ve většině afrických států je i v Kamerunu klíčovou postavou politického života prezident, kterým je v tomto případě bývalý absolvent prestižních francouzských univerzit Paul Biya a který se podobně jako v řadě jiných případů může pochlubit celoživotní politickou kariérou.

Tento dinosaurus kamerunské politiky se úřadu prezidenta ujal již v roce 1982 a navzdory zasloužilému věku (Biya se narodil v roce 1933) se nezdá, že by uvažoval o politickém důchodu. Ačkoliv zlí jazykové poukazují na to, že valnou část svého prezidentování strávil Biya na dovolených ve Švýcarsku, poslední uskutečněné volby v říjnu tohoto roku potvrzují, že Biya opět obhájil mandát, tentokrát se ziskem více než 71 procent hlasů.

Nabízí se otázka, co stojí za podporou tohoto politického matadora. Lze výsledky voleb chápat jako projev čirého nadšení běžných Kamerunců z prezidentovy vlády, nebo mohou panovat určité pochybnosti o férovosti celého volebního procesu?

Volby proběhly 7. října a teprve v pondělí 22. října byly vyhlášeny oficiální výsledky. Za pro Středoevropana nepochopitelnou prodlevou stojí jak objektivní obtíže s organizací voleb v zemi, kde infrastruktura funguje značně nekvalitně, tak fakt, že menšinová anglofonní komunita v zemi proti volebnímu klání výrazně protestovala a podala množství stížností na organizaci a průběh voleb.

Nepřekvapí, že žádná z nich nebyla shledána jako opodstatněná. Hlasování se zúčastnilo 54 procent oprávněných voličů, o 10 procent méně než v předchozích volbách. Alarmující je, že v anglicky mluvících regionech se k urnám dostavilo pouze 10 procent voličů.

Nízká účast anglofonní populace byla způsobena jak snahou dát touto formou najevo nespokojenost se stávající politickou situací, tak strachem o vlastní život v případě, že by bylo během „tajného“ hlasování zjištěno, jak kdo hlasuje. O zásazích do svobody konečně svědčí omezení k aplikacím Facebook a WhatsApp pro mnohé uživatele, kteří zřejmě na svých účtech sdíleli nepatřičné informace.

V srdci Ambazonie
Právě anglicky mluvící obyvatelé představují hlavní opoziční sílu v zemi, která dlouhodobě vystupuje proti prezidentovi a současně volá po odtržení od Kamerunu. Napětí mezi frankofonní většinou a anglofonní menšinou v posledních měsících narůstá, o čemž svědčí tisíce uprchlíků utíkajících jak do sousední Nigérie, tak putujících vnitrozemím Kamerunu.

Nespokojenost anglofonní komunity s výkonem centrální vlády vedla v roce 2017 k jednostrannému vyhlášení nezávislosti Ambazonie kryjící se v zásadě s hranicemi bývalého britského Jižního Kamerunu. Rebelové, jak o nich hovoří prezident Biyo, argumentují tím, že asi 60 procent celkového HDP Kamerunu je generováno v Ambazonii, kde nejrůznější nadnárodní korporace těží ropu a dřevo a o profit se dělí s vládou v Yaoundé, nikoliv s lidmi žijícími v dotčené oblasti.

Obyvatelé Ambazonie hlasitě upozorňují, že ačkoliv jsou v zemi oficiálními jazyky jak francouzština, tak angličtina, vzdělání je fakticky dostupné pouze ve francouzštině, neboť centrální vláda anglicky mluvícím učitelům zkrátka neplatí. Místní, kteří nemohou z postižených vesnic odejít, hovoří o nedostatku základních potravin a nezájmu okolního světa o jejich osud.

Protesty, ke kterým se v letošním roce místní uchylují stále častěji, vedou k ostré reakci ze strany vlády, jejíž vojenské jednotky doslova plení centra povstalců. Ti reagují vznikem vlastních ozbrojených složek, které využívají stejné nástroje a metody jako centrální vláda s argumentem, že pokojné protesty k ničemu nevedly. Konečně poslední výsledky prezidentských voleb jim dávají za pravdu.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.