Po dlouhých měsících došlo alespoň k částečnému řešení politické krize v Iráku. Země, která se stále vzpamatovává z konfliktu se samozvaným Islámským státem, se totiž bezmála půl roku po volbách dočkala obsazení dvou nejvyšších pozic ve státě. Minulý týden byl nejprve zvolen prezident, který následně jmenoval premiéra a pověřil jej sestavením vlády.

Na obou postech se nakonec ocitli kompromisní politici, od nichž se očekává opatrné vyvažování mezi obrovským množstvím zájmových skupin na etnickém, náboženském či klanovém základě - a zároveň vyvažování mezi dvěma určujícími velmocemi, Íránem a Spojenými státy.

Prezident

Prezidentem se už tradičně stal zástupce kurdské menšiny, což vyplývá z ujednání po americké invazi v roce 2003. Barham Sálih sice obdržel drtivou většinu hlasů zákonodárců, jeho volba ale znovu poukázala na vnitřní štěpení uvnitř kurdské společnosti, jíž už dlouhodobě dominují dva hlavní klany reprezentované vlastními politickými stranami.

Proti Sálihovi zastupujícímu Vlastenecký svaz Kurdistánu (PUK) se kromě dalších jedenadvaceti kandidátů postavil Fuád Husajn z Demokratické strany Kurdistánu (KDP), tedy blízký spojenec dlouholetého šéfa kurdské regionální vlády Masúda Barzáního, který byl loni nucen odstoupit v souvislosti s konáním referenda o nezávislosti Kurdistánu.

Analytici na druhou stranu upozorňují, že Sálih není typickým představitelem PUK; s mateřskou stranou se minulý rok rozešel, aby založil opoziční stranu, a vrátil se teprve před prezidentskou volbou. Jde navíc bezpochyby o zkušeného politika — v minulosti byl předsedou vlády kurdského autonomního regionu a na celostátní úrovni působil na několika ministerských postech.

Těžký kompromis

Ještě větší obtíže provázel výběr ministerského předsedy, jehož nový prezident formálně jmenoval v den svého zvolení. Ádil Abdal Mahdí vzešel ze složitých dohod mezi roztříštěnými šíitskými stranami, zejména pak dvěma nejúspěšnějších, reprezentovaných kontroverzním duchovním Muktadou Sadrem a na íránské milice napojeným Hádím Ámirím.

K průlomu ve vyjednáváních mezi jinak znepřátelenými politiky došlo podle všeho na libanonské půdě se zprostředkováním radikálního hnutí Hizballáh a Íránských revolučních gard, proti jejichž vlivu v zemi se paradoxně před volbami Sadr hlasitě vymezoval. Svou roli zároveň sehrál tlak nejvyššího šíitského duchovního v Iráku, ajatolláha Alího Sistáního, na usmíření a nalezení premiérského kandidáta nespojeného s korupčními skandály z posledních let.

Takovým kandidátem má být Mahdí, v současnosti poslanec bez politické příslušnosti, ale s pestrou politickou minulostí: po americké invazi působil ve funkci ministra financí, následně byl dlouhá léta viceprezidentem a naposledy ministrem pro ropný průmysl. Především má ale pověst nekonfliktního člověka, který je vyznáním sice šíita, avšak udržuje blízké vztahy jak s předními sunnitskými, tak kurdskými politiky.