Chci přispět X

NKÚ kritizuje tuzemskou vědu. Jak se posunout ke skutečným inovacím?

Ve své závěrečné zprávě kontrolní úřad vytýká systému vědy, výzkumu a inovací nejen již skomírající, takzvaný kafemlejnek. Jmenuje také překážky vyššího společenského přínosu tohoto sektoru.

Závěry Nejvyššího kontrolního úřadu o efektivitě využívání financí na vědu říkají v zásadě to, co řada vědců již léta ví, ale co někteří akademičtí představitelé odmítají akceptovat. Mezi tyto nepohodlné pravdy patří i kritika stavu aplikovaného výzkumu a inovací.

Nejvyšší kontrolní úřad trochu překvapivě vstoupil na území, které obvykle spravuje Rada pro výzkum, vývoj a inovace. Jeho závěrečná zpráva přináší celou řadu poměrně radikálních závěrů, které jsou v kontrastu s víceméně pozitivním výkladem, jakým Rada stav české vědy obvykle prezentuje.

Na jednu stranu to naznačuje, že prostor pro opravdu kritickou analýzu je v Radě pro výzkum, vývoj a inovace pravděpodobně značně omezený. Jejími členy jsou totiž zástupci velkých výzkumných organizací. Na druhou stranu můžeme NKÚ podezřívat, že ze svého externího pohledu zaměřeného na kvantitativní ukazatele – nebo alespoň něco co by se jim mohlo blížit – nedokáže postihnout specifika prostředí výzkumu, vývoje a inovací.

Podívejme se ale na závěrečnou zprávu NKÚ blíže. Úřad v ní například kritizuje fungování systému hodnocení výzkumných organizací, takzvaného kafemlejnku. V tomto směru přichází trochu s křížkem po funuse, protože od letošního roku již nabíhá nový způsob hodnocení, Metodika 2017+, který by měl být po mnoha stránkách komplexnější.

Náš spolek Věda žije! zanedlouho oslaví devět let své existence, přičemž již začátky našeho působení byly spojeny s kritikou kafemlejnku jako primitivního nástroje, který nedokáže rozlišit skutečně kvalitní vědecké výstupy. Po letech jeho implementace se ukázalo, že má i neblahé vedlejší důsledky, jako je nadbytečná produkce odpadních publikací v časopisech nevalné kvality, v nejhorším případě i v takzvaných predátorských nakladatelstvích.

NKÚ ale kritizuje něco jiného – vadí mu, že kafemlejnek je orientovaný jen na vědecké publikace, a nezohledňuje například výstupy typické pro aplikovaný výzkum, jako jsou patenty.

Zajímavostí je, že tyto typy výstupů (patent, užitný vzor, software) byly z kafemlejnku v roce 2013 odstraněny poté, co se ukázalo, že některá pracoviště vykazovala jejich umělou nadprodukci, například množství užitných vzorů na téma paliva na bázi korku, kůry, kukuřice, šišek

Fakt, že si někdo zaregistruje patent nebo užitný vzor totiž nemá žádný vztah k jeho skutečné uplatnitelnosti nebo užitečnosti, zvlášť pokud za takovou registraci dostane autor prostřednictvím kafemlejnku více peněz, než za ni musel zaplatit. Kafemlejnek se už před lety prokázal v tomto smyslu jako neopravitelný.

Z veřejných peněz se podporuje řada inovací a patentů, které nemají žádný reálný užitek. Foto PNNL, Flickr.com

Může se zdát až překvapivé, že po všech problémech co kafemlejnek způsobil a po výrazné kritice, která vzešla nejen od nás, ale i z Akademie věd (kterou mimochodem NKÚ chválí za to že upřednostňuje kvalitu před kvantitou), případně i od některých členů Rady, se v této zemi stále najdou lidé, především z řad rektorů vysokých škol, kteří s ním sympatizuji a přáli by si ho zachovat.

Některým z nich pomáhají slabiny tohoto algoritmu, které umožňují přebít chybějící kvalitu kvantitou, a tak přežít i pracovištím, která by v detailním rozboru neobstála. Další oceňují především jeho snadnou implementaci a možnost využití jako manažerského nástroje k hodnocení nejen fakult, kateder či výzkumných skupin, ale i jednotlivých zaměstnanců, ba dokonce i doktorandů.

Není výjimkou, že tito začínající vědci dostanou za úkol každý rok „namlít“ určitý počet kafemlejnkových bodů. Na některých vysokých školách bylo dokonce zavedeno ocenění pro ty vědecké pracovníky, kteří v daném roce kafemlejnkových bodů namleli nejvíce…

NKÚ dále kritizuje malou „inovační výkonnost“ a její pokles během sledovaného období 2014–2016. Toto podle mého názoru odráží především nevhodnou skladbu průmyslu v České republice, který není schopen absorbovat inovační podporu. Montovna na autodíly žádný aplikovaný výzkum ani inovace dělat nebude – inovační centra těchto nadnárodních společností jsou jinde a hostující země si svůj „inovační kapitál“ střeží. Inovačním tahounem se nestane ani podnikání založené na monopolním vlastnictví klíčového zdroje nebo na čerpání dotací a přednostním přístupu k výhodným veřejným zakázkám.

Druhý problém je v nevhodné formě podpory aplikovaného výzkumu, která je z velké části podporována přímo, tedy formou grantů. V praxi to vypadá tak, že stát dává soukromým firmám peníze na vývoj nových výrobků či optimalizaci výroby, přičemž se zříká jakéhokoliv vlastnického podílu na výsledcích a nemá garantováno ani to, že pokud firma následně výrobu skutečně rozjede, bude to v České republice, případně že tu vůbec bude platit nějaké daně. Právě takový způsob podpory je v některých rozvinutých zemích považován za nevhodný – například ve Švýcarsku a Izraeli. Tam naopak preferují podpora nepřímou, tedy formou výhodných půjček a rizikového kapitálu nebo společných podniků.

Zároveň není vůbec jasné, jaký efekt programy aplikovaného výzkumu mají. Před lety jsem se zeptal tehdejší ředitelky Technologické agentury České republiky Rút Bízkové, jestli dokáže zjistit kolik prostředků do státního rozpočtu určitý program přinese vzhledem k tomu, kolik peněz se do něj vloží. Její odpověď byla záporná.

To dnes vidí jako problém i NKÚ, když si stěžuje, že „Chyběly zde konkrétní dílčí cíle a měřitelné ukazatele pro jejich [programů] vyhodnocení“. Přitom Technologická agentury má pověst svědomité a pečlivé instituce, na rozdíl od aparátu, který se staral o rozdělování peněz na inovace v jednotlivých ministerstvech. Připomeňme například ministerstvo průmyslu a slavnou kauzu detekce osob za překážkou nebo ministerstvo zemědělství, které NKÚ kritizuje.

NKÚ si dále stěžuje i na nízkou míru spolupráce soukromého a veřejného sektoru ve výzkumu, vývoji a inovacích. Tu nejlépe vyjadřuje číslo 6 %. Jen tolik prostředků vynakládá soukromý sektor na výzkum v tom veřejném, jako jsou vysoké školy nebo akademie věd. Zbytek jeho prostředků jde opět do výzkumu v soukromém sektoru.

V rozvinutých zemích je přitom toto procento obvykle výrazně vyšší – velké firmy podporují základní výzkum, protože vědí, že bez něj se nepohne vpřed ani ten aplikovaný. To ale opět souvisí se skladbou průmyslu v naší zemi. A zároveň to jde na vrub i místně oblíbenému pohledu na výzkumné instituce jako „továrny na patenty“.

Závěrem se NKÚ věnuje analýze toho, kolik prostředků je na výzkum, vývoj a inovace vynakládáno. Na rozdíl od pravidelných tiskových zpráv předsedů Rady pro výzkum, vývoj a inovace dokáže NKÚ odlišit v rozpočtu tuzemské zdroje od peněz tekoucích z EU a konstatuje, že Česká republika nesměřuje k vytyčenému cíli, to jest rozpočtu ve výši jednoho procenta HDP v roce 2020.

Bude zajímavé sledovat, jak to nakonec dopadne, ale možná ještě zajímavější bude, jak NKÚ s analýzou naloží. Dostane ministerstvo zemědělství pokutu? Nebo bude pokutován úřad vlády? Obojí se zdá nepravděpodobné, a tak hrozí, že na chyby ve vědní politice opět doplatí především vědci.


Text vznikl ve spolupráci s kolektivem autorů a autorek ze spolku Fórum Věda žije!

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jiri_guth_hlava_sm

Jiří Guth - ekolog, Borovany

jak s tím NKÚ naloží Úterý, 14.Srpna 2018, 13:04:39

Podle mě s tím nenaloží nijak, protože svou úlohu už splnil. Není oprávněn kohokoliv pokutovat (ze zákona).

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.