Chci přispět X

Kdo může za opsané diplomky

Letošní okurkovou sezonu nezvyklým způsobem ozvláštnila několik týdnů se táhnoucí kauza plagiátorství členů nově jmenované vlády. Jde skutečně o selhání jednotlivců, kterému již dnešní systém dokáže zabránit, jak se dušují vysoké školy?

V době psaní tohoto textu se objevily zprávy o již třetím podezření na plagiát diplomové či bakalářské práce v případě vládních politiků a zdá se být jen otázkou času, než investigativní novináři odhalí i další případy z řad politiků. Politické následky odhalení plagiátu jsou zatím tvrdší, než by mnozí od vlády premiéra Andreje Všeci-Kradnú-Babiše očekávali. Akademické sféře se tak dostalo nečekaného privilegia – prohřešek plagiátorství je vnímaný jako závažnější než například trestní stíhání.

Nicméně v souvislosti s touto epidemií plagiátů stojí za povšimnutí reakce akademické sféry. Ve vyjádření představitelů a zaměstnanců vysokých škol, na kterých došlo k úspěšnému obhájení opsaných prací, se opakují stále ty samé argumenty – že odpovědnost je na straně studenta a že v době obhájení práce nebyly k dispozici specializované programy, které dokážou plagiátorství odhalit. Jak by mohli vedoucí, oponenti či členové komisí znát všechny texty nazpaměť?

Na druhé straně se někteří akademici (včetně rektora UK Tomáše Zimy) veřejně dušují, že k něčemu podobnému by dnes již dojít nemohlo právě díky rutinnímu používání zmíněných programů. Ve stejném smyslu se vyjádřila i konference rektorů, která doslova říká, že šlo vždy o „selhání jednotlivců, kteří porušili pravidla vysokoškolského studia“.

Obojí argumentace ovšem při bližším zkoumání dostává silné trhliny. V případě bakalářské práce Taťány Malé byly části textu opsané ze v té době dva roky staré práce, kterou ovšem vedl ten samý školitel. Jak si mohl nevšimnout, že čte podruhé stejný text? V případě diplomové práce Petra Krčála zase jeho práci oponovala stejná osoba, která vedla práci, ze které opisoval. I ta tedy měla původní text rozpoznat.

Book_glasses_read_education_knowledge-657572Vyhledavače shody textu nedokážou postihnout například případ, kdy student doslově přeloží text z jiného jazyka a neuvede zdroj. Foto pxhere.com

Možná se to zdá být jako podivná souhra náhod, ovšem ono je to vlastně logické. Pro studenta, který chce bakalářku či diplomku odevzdat s nejmenším úsilím, jsou nejpřístupnější zdroje textu práce vypracované na stejném pracovišti, ve stejném kolektivu vedoucích a oponentů.

Na druhou stranu zaklínání se specializovanými programy je notně alibistický přístup, který nápadně připomíná oblibu mechanického hodnocení vědeckých výstupů, takzvaný kafemlejnek. Tyto programy trpí celou řadou technických i principiálních omezení, která znemožňují tvrdit, že mohou odhalit „jakýkoliv pokus o plagiátorství“. Katalog, ve kterém vyhledávají, je nutně omezený. Jsou v něm jistě obsaženy nové práce studentů, ale co třeba původní diplomové a disertační práce školitelů či oponentů? Ty se v tom lepším případě potichu rozpadají někde v univerzitních knihovnách.

Zároveň vyhledávání shody textu zjevně nedokáže postihnout případ, kdy student otrocky přeloží text z jiného jazyka (a neuvede zdroj), případně když si přisvojí cizí myšlenku a vydává ji za svou. Obojí je přitom stále ale závažný plagiát. Ještě komplikovanější je odhalování případů, kdy studenti práci vůbec nenapíší, ale sjednají si na ni jednu ze specializovaných agentur, která jim ji vyrobí na míru.

Student, škola, nebo školitel?
Stojí za to se zamyslet, kdo nese odpovědnost za to, že opsané práce byly úspěšně obhájeny. Na jedné straně zcela jistě student. Součástí každé práce je prohlášení, ve kterém student tvrdí, že práci vypracoval samostatně a výhradně s využitím citovaných zdrojů. Na druhé straně je tu ovšem role vysoké školy, která má akreditaci na udělování příslušných akademických titulů. Tuto akreditaci získala na základě toho, že prokázala schopnost zajistit dostatečnou úroveň kvality výuky, zkoušek i vedení disertačních prací, jejich personálního zabezpečení apod.

Konečně je tu role školitelů, oponentů a členů komisí. Podle mého názoru leží určitý díl odpovědnosti i na nich a měl by být příslušným způsobem řešen. V případě akademiků by se tomuto měly věnovat etické komise, v případě vysokých škol je to úkol pro akreditační úřad.

Pokud by se například ukázalo, že někteří akademici vedou příliš velké množství prací najednou (v médiích se objevovalo i číslo třicet), je jasné, že se studentům prostě nemohou adekvátním způsobem věnovat a jde o zjevně porušení personálního zabezpečení. Dále by se dle mého názoru měly pečlivě přezkoumat i další práce vedené či oponované těmito akademiky, protože i zde je riziko, že jim nevěnovali dostatečnou pozornost.

V širší rovině se dá říct, že k uvedeným prohřeškům dochází proto, že pro ně existuje příslušná motivace – snaha studentů získat vysokoškolský titul s nejmenším úsilím, bez skutečného zájmu o studovanou problematiku. Zdrojů této motivace může být více, v případě politiků může jít i o snahu zlepšit svoji image před voliči – vzpomeňme na starší kauzy poslanců, kteří se honosili tituly, které nikdy nezískali.

Dále může jít o formální požadavky na obsazení určitých pozic ve státní správě či školství. Dá se předpokládat, že pokud tyto požadavky budou dále přítomné, bude přítomná i snaha studentů nějaký titul formálně ulovit. Jejich postupy a triky se budou vyvíjet v návaznosti na opatření, jaká vysoké školy a univerzity zavedou. Ovšem skutečného zájmu o vzdělání a vědu se od nich dočkáme jen stěží.

Text vznikl ve spolupráci s kolektivem autorů a autorek ze spolku Fórum Věda žije!

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.