Rojení patriotů

Filip Outrata

Komunální a senátní volby bývají přehlídkou politického patriotismu. Ten je ve své podstatě dvojsečný, upřednostňuje část před celkem. Politika je přitom založená na vnímání celku.

Vždy jednou za čtyři roky dojde ke zvláštnímu úkazu. Po celé republice se objeví zástupy kovaných lokálních patriotů, kteří s rozzářeným nebo odhodlaně zachmuřeným výrazem sdělují světu, že jejich obec, městská část, město pro ně znamenají nejvíc na světě a udělali by pro ně naprosto vše. To by tak hrálo, aby naší obci vládli přespolní! Jen my, praví rodilí místňáci, jsme povolaní k tomu řídit naše obecní věci veřejné.

Jeden senátní kandidát (ano, v případě senátních voleb se výskyt patriotů opakuje každé dva roky) na Praze 4 přesvědčuje na billboardech občany, že Čtyřku nemají zastupovat cizáci, ale jen místní, tedy zřejmě nějací Čtveráci. Dokonce i velmi kosmopolitní kandidát v témže pražském obvodu, „skalní konzervativec a pravicový nepopulista“ a také velmi plodný spisovatel Benjamin Kuras, se představuje jako „váš domácí kandidát z Braníka“. Něco jako domácí mazlíček.

Domácí kandidát, zřejmě něco jako domácí mazlíček. Repro DR

Kandidátka ODS na Praze 8 Vladimíra Ludková si zase jako jedno ze svých hesel zvolila „Planetu z Prahy neochladíme“. Jedno z klíčových témat našich modrých konzervativců tu získává specifický lokální odstín, spojený s bojem proti „cyklolobby“ a za ničím neomezovanou svobodu jezdit vždy a všude autem. V tomto případě je ovšem třeba ocenit, že v pozadí citovaného hesla se skrývá přiznání, že planetu nakonec nějak ochladit třeba bude, což je vlastně docela pokrok.

Na tom, že záležitostem obce nejlépe rozumějí ti, kteří v ní dlouhodobě žijí, samozřejmě není nic špatného. Naopak, je to jedna z věcí, které zcela přirozeně mohou nejlépe fungovat. Mohou — ovšem za předpokladu, že političtí patrioti kromě správného místa narození a trvalého pobytu mají i jiné potřebné kvality.

Často se jednou z vlastností politického patriotismu stává tvrdost vůči různým živlům a narušitelům pořádku („ještě přitvrdíme“, tvrdí sociální demokraté na Praze 1). Někdy je opravdu potřeba přitvrdit a třeba omezení nočního hluku je pro obyvatele pražského centra, jak vím z mnohaleté osobní zkušenosti, důležité téma. Ale celkově vzato je zvláště pro sociální demokracii přehnaný důraz na represi kontraproduktivní. Přesto s ním kandidáti ČSSD přicházejí opakovaně.

Z trochu jiné strany, zaslechl jsem v poslední době několikrát myšlenku, že politická aktivita má v České republice smysl pouze na komunální úrovni. Jako by pouze tam bylo možné skutečně něčeho dosáhnout, něco změnit. Kdekoli výš, v krajích a parlamentu, už je to pouze stínohra řízená ze zákulisí, v níž rozhodují mocní hráči politického byznysu a kde nakonec nemá žádná aktivita smysl.

Dotaženo do důsledků, platilo by heslo „řídit stát jako obec“, s nímž coby variací na babišovské „řídit stát jako firmu“ přišli onehdy Starostové. Některé vlastnosti nutné pro dobré řízení obce se jistě dají, nebo spíš musejí, uplatnit i při řízení státu. Jenže stát je něco jiného než obec, je to obec obcí, jakási superobec, kde existuje tolik navzájem protichůdných zájmů, že jeho řízení musí být z principu odlišné od správy obce, zvláště té menší.

I ty nejsympatičtější místní projekty, jako třeba hnutí Praha sobě Jana Čižinského, v sobě mají určitý problém hlubšího druhu, daný samou podstatou místní politiky, totiž určitým lokálním egoismem. „Praha sobě“ na jedné straně evokuje dobrou věc, která je zásluhou iniciativy zdola (heslo „Národ sobě“ při vzniku Národního divadla), ale má i svoji druhou stranu: navozuje dojem, jako by hlavní město žilo jen pro sebe, myslelo jen na sebe.

Kdyby takto uvažovala každá obec, byl by celek jen souhrnem navzájem se handrkujících a přetahujících částí, z nichž každá je pro sebe sama, a ne pro ty ostatní. Praze sobě nicméně přeji v pražských volbách úspěch. Postavit se finančním zájmům developerů a jejich pocitu, že si můžou dovolit naprosto vše, to je samo o sobě velmi důležité, v Praze jako kdekoli jinde.

Spojit boj za místní zájmy s ohledem na celek, to je skutečná výzva pro všechny politické patrioty, kteří chtějí být opravdu dobrými politiky. Snad z letošního rojení nějací vylétnou.

    Diskuse
    September 12, 2018 v 16.24
    Potřeba regionální protiváhy
    Lokální patriotismus je jev, který se v komunálních nebo krajských volbách bude pravidelně objevovat, s menší či větší autentičností. Na celostátní úrovni jej ovšem vnímám jako defekt - třeba starostenské hnutí. Připomíná mi to nacionalistickou internacionálu.

    Zcela ovšem chybí silná instituce okresní rady starostů a regionální či zemský patriotismus, který by se v politice reálně uplatňoval, měl k tomu legální a účinné instrumenty a byl protiváhou celostátní politice i politice obecní.

    Myslím tím skutečné regiony či země, které mají spádovost, dostatečnou sílu, jsou urbanistickým celkem a jsou pevně zakotveny v povědomí občanů.

    Současné kraje jsou slepenci umělých bolševických velkých okresů. V Rokytnici v Orlických horách není hradecká identita a blízkém Žamberku naopak pardubická. Stejně jako slovácké město Veselí nepatří organicky k Brnu, zatímco vedlejší Uherský Ostroh ke Zlínu.
    September 12, 2018 v 16.34
    V centralistickém státě
    kandidát v hlavním městě odvolávající se na lokální patriotismus městské části skutečně působí exoticky. Ale není to jen přirozená kompenzující potřeba vyvážit ono centralistické "všichni řídíme stát z Prahy" zdůrazněním lokálnosti?

    Čím více směrem k periferii a od Čech k Moravě mají kandidáti z Prahy v senátních volbách problémy. Pavel Fischer ví, proč nepřijal nabídky na kandidaturu v moravském obvodu, i když je zde více věřících. V senátních volbách tradičně uspěje starosta, primátor či hejtman z daného obvodu, známá osobnost od umělců k vědcům z centra naopak tradičně propadá. Přirozeně se tak horní komora stává reprezentantem regionů. Zajímavé, že vlastně čeští voliči horní komoru volí tak, jak je institucionálně zakotvena v Německu nebo v Rakousku.

    September 12, 2018 v 20.27
    "Patriotism is the last refuge for a scoundrel"
    Patriotismus je poslední útočiště darebáka

    Samuel Johnson
    September 13, 2018 v 17.15
    Spíše bych v překladu citátu
    použil český výraz vlastenectví, pane Kubičko.

    "Vlastenectví je poslední útočiště darebáka."

    (Samuel Johnson)
    FO
    September 14, 2018 v 13.32
    Také by se dal použít
    hezký starobylý výraz vlastenčení, ten se sem myslím hodí.
    September 14, 2018 v 19.52
    Pane Outrato,
    jak vlastně definujete "politický patriotismus"? A proč upřednostňuje nutně část před celkem? Mám pocit, že máte na mysli patriotismus lokální, potom je to nutné v článku uvést.

    Jsou totiž třeba nelokální političtí patrioté ve Skotsku, regionalisté ze SNP, labouristé nebo Zelení, a ti se dnes snaží zachránit skotský sociální stát a spolupráci země s Evropskou unií před zničujícím Brexitem. Odporuje to vnímání celku?
    VP
    September 14, 2018 v 23.37
    Vlastenectví (ani vzdělanečtější patrotismus) u mne není na posledním místě. Snad proto nejsem darebákem ani darebák.
    September 15, 2018 v 11.11
    Domnívám se, že angličtina doby dr. Johnsona si vystačila slovem "patriotism" pro vlastenectví i nacionalismus. Slovo "nacionalismus" v dnešním smyslu se začalo používat až v 19. století, z druhé poloviny19. století je výraz "jingoism" pro extrémní a militaristický nacionalismus, analogii francouzského chauvinismu.

    Nemyslím, že by se z jazykové praxe dal doložit nějaký konzistentní rozdíl mezi patriotismem a vlastenectvím. V spojení "lokální patriotismus"není slovo "patriotismus" použito v základním významu, ale přeneseně, ironicky.
    FO
    September 15, 2018 v 22.12
    Panu Ungerovi
    "Politický patriotismus" definuji zhruba jako "patriotismus utilitárně využívaný k politické agitaci". Je mi jasné, že přesnější by v tomto případě asi bylo "lokální patriotismus", ale měl jsem trochu na mysli i patriotismus nelokální, ve významu národovectví využívaného populisticky...

    Měl jsem tedy na mysli jakousi upadlou variantu patriotismu coby vztahu k určité zemi, regionu, obci. Nepopírám, že existuje i pozitivní, nepokleslá verze. O tu mi nicméně v tomto případě nešlo.

    FO
    September 15, 2018 v 22.16
    Ještě k tomu vnímání celku
    Nemusí být v rozporu zájem o část a vnímání celku. Jen v případech té pokleslé formy patriotismu, o kterou mi šlo, to tak podle mě skutečně je.
    September 16, 2018 v 9.17
    Děkuji za vysvětlení
    S kritikou patriotismu jako "utilitárně využíváného k politické agitaci", který může být v lokální i vyšší formě, s tou se ztotožňuji. Měl bych jen potřebu ho nazvat nepravým patriotismem nebo pseudopatriotismem. U patriotismu (=vlastenectví) je totiž předpokládáno, že existuje nějaká organická identita onoho místního nebo regionálního celku, pevně zakotvená v povědomí lidí. U pseudopatriotismu, který právem kritizujete, často nejde o nějakou zakotvenost v povědomí. Není identita "Čtyřky" ve smyslu senátního obvodu Praha 4 bez Hodkoviček a Lhotky (!). Nebo apel na společné zájmy Otrokovicka, Luhačovicka a Uherskobrodska, na které může apelovat kandidát v senátním obvodě č. 80 Zlín. O kampani pře krajskými volbami nemluvě, kdy se oslovuje severočeský patriot z Kadaně, zatímco ten z České Lípy ne.

    Pokud jde o nacionalismus, tak anglosaský svět, podobně jako ten nizozemský, nerozlišuje mezi romantickým nacionalismem 19. století, tak jak ho známe od nás, a proto patriotismus (vlastenectví) s nacionalismem splývají.

    Ani u mě není patriotismus na posledním místě a snad také proto nemusím být darebákem.



    VP
    September 17, 2018 v 8.42
    Nikdy jsem si nemyslel, že by patriotismus,i lokální, či vlastenectví (národní) bylo něco špatného. Něco jiného je nacionalismus.
    My v Ostravě nejsme tak přízemní a umíme se rozmáchnout.

    V mém volebním obvodě 71 (Ostrava-město) proti sobě v druhém senátním kole možná budou stát pražák Paroubek a českobudějičák Konvička.

    Jo jo.
    FO
    September 25, 2018 v 22.37
    Panu Ungerovi - Čtyřka
    Je to zvláštní, ale pozoruji tu snahu vytvořit skutečně nějakou identitu "Čtyřky", pořád se to zdůrazňuje, nejen v kampani... ale asi těžko vznikne nějaká skutečná identita. Pořád to zůstanou jednotlivé čtvrti se svou historií a svérázem.
    IH
    September 26, 2018 v 10.49
    V tavícím kotli globalizace se nám před očima rozpouštějí staleté identity, kmeny, jazyky, všeliké kulturní bohatství, z příslovečného akvária se stává stejně příslovečná rybí polévka. Regionalismus i nacionalismus to zajisté provokuje k lepším i horším pokusům vzepřít se, výsledkem všelikého házení sebou však posléze kolikrát bývá ještě beznadějnější uváznutí v globální pavučině. Nevím, zda některé úvahy o identitě těch kterých historických celků a dávné spádovosti oblastí nejsou již tak trochu hledáním včerejšího dne.
    JP
    September 26, 2018 v 16.18
    Velice zajímavý - a dost nečekaný - výrok včerejšího dne učinil na jakémsi shromáždění jeden vrcholný představitel německého průmyslu.

    Zcela jasně a zcela zásadně se postavil proti jakýmkoli projevům xenofobie; a přitom prohlásil, že "Deutschland braucht Vielfalt, nicht Einfalt". Což je určitá slovní hříčka, ta první část věty znamená, že "Německo potřebuje různost", a ta druhá část věty může znamenat že Německo nepotřebuje "žádnou jednotvárnost", ale stejně tak může znamenat "žádné prosťáčství". Protože to "Einfalt" může znamenat obojí, jak jednolitost, jednotvárnost - tak ale i to prosťáčství, duchovní chudobu.

    Zkrátka, německý průmyslník si od té národnostní různosti slibuje nové impulsy, novou kreativitu. Pro Německo.
    MP
    September 26, 2018 v 19.09
    Aleši Morbicerovi
    Ale nebuďte na Paroubka jako na cizího. Vždyť je z Olomouce a v současné době se se angažuje při rozšířování finanční gramotnosti podnikatelů v Brně. A vy hned, pražák.

    Je pravda, že v Praze si s jeho jménem spojujeme vzpomínky, které bohužel asi dlouho nezmizí, například pozoruhodný experiment s více účelovou institucí městské banky (snadno adaptovatelné na tunel).
    + Další komentáře