Chci přispět X

Jak je na tom Erdoğan s EU

Turecký vládce Erdoğan dosáhl svého životního cíle. Stal se faktickým sultánem republikánského Turecka. Že to nejde dohromady? To jen výraz sultán mate.

Erdoğan stoupal po žebříčku moci vytrvale od počátku své kariéry. Profesionální fotbalista, kluk z chudé istanbulské čtvrti, se stal nejdřív úspěšným starostou Istanbulu, později vůdcem údajně reformované islamistické strany AKP, která za všeobecné voličské frustrace vyhrála v roce 2002 volby a byla schopna vytvořit jednobarevnou vládu. Pod Erdoğanem vládne už šestnáct let. Když byla absolutní vláda této státostrany jedinkrát ve volbách ohrožena, nařídil Erdoğan svým poddaným volební reparát a pak už přesvědčivě vyhrál.

Zpočátku praktikoval mimikry známé z islámské historie, tvářil se jako demokrat. Tuto taktiku uplatnil i vůči Evropské unii. V dobách námluv po zahájení přístupových rozhovorů v roce 2005 vypadal jako reformní islámský politik. Nikdy se však netajil svým konečným cílem uchopit absolutní moc.

Přesto nalákal zahraniční investory, země pod jeho vedením vzkvétala, rozvíjelo se dosud zaostalé vnitrozemí, chudinské čtvrti měst nahrazovaly výškové domy, lid byl korumpován levným bydlením, dodávkami uhlí a potravin. Nízkopříjmové vrstvy a později i nová střední třída ve vnitrozemských oblastech, která se vyšvihla díky hospodářskému růstu, nahrávala Erdoğanově elektorátní demokracii.

Dgdiqyjw0aafovjProfesionální fotbalista a kluk z chudinské čtvrti stoupal vytrvale mnoho let v kariérním žebříčku. Repro DR

Po každých volbách, v nichž Erdoğan „demokraticky“ pomocí své drtivé převahy v médiích a ve veřejném prostoru vyhrával, postupně utužoval svůj autokratický režim.

Jeho cílem bylo pokračování přístupových rozhovorů, které měly podle původních optimistických odhadů skončit v roce 2015, a konečné členství v EU. Evropská komise však vydávala čím dál kritičtější výroční zprávy. A tak se Erdoğan podle známého propagandistického receptu hledání vnějšího nepřítele vůči ní stále více vymezoval.

Potřeboval to v téměř neustálé kampani do různých voleb, které měly zastírat utužování režimu osobní moci. Vrcholem byla roztržka s největšími investory v Turecku, Nizozemím, Německem a Rakouskem, když Nizozemsko a německo odmítlo povolit Erdoğanovi provádět volební kampaň mezi tureckou komunitou v těchto zemích a Erdoğan je za to začal nevybíravě urážet. I Německo však Erdoğana rozzuřilo satirou na jeho diktátorské sklony.

Po údajném puči, který Erdoğanovi posloužil k likvidaci opozice, referendu o přechodu na prezidentský systém a předčasných volbách, které ho potvrdily jako samovládce, se sice Erdoğan uklidnil, ale ve vztazích EU–Turecko už bylo celkem jasno. Erdoğan stále vyhrožuje, že Turecko může změnit geopolitickou orientaci, nicméně členství Turecka v EU už v podstatě nepřichází v úvahu.

Objevil se však faktor Trump, který zcela nevybíravě uvalil na Turecko sankce kvůli vězněnému americkému pastorovi. To vyvolalo okamžitou měnovou krizi.

Už před tím však muselo být Erdoğanovi jasné, že s rostoucím zahraničním dluhem nemůže rozvoj země trvat věčně. Proto ostatně vyhlásil volby o rok před termínem, aby si pojistil moc před očekávanou ekonomickou krizí. Hospodářská situace Turecka se zhoršuje, inflace dosahuje téměř 25 procent, nezaměstnanost roste, závratným tempem rostou ceny, lidé si stěžují, že tak zle ještě nebylo. Prudký pokles měny vyvolal například i naprostý nedostatek životně důležitých léků.

Po roztržce s USA se Erdoğan vydal s prosíkem do Německa. Škemral především o investice, byly mu však vyjmenovány podmínky, za nichž je možné o dalších investicích uvažovat. Je to především nezávislost centrální banky bez Erdoğanových zásahů, nezávislost justice a návrat k demokratickým poměrům. To je však s Erdoğanem nemožné. S touto studenou sprchou Erdoğan také z Německa odjel. Přijetí Erdoğana na státní návštěvě se zahalenou manželkou po boku na tom nic nezměnilo, byla to jen úlitba strategickému významu Turecka. Němečtí představitelé od prezidenta přes kancléřku po představitele podnikatelských kruhů nešetřili vůči Erdoğanově režimu kritikou.

Erdoğan má teď velmi nesnadný výběr. Bez investic z demokratických zemí to nepůjde, Čína, natož Rusko je těžko nahradí. Erdoğan by velmi rád pokračoval v odvěkém osmanském tažení do Evropy, zvlášť když se sám tváří jako pokračovatel osmanských sultánů. Jako staronový mocný muž na Bosporu toho těžko dosáhne.

Erdoğanův vztah k EU se ve srovnání s jeho nenávistnými výpady a urážkami z minulých let mění, ale jen proto, aby ho Unie vytáhla z hluboké krize. Politické sbližování s Erdoğanem je těžko představitelné. Jak zdůrazňovala kancléřka Merkelová, Turecko je pro Evropu strategickým partnerem. Jen v těchto dimenzích se musí a jen v nich se mohou vzájemné vztahy rozvíjet.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.