Bude to velmi osobní text. Nenovinářský. Možná zaujatý. Měla jsem vzácnou možnost navštívit v jamalské trestanecké kolonii „Lední medvěd“ Oleha Sencova v devadesátý třetí den jeho časově neomezené hladovky. Setkání to bylo dramatické. Za prvé jsem si nebyla jistá, že se mnou Oleh bude chtít mluvit. Přes své advokáty totiž nejednou vzkázal, že není potřeba za ním jezdit a že je lepší navštěvovat ostatní Ukrajince vězněné v Rusku, za jejichž propuštění bojuje.

Za druhé jsem se domýšlela, proč ruská Federální vězeňská služba sjednala mou návštěvu u Oleha. Pravděpodobně, na pozadí nedávných skandálů okolo ruské vězeňské služby, spojených s mučením v jaroslavlské kolonii i na dalších místech, chtěla Federální vězeňská služba potvrdit, že Sencov není týrán a má lékařskou péči. Proto mi umožnili vstup. Týrán skutečně není, jak se ukázalo.

A jestli se rozmyslí a začne jíst?

Když proběhly veškeré formality, dozorce a vedoucí bezpečnosti mi obřadně přečetl „ustanovení pravidel bezpečnosti při přítomnosti žen“, což je jakási vnitřní směrnice, která například říká, že žena nesmí mít žádný sexuální kontakt s muži v kolonii, nebo že pokud se náhodou octne sama v místnosti, je povinna zavřít dveře na háček, a tak podobně. Byla jsem tím vším tak zpitomělá — vždyť v žádné jiné kolonii, kterou jsem navštívila, mi taková pravidla nikdy neřekli — že další „nařízení k chování žen v mužské kolonii“ jsem si nezapamatovala.

↗

Happening v Praze na podporu Oleha Sencova. Foto David Konečný

Následně jsem se v doprovodu čtyř nebo šesti dozorců vydala k ošetřovně, kde se nyní Sencov nachází. Dveře do jeho cely byly otevřené. Schválně jsem mluvila nahlas a řekla, že dovnitř by mě měli doprovodit jen dva, maximálně tři dozorci, jinak Sencov setkání se mnou bezpochyby odmítne.

Překvapivě souhlasili. Vstoupili jsme k Olehovi. Ten mě samozřejmě poznal, usmál se a vstal z postele, na které seděl, než jsme vešli. Na lůžku ležely dopisy a knihy. Pokoj byl zařízen dost asketicky — čtyři postele, bílé zdi, čisto. Nočních stolků jsem si nevšimla, ale přiznávám, že jsem nebyla ve stavu, kdy bych si všímala takových — z hlediska bojovníka za lidská práva — obyčejných drobností. V rohu na židli, nebo možná právě na stolečku, stálo jídlo. Oběd. Vážně. Polévka, jakési dušené zelí a kompot.

Už dříve mi náčelník kolonie říkal, že hladovkáři nosí jídlo třikrát denně. Takové je pravidlo. A odnášejí ho až za několik hodin. „Proč to děláte?“ — zeptala jsem se. „A jestli se rozmyslí a začne jíst?” — odvětil s nesmělou nadějí v hlase vrchní dozorce Sergej Viktorovič.

Přistavili nám dvě černé židle, seděli jsme k sobě čelem. Dovolila jsem se přisunout si židli blíž k Olehovi, špatně slyším a on mluví velice tiše. Neradi, ale souhlasili. Během našeho setkání dozorci neřekli ani slovo, pouze se po sobě občas podívali a něco si pošeptali. My s Olehem jsme si jich nevšímali. Náš rozhovor byl nahráván a natáčen.

Žádné rozhovory

V jeden moment naší debaty Sencov zmínil, že nechce dávat rozhovory, jelikož chápe, že by s ním chtělo mluvit mnoho lidí a on by nerad poskytl nějakému novináři sólokapra. Naše beseda proto neměla být rozhovorem Sencova s novinářkou, ale rozhovorem Sencova s obhájkyní lidských práv. A tak se i stalo.

Samozřejmě jsem se ho ptala, jak se cítí. Přede mnou seděl Oleh Sencov, kterého jsem viděla naposledy před třemi lety při soudním jednání v Rostově na Donu. Tenhle Sencov z kolonie v Labytnangi byl oproti tomu původnímu poloviční. Stejné šibalské, usměvavé oči plné dobroty, ale zasazené ve velice vyhublém obličeji. Vrásky, které se objevují právě tehdy, když hubne tvář. Při tom všem se mi Sencov jevil spíše jako dospívající kluk, i když jsem jeho fotografie z mládí nikdy neviděla. Řekl ale, že se cítí daleko víc jako stařec než jako kluk.

Co se týká jeho stavu, dnes [14. srpna, pozn. překl.] se cítí líp než minulý týden, kdy za ním přijel jeho advokát Dinze. Někdy se mu točí hlava a mívá celkové slabosti. Srdce nemá dost živin, srdeční sval je dystrofický — Oleh přiznal, že se během posledních tří měsíců stal „závislým“ na lécích. Jeho ošetřující lékař mu vše podrobně vysvětluje. Vysvětluje, co se děje s jeho zdravím a co se může ještě stát.

Oleh mě ujistil, že na ošetřovně má dostatečnou péči, a především, což mě sice překvapilo, ale věřím mu, že vězeňští lékaři se k trestancům chovají jako k lidem, na rozdíl od toho, jak se k nim chovají v civilní nemocnici, kam Oleha převezli před nějakou dobou při jedné z jeho zdravotních krizí a kde se ho rozhodli vyživovat násilím.

Tehdy se Sencov ocitl před volbou: stát se mučedníkem — bývali by ho připoutali k posteli a zavedli sondu — anebo přistoupit na podpůrnou léčbu a přes kapačku přijímat výživovou směs, což přispívá ke stabilizaci situace. V takovém případě se stav sice setrvale zhoršuje, ale postupně.

Nutriční směs Nutridrink, podávanou v plastové lahvičce podobné dětským výživám, pije Oleh od 8. června. Denně přijímá několik lžiček, kolik přesně — nevím.

Den vždy začíná infúzí, dostává několik dávek. Ošetřující lékař, se kterým jsem se později také setkala, mi vysvětlil, co tvoří náplň infúzních přípravků: glukóza, chlorid draselný, inosin. V druhé dávce pak reamberin, Ringerův roztok, aminoven, vitamín C. Mimo to Oleh dostává ještě vitamíny B6, B12 a B1. Dostává i léky na srdce. Vězeňští lékaři nasadili tuto medikaci se souhlasem civilních lékařů.

Požádala jsem Oleha, aby popsal svůj běžný den. Odpověděl, že dny jsou si velmi podobné. Ráno podstupuje lékařské procedury, potom čte, a čte dost. Prý sto stran denně, i když dříve zvládal dvakrát tolik. Odpovídá na dopisy, něco píše, trénuje mozek. Jsou dny, kdy nemůže dělat absolutně nic. Číst a psát je pro Oleha důležité, aby se, jak říká, „nezhroutil“. Když jsem si postěžovala na depresi, která mi občas brání číst, Oleh opáčil, že on deprese nemívá skoro nikdy, „v každém případě ne víc než půl hodiny“.

Večer opouští Oleg svůj pokoj a chodí do vedlejší místnosti, kde kouká na zprávy na kanálu Rossija 24. Maximálně třicet minut. Na filmy se dívá zřídkakdy, protože dobré filmy nedávají.

Pokoj je pod dohledem kamer, to je též dáno „pravidly bezpečnosti“. Mimo to má Oleh k dispozici „nouzové tlačítko“, kterým může zavolat lékaře nebo sestru, kteří sedí v místnosti přímo sousedící s jeho. Téměř idylický obrázek. Ptala jsem se, co by se dělo, kdyby se Olehův — jak sám říká — předkritický stav stal kritickým a jemu se udělalo hůř. Oleh mi vysvětlil, že v tom případě by ho lékař nechal převézt do civilní nemocnice na ARO.

S myšlenkou na Kyjev

Dnes před mým příchodem Olehovi donesli spoustu dopisů, které dříve nedostával. Z nich se dozvěděl mnoho nového. Potěšilo ho, že vzniklo už třicet videí o politických vězních z Ukrajiny. Říkala jsem mu o dopisu od francouzských filmařů. Pověděla jsem mu i o dopisu Jonathana Littella. Oleh slíbil, že až se dostane do Kyjeva, určitě si jeho Laskavé bohyně přečte. Také požádal, aby byly všechny knihy, které by mu chtěl kdokoliv poslat, adresovány jeho sestřenici Natalii Kaplanové do Kyjeva. Až se tam vrátí, všechny je přečte.

Nedokázala jsem Oleha požádat, aby přerušil hladovku. Zdálo se mi to jako svého druhu zrada. Zeptala jsem se: „Co dělat, jak pomoci?“

„Dělám, co mohu,“ odpověděl mi. „Dělej, co je třeba.“ Doplnil, že nemůže nikomu nic nařizovat. Za sebe se rozhodl, že bude v hladovce pokračovat, protože ještě nedosáhl svého cíle. A cíl je stále stejný — propuštění ukrajinských politických vězňů v Rusku. V určitou chvíli jsem pochopila, že už jsme si všechno řekli. Oleh se unavil a já si všimla, že při hovoru zavírá oči. To ta zpropadená slabost.

Přišel čas se rozloučit. „Objímat se nebudeme?“ zeptal se mě stejně jako před čtyřmi lety v Lefortovské vazební věznici, když jsme ho s mojí kolegyní z ONK Ludmilou Alpernovou navštívily před jeho převozem k soudu do Rostova na Donu. Šel a sedl si na postel, přikrytou šedým, erárním prostěradlem. Oleh Sencov v trestaneckém mundúru se štítkem „Oleg Sencov“.

V tu chvíli si vyčítám, že jsem nepoložila několik dotazů, které jsem asi měla. Těch dotazů, na které se budou ptát mě. „V co věří? Vždyť ví, že ruská vláda se nepoddá tlaku. Nenechá se vydírat.“ Nepoložila jsem mu tyto otázky, protože na ně Oleh odpovídá svojí hladovkou. Je si tak jist, že je v právu, a tak mě o tom přesvědčil, že se mi zdálo nepatřičné se takto ptát.

Oleh mi připomínal člověka, který se chystá podstoupit složitou operaci, ale přitom ví, že ji přežije, protože je odhodlán přežít. A takoví lidé zpravidla opravdu přežijí. Vždyť jsou připraveni na zázrak, který se stane. Největší šok ze setkání s Olehem byl ten, že jsem spatřila člověka, kterého jsem dříve neznala a kterého jsem nechápala. Člověka s ohromně silnou vůlí, plného odhodlání a statečnosti. V životě už jsem viděla několik politických vězňů, kteří byli tak pevní. Ale Oleh je jeden z těch nejsilnějších.

Potom jsem ještě hovořila s ošetřujícím lékařem, vyptávala jsem se ho, jak dlouho ještě Sencov může v takovém stavu vydržet a hladovět. Doktor odpověděl: „Jak dlouho bude chtít. Ale teď už je čas přestat.“

Opravdu je čas přestat. Je čas vyměnit „všechny za všechny“, jak slíbil Vladimír Putin před několika lety na své velké tiskové konferenci; vyměnit Rusy držené na Ukrajině za ukrajinské politické vězně, odpykávající si své tresty v ruských věznicích. Je nutné přestat říkat, že Sencov žádá nemožné nebo že „vydírá ruskou vládu“. On jen připomíná sliby, které prezident Ruska sám dal.

Z ruského originálu, zveřejněného na webu MBK media, přeložila s laskavým svolením autorky Jana Bartůňková.