Zákaz Ukrajinské pravoslavné církve: obrana země, nebo porušení svobody vyznání?
Ivan ŠtampachUkrajina hodlá zakázat Ukrajinskou pravoslavnou církev, jednu z pravoslavných církví působících na Ukrajině. Panují totiž obavy z jejích těsných vazeb na Ruskou pravoslavnou církev a moskevský patriarchát, jenž podporuje Putinův režim.
Dne 19. října ukrajinský parlament v prvním čtení schválil zákaz působení Ukrajinské pravoslavné církve. Zákon musí ještě projít druhým čtením, definitivním hlasováním a prezidentským potvrzením, které ale můžeme pokládat za jisté. Takový zásah se zdá být ve státě aspirujícím na zařazení mezi demokratické státy západního střihu sotva přijatelný. Jak k tomu mohlo dojít a jaké jsou další možnosti vývoje?
Po zániku Sovětského svazu a osamostatnění Ukrajiny, oficiálně vyhlášeném 24. srpna 1991, se v náboženské sféře této země odehrály zásadní změny. Obnovila se do té doby zakázaná řeckokatolická církev, a sice ve dvou samostatných útvarech — jedním na Haliči s historickým centrem ve Lvově a druhým v Zakarpatské oblasti.
Výrazně většinové pravoslaví se tehdy rozštěpilo do několika církví. Vedle původně jediné církve, která jako Kyjevský exarchát tvořila autonomní součást Moskevského patriarchátu, totiž na Ukrajině začaly působit dva další subjekty, které se posléze sloučily. Jeden přinesli političtí exulanti, kteří se vrátili do vlasti. Druhý vznikl na začátku devadesátých let odštěpením od moskevské církevní nadvlády a zformoval se jako samostatný kyjevský patriarchát.
Ve východní, rusky mluvící části Ukrajiny zůstala dominantní Ukrajinská pravoslavná církev, jež je vázaná na Moskvu, byť její metropolita Onufrij sídlí v Kyjevě. Reprezentuje menšinu věřících: podle různých zdrojů čtyři až osmnáct procent obyvatel země.
Jinde na Ukrajině je silněji zastoupen subjekt, který se nazývá Pravoslavná církev Ukrajiny a hlásí se k ní více než polovina ukrajinských občanů. S touto církví jsou propojeny dva ze čtyř historických patriarchátů, konstantinopolský a alexandrijský, a dále pak samostatné pravoslavné církve Řecka a Kypru.
Pravoslavná církev v Českých zemích a na Slovensku, reprezentovaná metropolitou sídlícím v Prešově, je naproti tomu církevně propojena s Ruskou pravoslavnou církví, a tudíž i s promoskevskou větví ukrajinského pravoslaví. Nepřekvapí tedy, že v oficiálních prohlášeních k aktuální dramatické situaci na Ukrajině zůstává opatrná a zdrženlivá.
Rozporuplný postoj k ruské invazi
Po zahájení ruské invaze na Ukrajinu 24. únoru loňského roku metropolita Ukrajinské pravoslavné církve Onufrij překvapil ostrým odsouzením ruské agrese. Přirovnal vpád ke Kainově vraždě Abela. Několik biskupů Ukrajinské pravoslavné církve a na ně navázaní kněží přestali na příslušném místě liturgie — při takzvaném velkém vchodu — zmiňovat moskevského patriarchu.
Po symbolickém přerušení církevní vazby se Ukrajinská pravoslavná církev také oficiálně oddělila od Moskvy. Od května 2022 tedy nominálně na Ukrajině existují dvě samostatné pravoslavné církve. Ukrajinské úřady však osamostatnění Ukrajinské pravoslavné církve příliš nevěří.
Mají za to, že je nadále kanonicky — tedy podle církevních zákonů — propojena s Ruskou pravoslavnou církví. Je dokonce možné, že své odloučení od Moskevského patriarchátu jen předstírá, aby obhájila své oficiální působení. Nelze také vyloučit, že je vnitřně názorově rozštěpená a vedle deklarované loajality metropolity Onufrije a s ním spjatých biskupů Ukrajině se jiní představitelé církve kloní ke spolupráci s Ruskem.
V jednotlivých farnostech Ukrajinské pravoslavné církve zasahovala policie a podle jednoho z letošních údajů bylo vůči osmašedesáti jejím duchovním zahájeno trestní řízení. Toto číslo se samozřejmě může měnit. Část z těchto duchovních již byla odsouzena.
Metropolita Pavel, představený Kyjevskopečerské lávry, byl odsouzen k šedesáti dnům domácího vězení za ospravedlňování ruské agrese, což je na Ukrajině trestný čin. Byl také obviněn z podněcování mezináboženské nenávisti. Hájí se, že nikdy nebyl na straně agrese a Ukrajina je jeho země. Odmítl se přesunout na místo, které mu soud určil.
Kyjevskopečerská lávra je jeskynní klášterní komplex založeným roku 1051. Při prohlídce policií a bezpečnostní službou tam měly být nalezeny publikace podporující ruskou agresi, jež byly připraveny k veřejnému šíření.
Zákazem se může zabývat Evropský soud pro lidská práva
Zákaz působení Ukrajinské pravoslavné církve je podle Ukrajiny dalším obranným krokem proti agentům Ruské federace. Vládní činitelé pokládají tento krok za součást zákazu organizací napojených na centra vlivu ve státě, který provádí ozbrojenou agresi proti Ukrajině.
Politický analytik Volodymyr Fesenko uvedl, že policejní zásahy pravděpodobně činnost církve nezastaví. Tvrzení ukrajinských úřadů, že její odloučení od Moskvy bylo jen formální a účelové, církev odmítá a pokládá zákaz působení za protiústavní. Není rovněž podle ní v souladu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, dokumentu Rady Evropy z 2. října 2013.
Zákaz Ukrajinské pravoslavné církve by tak mohl být napaden u Evropského soudu pro lidská práva. Ten je orgánem Rady Evropy, v níž jsme zastoupeni společně s Ukrajinou a dalšími pětačtyřiceti evropskými státy. Rusko bylo z Rady Evropy vloni vyloučeno.
Při úvahách o možném budoucím začlenění Ukrajiny do Evropské unie bude nutno najít rovnováhu mezi dodržováním ústavně zaručené svobody vyznání a právem Ukrajiny bránit se i touto cestou proti ruské agresi.
Celá záležitost je (z našeho pohledu) o to složitější, že my máme sotva nějaké objektivní informace o tom, do jaké míry jsou policejní a soudní zásahy proti Ukrajinské pravoslavné církvi skutečně odůvodněné, nebo zda se přece jenom nejedná pouze o akty odplaty, respektive o úřední šikanu.
Zase jenom uvedu na pravou míru, že "svoboda vyznání" s celou záležitostí nemá co dělat. Vyznání mají totiž všechny pravoslavné církve úplně totožné.
Příslušnost k té či oné pravoslavné církvi je tedy čistě jenom o organizační záležitost.