Žádný skalpel, žádná pinzeta, žádné lékárnické váhy. Na všechno vezmeme kladivo! Tak zní letošní vzkaz velké části komunálních kandidátů voličům. Až z toho mrazí. Nejvíc pak ze zjištění, že podobnému vidění světa podléhají i etablované strany demokratické levice a demokratické pravice. I když prim pochopitelně hraje krajní pravice, z níž má nejlepší vyhlídky Okamurova Svoboda a přímá demokracie.

Stačí si projet republiku a zjistíte, že je v ní cosi shnilého. Hnutí Mostečané Mostu slibuje vystavět za městem vesnici pro „lůzu“. Aby vše bylo jasné, horuje za vystěhování Romů z centra města. Na různé formy „očisty“ města se zaměřilo hnutí Ostravak. Na Praze 8 byla ČSSD nucena stáhnout plakát slibující vyhnat Drop in, organizaci starající se o narkomany, z nemocnice na Bulovce. V Havířově zase sociální demokraté něchtějí žádné migranty.

↗

I tradiční strany mají někdy pocit, že občané už nefandí umírněným postojům. Plakát kandidáta ČSSD, který později stáhl jako omyl. Repro DR

Samozřejmě najdeme i opačné případy. Moc jich ale není. „Kdyby někdo přišel a řekl: Vážený pane starosto, máme tady šest Syřanů, kterým vyhořely baráky a my pro ně potřebujeme najít ubytování, tak já odpovívím: O čem se tady bavíme? Dejte mi na to měsíc, s ředitelem školy zařídím školní docházku, uspořádám velkou besedu s obyvateli v místní knihovně, ať jim Syřané na mapě ukážou, odkud jsou, ať na fotkách ukážou, jak teď jejich země vypadá, a vysvětlí, proč je tady máme a že nám děkují za to, že tady s námi mohou žít.“

To jsou slova starosty Kolína Víta Rakušana (STAN) pro týdeník Respekt. Nejspíš vyhraje i letos. Je oblíbený a lidé mu rozumí, aniž by je musel opíjet rohlíkem. Dokonce ani kontroverzní Jaroslav Kubera (ODS) v severočeských Teplicích nehraje muslimskou či romskou kartu.

Bohužel opačné případy víc tlučou do očí. Po vzoru vysoké politiky i mnozí komunální adepti získali pocit, že pro většinovou populaci je stěžejní zatočit s „nepřizpůsobivými“ a najít obětní beránky jejich starostí. Kdo neukazuje svaly, jako by nebyl.

Patent na to pochopitelně má krajní pravice. Poznáte to z hesel, předvolební inzerce i složení jejích kandidítních listin. V případě SPD se to týká též senátních voleb. Když se podíváte na její zájemce o mandát, uzříte jednoho sekáče, „který se nezakecá“, vedle druhého. Vojenští veteráni a vojáci v záloze, strážníci, exšéf Vězeňské služby a další osoby, jež si zkusily uniformu. Přednost zjevně dostávají jedinci, kteří nejsou měkkými intelektuály, nýbrž siláckými typy.

Ani civilisté za nimi nezostávají. Co má společného radikálně levicový exředitel psychiatrické léčebny v Bohnicích Ivan David s radikálně pravicovým tajemníkem exprezidenta Klause Ladislavem Jaklem? V první řadě ostře tesané názory. Žádný kompomis, žádná „politická korektnost“. Vše říkají naplno a na rovinu, byť by to byla sebevětší kravina.

Okamura si spočítal, že voliči chtějí řízky. Ne smažené, ale živé, syrové, ba surové, kteří se s ničím nepářou. Nic objevného to není. Už fašistické režimy na počátku minulého století s úspěchem nabízely znejistělým lidem autoritářské figury, u nichž se předpokládalo nastolení řádu a pořádku. Dnes si podobné tendence spojujeme s příslušníky bezpečnostních složek nebo s nekonformními politiky, leckdy rozejitými s domovskými stranami kvůli extrémním názorům. Neorientujete se ve složitém světě? Máte strach z toho, kam se valí? Správní řízci se zkušenostmi z první linie vám vše zjednoduší až na dřeň, potenciální rizika odstraní a zaručí absolutní bezpečnost!

SPD dává svým kandidátům prostor, aby se realizovali a říkali voličům, co mají na srdci. Nemusí se žádným způsobem ukázňovat, jak bylo dříve zvykem v nezdivočelých tradičních partajích.

To, že dnes vyvádějí i ony, je následkem jakési davové psychózy, paniky, jež se začala šířit politickým spektrem. Strany mají pocit, že občané už nefandí umírněným postojům, neocení solidaritu, nepreferují sociální stabilitu před branně-bezpečnostními opatřeními. Předpokládají, že námi hýbou emoce, ne rozum. U některých možná správně, ostatní to však právem uráží.

Jenže co chtít po komunálních politicích, když už tu a tam selhávají i soudci, u nichž bychom předpokládali důkladnější vzdělání a hlubší orientaci v principech a dějinách demokratického právního státu?

Narážím zde na skandální osvobozující rozsudek Dany Šindelářové nad osmicí příslušníků Národního odporu hlásající nenávist slovy i gesty. Soudkyně tápe v rozdílech mezi národním socialismem a nacismem či neonacismem. „Nelze stavět na roveň nacismus a národní socialismus. To by bylo velmi předpojaté a příkré. Vždyť i JUDr. Milada Horáková byla členkou České strany národně sociální a dovoluje si ji snad někdo z tohoto titulu označit za (neo)nacistku?“ stojí v rozsudku.

Jaroslav Spurný se sice v Respektu pokusil o obhajobu Šindelářové coby zkušené soudkyně a zastánkyně svobody slova, to však její mezery neomlouvá. V minulosti se zastala perzekvovaného novináře či aktivistů se sprejem v ruce. Nejde o ženu šustící papírem. Naopak hledá prostor pro jednotlivce, kteří se dostanou do konfliktu se státní mocí.

Leč tady přestřelila. Ne nadarmo v minulosti Nejvyšší správní soud odůvodnil rozpuštění Dělnické strany provázáním s Národním odporem. V něm se opravdu nesdružují akademičtí vyznavači svobody slova. Spíše praktici, kteří by rádi rozhodovali, kdo v této zemi mít názor a práva může, a kdo nikoliv. Kdyby se paní Šindelářová držela jediné linie, a sice průtahů v devět let se vlekoucím vyšetřování, dal by se její rozsudek pochopit. Občané mají být chráněni před zbytečnými průtahy v práci orgánů činných v trestním řízením.

Dana Šindelářová však sepsala několik kontroverzních vět. „Trestní právo není jedinou obranou proti nedemokratickým myšlenkám a ani jí být nemůže.“ Jistě, myšlenkám nelze zabránit nikdy a nijak. Sám se navíc přimlouvám za liberální přístup ke svobodě slova. Ale Národní odpor není hnutím myšlenek, jim jde o činy.

„Demokracie nemůže být založena na generální represi jakéhokoli názorového směru.“ Znamená to, že se nesmí bránit ani před těmi, co ji chtějí zlikvidovat? Že nemá postihovat neomalené exhibice názorových směrů, jež jsou v rozporu se svobodou a lidskostí?

Kdybychom se i na předvolební kampaň podívali očima soudkyně Šindelářové, pouze bychom si řekli, že se o hlasy ucházejí svobodomyslní lidé s názory, které jsou normální a ospravedlnitelné. Zatočit s lůzou, s feťaky, s migranty? Proč ne, vždyť za národ bojovala už Horáková! Vlastenectví pak jednoho dne dokonale splyne s národovectvím, nacionalismem i nacismem.

Možná už jsme tím směrem vykročili. Na otázku, jak moc a jak rychle, nám pomohou odpovědět volební výsledky. Jestli se „správní řízci“ dostanou k vícero komunálním a senátním mandátům, začne přituhovat.