Chci přispět X

Buďme přísní na supermarkety

Nadnárodní řetězce ovládly náš maloobchodní trh a vytlačily drobné prodejce i lokální producenty. Umožňujeme jim miliardové zisky ročně. Zákazníci i stát za to od nich musí chtít také něco zpátky.

Můj táta, který dnes už bohužel není mezi námi, kdysi v jednom supermarketu v severních Čechách, kde bydlel, objevil zboží se špatně uvedenou cenou. I když šlo o evidentní chybu, požadoval na pokladně, aby mu zboží vydali za tuto cenu. Když prodavačka i vedoucí odmítla, řekl, že se z místa nehne, dokud nedostane zboží za deklarovanou cenu. Nakonec to vedoucí nevydržela a nechala mu vydat zboží za uvedenou směšně nízkou cenu s tím, že rozdíl doplatí pracovnice, které jsou za chybu odpovědné.

Přišlo mi to tehdy jako trochu přehnané divadlo, ale otec říkal: „Jde o princip.“ Dnes si myslím, že měl pravdu. Ne že bychom snad neměli odpouštět řadovým prodavačkám běžné lidské chyby (ostatně byl to také můj táta, který mě kdysi naučil latinské úsloví „Errare humanum est.“), ale co bychom měli vyžadovat od supermarketů, je velmi vysoký standard služeb i odpovědnosti. Proč?

Po roce 1989 jsme dopustili, aby u nás nadnárodní řetězce zcela ovládly maloobchod s potravinami. Jistě, supermarkety k moderní tržní ekonomice patří. V Česku jsme to ale poněkud „přeťápli“ a řadíme se v Evropě k zemím s jejich nejvyšší koncentrací. Přitom vlastní českou vrstvu malých a středních podniků máme i podle názoru Svazu průmyslu a obchodu velmi malou.

Dopady nadnárodních řetězců na drobné podnikání jsou každému zřejmé. Kolik znáte drobných živnostníků, kteří mají malé potravinové prodejny? Spíše doplňkově se ujímají této role vietnamští obchodníci se svými večerkami, možná i proto, že jsou zvyklí čekat na tržbu třeba i 14 hodin denně a bydlet na stejném místě, kde mají obchod, což už je pro českého obchodníka většinou za hranou únosnosti.

V menších městech se bez supermarketu prakticky neobejdete. Co se týče vesnic, tam drobné prodejny skomírají a s rostoucí kupní silou obyvatelstva jim paradoxně spíše klesají tržby, protože více lidí si pořizuje auto a může si dovolit dojíždět na nákupy do nejbližších obchodních center. Nakupování v obchodních centrech je pohodlné. Má ale i svá proti.

Hypermarket_metro_austria_in_vienna_-_simmering_1Po roce 89 jsme dopustili, aby u nás velké řetězce zcela ovládly maloobchod s potravinami. Foto Hyper nova, WMC

Jestliže starostové měst, kdysi zuřivě a s velkou pompou přestřihující slavnostní pásky k novým betonovým budkám postaveným na zelené louce, slibovali občanům kromě většího výběru zboží také zvýšení zaměstnanosti, pak důsledek nevídaného množství supermarketů, které v Česku vyrostly, je právě opačný. Tisíce malých obchodníků zavřely své provozovny.

Centrální způsob nákupu od velkých firem, z velké míry samozřejmě zahraničních, zlikvidoval řadu drobných pěstitelů nebo výrobců místních produktů v regionech. Dnes je ze soucitu navštěvujeme, jako by to byli indiáni v rezervacích, na víkendových farmářských trzích a platíme vysoké ceny za vyšší kvalitu, která by bez nadvlády supermarketů byla normálním standardem.

Andrej Babiš – český Tricatel
Kvalita potravin se právě s nástupem supermarketů snížila kvůli tlaku na cenu při centrálním monopolizovaném nakupování. Nutí výrobce používat nejrůznější náhražky, aby snížili cenu a získali tak privilegium prodat své zboží ve velkém množství. Nutno dodat, že některým českým producentům potravin kvalita vrásky na čele nedělala. Český velkovýrobce Andrej Babiš, skrytý za řadu firem ve svém holdingu, nás po léta zásoboval výrobky, za které by se nemusel stydět ani propagátor tovární syntetické kuchyně Tricatel z filmu Křidýlko nebo stehýnko. A nebyl bohužel sám.

Šmejdské šizení potravin, které by si drobný producent nejen nedovolil, ale ani by ho ve snu nenapadlo, je v produktech ze supermarketů normou. Jogurty se nastavují želatinou, maso v uzeninách se nahrazuje rostlinnými bílkovinami. Normální oleje se nahrazují palmovým olejem, který, ač je nutričně nejpodřadnější a ač díky němu vlastně požíráme deštné pralesy, je nejlevnější.

Do ryb a kuřecího masa se přidává voda, takže při smažení zjistíte, že tvoří i třetinu obsahu. Chuť skutečné šlehačky zná už dnes málokdo (ne, opravdu by neměla nechávat na jazyku ten divný film) a mohl bych dlouze pokračovat. Došlo to tak daleko, že jsme nuceni zákonnými normami stanovovat, co je sýr, máslo, čokoláda nebo špekáček, jelikož nás supermarkety v minulosti mnohokrát ošidily brutálními šmejdy, které připomínaly zmíněné výrobky pouze tvarem a barvou.

„Co na tom, že sýr nebyl sýr, ale směs mléčného a rostlinného tuku?“, říkali si zřejmě manažeři těchto řetězců. Ve složení výrobku, které polovina obyvatelstva bez lupy ani nepřečte, je to přece uvedeno, tak co? Nízká cena nás mohla varovat, nebyli jsme ale na tyto nemorální praktiky zvyklí.

Mimoto, výrobky, u nichž se původní neošizená surovina sníží třeba na polovinu, jsou prodávány za jen o něco málo nižší cenu, jedná se tedy o zdražování základních surovin, které si na první pohled neuvědomujeme. I když si český člověk snad postupně začíná kvalitu potravin alespoň trochu hlídat, mnohé důvěřivé babičky dál kupují vnoučkům na Mikuláše ztužený palmový olej přibarvený kakaem namísto čokolády.

Krize odpovědnosti
Otázka, kterou si musíme klást, když se nám něco v supermarketu nelíbí, zní: Kdo je vlastně vinen? Dostáváme se ke krizi odpovědnosti, která ve velkých maloobchodních řetězcích běžně panuje. Prodavačka za nic nemůže, protože ona tu jenom pracuje, chybu obvykle udělal někdo jiný než ona. Manažer prodejny za nic nemůže, protože jen plní požadavky vedení, skutečné vedení neznáme a nikdy nepoznáme. Nejdál, kam se dostaneme se svou stížností, je obvykle manažer prodejny (spíše přes e-mail než osobně) nebo infolinka. Novinář má případně šanci mluvit s mluvčím firmy, který možná někoho ze skutečně odpovědných osob alespoň viděl.

V supermarketu většinou ani nemáme pocit, že jednáme s konkrétním prodejcem, který nese svou kůži na trh. Nacházíme se v instituci, která všechnu normální lidskost do velké míry potlačuje. I ta nejpříjemnější pokladní se celkem pochopitelně po osmi hodinách pípání u pásu mění v zombii.

Počet zaměstnanců v supermarketu je vždy na nejnižší hranici únosnosti. Když dojde k problému, téměř nikdy za ním nestojí konkrétní člověk, spíše je nám předkládáno vysvětlení, že tak to prostě je a nejde s tím nic dělat, protože za to mohou nějací neznámí „Oni“.

Když jsem v jistém supermarketu na Vysočině pětkrát v jednom týdnu reklamoval tutéž chybně markovanou cenu u stejného druhu pečiva, pokaždé byly pracovnice infobuňky dotčeny mým požadavkem na změnu přístupu. „Každý přece může udělat chybu,“ říkaly. Že se stejná chyba opakovala pětkrát, nepovažovaly za důležité. Teprve po mé stížnosti na centrále došlo k systémové změně tak, aby prodavačky správně rozpoznaly vlastní zboží.

Ano, lidé mohou chybovat. Institucím, které na nás nehorázně vydělávají, a přitom u nás ani neplatí daně, to ale nedovolme. Jejich odpovědností je systémové řešení a nastavení interních procesů tak, aby výsledkem byl komfort zákazníka a respektování práv spotřebitele.

Píše mi to tady: zboží nenalezeno
„Bohužel, nemůžu vám to prodat, píše mi to tady: zboží nenalezeno,“ řekla mi zrovna předevčírem jedna pokladní s bohorovnou samozřejmostí. Považovala tím věc za uzavřenou. Ta věta mě coby živnostníka fascinovala a ještě několikrát jsem si ji doma opakoval. Jak směšně by to vypadalo, kdyby mi totéž řekl prodavač v malém koloniálu. A co by jí na to asi řekl můj otec? Drobní podnikatelé ve svém slovníku podobné fráze nemají. Jsou zainteresováni do procesu prodeje, chtějí prodat, zatímco prodavačka v supermarketu chce jít buď na záchod, na cigáro, nebo už konečně domů. A nelze se jí divit.

Nicméně, na rozdíl od zaměstnance malé firmy, ona je nesprávně přesvědčena, že chyba není její problém, mylně se domnívá, že je to problém zákazníka, nebo maximálně problém kohosi jiného. To, co musíme jako zákazníci po supermarketech vyžadovat, je, aby problémy, které způsobili, řešili oni. Prodavačka má vědět od svých nadřízených, že jejím cílem je problémy řešit, ne je odkládat. A vedení jí k tomu má vytvořit podmínky, které dnes v mechanicky fungujícím soukolí velké prodejny zcela jistě nemá.

Pokud mají v prodejně nesprávně uvedené ceny či kódy zboží, nezvládli svou základní povinnost, stejně jako když špatně markují, prodávají shnilé ovoce nebo pomalu doplňují zboží, protože šetří na pracovní síle.

Když čekám v kterémkoliv supermarketu ve dlouhé frontě, často přemítám nad jeho denním obratem. Jde jistě do statisíců. Jedna prodavačka navíc by přitom znamenala zvýšení nákladů maximálně o 2000 Kč za stejný den, kdy se vydělaly ony statisíce. Řetězec není v situaci drobného podnikatele, pro kterého každá pracovní síla navíc může znamenat existenční problém. Chce ale maximalizovat své zisky a vydělat na nás co nejvíc.

Jako občané, které nadnárodní řetězce obraly o řadu podnikatelských příležitostí, jako občané, kteří nadnárodním řetězcům umožnili pohádkové zisky, máme právo po nich žádat, aby své nevídané příjmy umenšily ve prospěch zákazníka.

Je jasné, že občanským postojem, trváním na právech zákazníka to nekončí. To je základ. Stát si musí především uvědomit, jak velkou příležitost řetězcům dává, a chtít po nich také něco zpět. Snížení ekologické stopy, mnohem větší podíl regionálních produktů, zvýšení kvality potravin, zvýšení počtu zaměstnanců a jejich spravedlivé ohodnocení za jejich těžkou a jednotvárnou práci. A v neposlední řadě hledání řešení, které by donutilo řetězce platit daně tam, kde vydělávají miliardy ročně.

Buďme na ně přísní
Buďme na supermarkety tvrdí a vyžadujme po nich opravdu kvalitní služby, protože jsme si je mnohonásobně zaplatili. Oni na to mají, a když neumí zjistit cenu vlastního zboží, měly by vám ho dát zadarmo, protože v situaci tak velké firmy žádná jiná forma omluvy není dostatečná.

Život měst se stále více soustředí do klimatizovaných betonových komplexů na periferiích. Že to není ekologické, většina z nás chápe, zvláště pokud se zároveň s tím vylidňují náměstí středně velkých měst a bývalé obchodní prostory tu zejí prázdnotou. Proč? Budování architektonicky bezcenných staveb na zelené louce je zvláště v menších městech jen těžko obhajitelné. Mimo to krásné 3D vizualizace se vzrostlými dvoumetrovými stromy nakonec v reálu vypadají docela jinak, před prodejnou tu a tam čouhá z asfaltu nějaké skomírající zelené koště.

Naše města potřebují více menších obchodů ve svých centrech, naše země potřebuje více českých drobných podnikatelů. Pomáhejme jim a nakupujme u nich. Nevyhrožujme drobným živnostníkům likvidačními pokutami za to, že někde nevyvěsí nějakou cedulku, ale raději se soustřeďme na zkrocení nadnárodních finančních draků, pro které je naše země Klondikem bez nutnosti platit daně a ještě s minimem pravidel a společenské odpovědnosti.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.