Stanice BBC informovala, že Ruská pravoslavná církev prakticky přerušila kontakty s Ekumenickým patriarchátem sídlícím tradičně v Konstantinopoli (dnes Istanbulu). Symbolickým projevem je například to, že moskevský patriarcha Kirill nezmiňuje ekumenického patriarchu Bartoloměje tam, kde má v liturgických textech určenu modlitbu za ostatní patriarchy.

Rozkol měl způsobit fakt, že se Konstantinopol chystá uznat Ukrajinskou pravoslavnou církev (Kyjevský patriarchát). Šlo by tedy o přerušení církevního společenství z politických důvodů, i když ruská státní administrativa sdělila, že do kauzy nebude zasahovat.

Pravoslaví tvoří společenství horizontálně (vzájemným uznáním) propojených místních či národních pravoslavných církví. Tyto církve jsou ve svém rozhodování nezávislé. Tradiční přednost mezi nimi mají čtyři historické patriarcháty (Konstantinopol, Alexandrie, Antiochie, Jeruzalém), přičemž ten, který sídlí v Istanbulu, má vzhledem ke své minulosti hlavního města Východořímské říše čestné prvenství. Jeho patriarcha je pokládán za prvního mezi rovnými a označuje se jako patriarcha ekumenický, tedy všeobecný či celocírkevní. Uznání od něj je proto důležité.

Vzájemné uznání církví má ovšem v této větvi křesťanství mezery. Například i Pravoslavná církev v Českých zemích a na Slovensku měla vzhledem ke svému atypickému uspořádání (dvě samostatné složky v ČR a SR) dlouho potíže s „tomosem“ z Konstantinopole. Plné uznání chybí například také pravoslavným církvím v Makedonii (odtržené od srbské) a ve Finsku.

Pravoslaví na Ukrajině

Na Ukrajině se po rozpadu Sovětského svazu tamní pravoslaví rozešlo do tří významných útvarů, které se navzájem neuznávají. Část členů, zejména na rusky mluvícím východě Ukrajiny, setrvala u dosavadního jen relativně autonomního kyjevského exarchátu Ruské pravoslavné církve. Její členstvo se odhaduje na 17-20 % obyvatel Ukrajiny.

Nejisté odhady pro Kyjevský patriarchát, který se osamostatnil roku 1992, mluví o 44 % ukrajinské populace. Jeho příslušníky jsou spíše etničtí Ukrajinci a jako církevní jazyk se pozvolna vedle církevní slovanštiny (již užívá ruská církev včetně kyjevského exarchátu) prosazuje právě ukrajinština. Tato církev nemá vzájemné uznání s jinými pravoslavnými církvemi, rozhodnutí Ekumenického patriarchátu tedy bude důležité. Lze předpokládat, že po něm církev uzná formálně nezávislá, avšak na Konstantinopol těsně navázaná Řecká pravoslavná církev, církev kyperská, řecké ortodoxní patriarcháty Alexandrie a Jeruzaléma a menšinové pravoslavné církve západního světa.

Vedle těchto dvou větších útvarů existuje na Ukrajině ještě třetí pravoslavná církev, jejíž původ je v exilu v dobách sovětského režimu. Nadále si udržuje pozice mezi Ukrajinci v západní Evropě a Americe a na Ukrajině samotné se k ní hlásí kolem 8 % obyvatel. Tato církev zůstává stranou současného sporu.

Role ruské církve

Pro Moskevský patriarchát je těžké se vzdát pravomoci nad pravoslavnými na Ukrajině mimo jiné proto, že sama ruská státnost začala v Kyjevě (Kyjevská Rus) a až později se její centrum přesunulo do Moskvy, která církevně vede jeden z takřečených nových patriarchátů, a kromě pravoslavných v Rusku obhospodařuje ruské pravoslavné komunity v bývalých zemích Sovětského svazu a exilové komunity.

Pro politickou souvislost sporu je třeba rovněž připomenout, že Kyjevský patriarchát odsuzuje anexi Krymu Ruskem a odtržení dvou území na východě Ukrajiny, tzv. lidových republik luhanské a doněcké. Svou církevní pravomoc vztahuje i na tato území. Těsnější spojení církve se státem ve východním křesťanství vede k tomu, že vzniká napětí mezi církvemi žijícími v poměrech spíše liberálních a těmi, které jsou spjaty s postsovětskými autoritativními režimy.

Spor se projevil již roku 2016, kdy se Ruská pravoslavná církev a další čtyři těsně navázané církve nezúčastnily Všepravoslavného sněmu (či Panorthodoxní synody). Deset pravoslavných církví se tam shodlo na způsobu přítomnosti pravoslaví v současném světě a na odpovědích na současné výzvy.