Chci přispět X

Před patnácti lety Amerika zničila mou zemi

Nikdy jsem nevěřil, že by kdy Irák mohl být horší než za Saddámovy krutovlády. Americká invaze z roku 2003 mě přesvědčila o opaku, píše irácký profesor a spisovatel žijící ve Spojených státech.

Bylo mi dvanáct let, když se irácký viceprezident Saddám Husajn zbavil oponentů ve vládnoucí straně a převzal absolutní moc. Žil jsem v Bagdádu a už tehdy jsem si k diktátorovi vypěstoval intuitivní, hluboce zakořeněnou nenávist. Byl to pocit, který rostl spolu se mnou. O každodenním životě za Saddámova utlačovatelského režimu jsem na konci devadesátých let napsal svůj první román jménem „I'jaam: An Iraqi Rhapsody“. Vypravěčem příběhu byl Furat, podle mého vlastního vzoru mladý vysokoškolský student anglické literatury na Bagdádské univerzitě, který se dostal do vězení kvůli vtipu o diktátorovi. Furat v románu blouzní a představuje si Saddámův pád, stejně jako jsem si jej mnohokrát představoval já sám. Toužil jsem se toho okamžiku dožít, ať už bych ho sledoval přímo z Iráku nebo z dalekého zahraničí.

Z důvodu magisterského studa jsem opustil svou rodnou zem pár měsíců po první válce v Zálivu a od té doby žil ve Spojených státech. Přesto jsem se v roce 2002 důrazně postavil proti navrhované invazi do Iráku. Bez ohledu na ušlechtilá hesla Bushovy vlády neměly Spojené státy na vývoz demokracie žádné právo. Ne ty Spojené státy, které dlouhodobě podporovaly diktátory napříč arabským světem. Dobře jsem si vzpomínal, jak jsem ještě jako puberťák seděl s tetou u nás v obýváku a na puštěné televizi si Donald Rumsfeld v roli zvláštního vyslance Ronalda Reagana se Saddámem třásl rukou. Jakou váhu měla v roce 2002 slova o svobodě a demokracii pro Iráčany z úst takového člověka? Kromě toho jsem zažil i obě předchozí války, Irácko-íránskou válku mezi lety 1980-1988 a první válku v Zálivu v roce 1991, takže jsem věděl, že se skutečné důvody pro válku zpravidla halí do závoje vábivých lží, pečlivě utkaného z kolektivního strachu a národních mýtů
.Doodle_dubz-flicker
Lidové zobrazení slavného momentu: Saddám Husejn si třese rukou s Donaldem Rumsfeldem. Foto Flickr

Jako jeden ze zhruba pěti set Iráčanů žijících v diaspoře – Iráčanů různého etnického původu a politického zaměření včetně mnoha disidentů a obětí Saddámova režimu – jsem podepsal petici s názvem „Ne válce v Iráku. Ne diktatuře“. Jakkoli jsme Saddámovu hrůzovládu odsuzovali, nemohli jsme podporovat „válku, která by zavinila ještě víc smrti a utrpení“ nevinných Iráčanů, a která měla potenciál uvrhnout celý region do chaosu a násilí. Americká mainstreamová média si nás tehdy nevšímala. Dávala přednost těm iráckým Američanům, kteří invazním silám slibovali, že je jásající davy zahrnou „sladkostmi a květinami“. Nic takového se nestalo.

Ne, že by petice něco změnila. Je to přesně patnáct let, co začala invaze do Iráku.

O tři měsíce později jsem se v rámci natáčení dokumentu o Iráčanech v éře po Saddámovi vrátil poprvé od roku 1991 domů. Chtěli jsme naše spoluobčany ukázat jako skutečné, komplexní bytosti, ne jen jako součást černobílého souboje Saddáma a Spojených států. Americká média Iráčany zploštila buď na diktátorovy oběti prahnoucí po okupaci, nebo na podporovatele krutého režimu. Chtěli jsme, aby Iráčané promluvili sami za sebe. Za dva týdny strávené objížděním Bagdádu jsme vyslechli mnoho místních obyvatel. Přes hrozivé vyčerpání lety sankcí a diktatury někteří stále ještě doufali v lepší budoucnost. Mnozí však cítili jen vztek a obavy z budoucnosti. Už tehdy se její předzvěst vznášela ve vzduchu, zosobněná typickou arogancí a násilím okupační koloniální mocnosti.

Krátká návštěva potvrdila moje obavy z toho, že invaze bude pro Iráčany znamenat katastrofu. Odstranění Saddáma se ukázalo jako pouhý vedlejší produkt jiného cíle: tím bylo rozložení iráckého státu a jeho institucí. Stát nahradil zkorumpovaný, nefungující polostát. Stále ještě jsme natáčeli v Bagdádu, když šéf Prozatimní koaliční správy Paul Bremer oznámil vytvoření tzv. Irácké vládní rady. Hned po jménech členů této rady následovalo jejich vyznání a národnostní příslušnost. Řada Iráčanů, s nimiž jsme ten den mluvili, byla rozčilená nad oficiálním zavedením systému založeného na etnickém a sektářském základě. Ne, že by etnické a sektářské půtky předtím neexistovaly. To, že se z nich stala jednotka politického systému, však vypustilo stavidla. Nechutné osoby na postech ve vládní radě, jmenované povětšinou díky dlouholetým vazbám na USA, začaly s plundrováním zdrojů a učinily z Iráku jednu z nejzkorumpovanějších zemí na světě.

Měli jsme štěstí, že jsme mohli náš film natáčet v onom krátkém období relativního bezpečí. Jen krátce po naší návštěvě v Iráku vybuchlo násilí. Sebevražedné atentáty se staly součástí každodenního života. Po invazi začala moje vlast přitahovat teroristy jako magnet. „Budeme s nimi bojovat tam, abychom jim nemuseli čelit u nás doma,“ jak říkával prezident George W. Bush. Brzy se Irák propadl do sektářské války, které padly za oběť statisíce civilistů a další statisíce musely opustit svoje domovy
.Bronze_statue_1972_basra_david_stanley-flickr
Socha básníka ve městě Basra. Foto Flickr

Když jsem se příště vrátil do Bagdádu, psal se rok 2013. Americké tanky zmizely, následky okupace však byly vidět na každém rohu. Přestože jsem měl nevelká očekávání, šokovalo mě, jak hrozivým, nefunkčním a nebezpečným se město mého mládí stalo pro velkou většinu Iráčanů.

Naposledy jsem Irák navštívil v dubnu roku 2017. Letěl jsem z New Yorku, mého současného domova, do Kuvajtu, kde jsem měl přednášet. Společně s dalším iráckým přítelem jsme přejeli pozemní hranici. Mířil jsem na jih do Basry, do jediného důležitého města v zemi, které jsem dosud nenavštívil. Čekala mě autogramiáda na pátečním knižním trhu na Faráhídíově ulici, kde se podle vzoru slavného trhu na ulici Mutanabbí v Bagdádu každý týden scházejí milovníci literatury. Nečekal jsem nádhernou Basru, jak jsem ji znal z pohledů ze 70. let, to město bylo dlouho pryč. Avšak Basra, kterou jsem spatřil, byla vyčerpaná a zamořená. Už za iránsko-irácké války si hodně vytrpěla a rok 2003 úpadek jenom uspíšil. Vlivem přebujelé korupce byla Basra bledá, rozpadající se, chaotická. Řeky znečištěné a mizející před očima. Vykonal jsem tedy alespoň literární pouť ke slavné soše největšího iráckého básníka, Badr Šákir as-Saiyába.
Během těchto krátkých návštěv mi jedinou útěchu poskytovala setkání s těmi Iráčany, kteří si přečetli mé romány. Psal jsem je zdaleka a jejich prostřednictvím jsem se pokoušel vyrovnat s bolestným rozkladem celé země a její společnosti. Stejně jako jejich autora pronásledují tyto texty stíny mrtvých.

Nikdo s jistotou neví, kolik Iráčanů zemřelo vinou invaze před patnácti lety. Důvěryhodné odhady mluví o více než jednom milionu. Přečtěte si to ještě jednou. Ve Spojených státech se o invazi do Iráku často hovoří jako o „přešlapu“ nebo dokonce jako o „obrovské chybě“. Byl to zločin. Jeho pachatelé jsou stále na svobodě a někteří z nich jsou dokonce vinou trumpismu a většinově zapomnětlivé společnosti znovu přijati do slušné společnosti. Právě před rokem jsem sledoval, jak Bush v Show Ellen DeGeneresové vesele tančí a vypráví o své zálibě v malování. Všichni ti znalci a „odborníci“, kteří veřejnosti prodali válku, jsou pořád na svých místech. Nikdy jsem si nemyslel, že by Irák mohl být horší než za Saddámovy vlády. Ale přesně to Amerika dokázala. A odkázala Iráčanům.

Z původního textu pro The New York Times přeložil František Kalenda

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Jaroslav Hajek - Přisluhovač globálního kapitalismu, Mnichov

Díky za tento překlad. Úterý, 27.Března 2018, 13:57:43

Můj kolega původem z Egypta mi nedávno vysvětloval, že Evropané si většinou vůbec neuvědomují, za jakou zvůli a aroganci Západu je válka v Iráku pokládána v arabském světě, a exprezident Bush zhusta za válečného zločince.

V knize - promiňte mi tu odbočku - "Nový car" od S.L. Myerse o Putinově životě a nástupu k moci je historka z roku 2008, kdy odstartovala válka Ruska s Gruzií napadením Osetie gruzínskou armádou. V Kremlu byl zrovna na státní návštěvě francouzský prezident Sarkozy.

"Pověsím toho Saakašviliho za koule", prohlásil prý tehdy Putin, když už se ruské tanky blížily k Tbilisi. "Pověsíte?" zeptal se překvapeně Sarkozy. "Proč ne? Američané přece pověsili Saddáma Husajna!" odpověděl prý Putin. "Ano", namítl Sarkozy, "ale chcete se zapsat do historie jako Bush?" Putin byl chvíli zaskočen, a nevěděl, co říci. "Na tom něco je", řekl nakonec.

Foto

Lukáš Houdek - Plzeň

Omluva Pátek, 20.Dubna 2018, 12:57:4

Válka v Iráku byla to nejhorší, co mohl v roce 2003 prezident Bush udělat. Už jeho předchůdce Clinton jej varoval, že vojenská intervence může destabilizovat celý region. Bohužel nejčernější scénáře se naplnily a Bushova vláda je spoluzodpovědná za rozmach extremismu v arabském světě.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.