Dobré jméno

K čemu potřebuje mít vysoký politik také vysokou školu a jak to bylo se získáváním vyššího vzdělání a titulů v dobách normalizace, před ní a po ní?

Ve vyprávění mé rodiny je jedním z důležitých motivů vzdělání: v rozličném ohledu. Traduje se, že moje babička sice jako jediná z devíti dětí pošumavského rodu vychodila celou měšťanku a ještě obchodní školu, ale na ostatní děti se nedostalo. Všichni strýčkové a tetičky byli ale velcí čtenáři a čtenářky a v mnohém předčili své formálně vzdělanější kolegy a přátele. Strýček Sýkora z Varnsdorfu, tkalcovský mistr, byl předplatitelem a pilným čtenářem Literárních novin a pak Listů. Strýček Karel, soustružník, psal detektivky, strýček Jindřich básně.

Babička poté, co se vdala, opustila podle pravidel státních institucí za První republiky své zaměstnání v Národní bance, ale žádná hausfrau se z ní nestala. Neustále něco četla, také německy, aby nevyšla ze znalosti jazyka, a básně se učila nazpaměť. Její dcery, tedy moje matka a její o něco starší sestra, byly samozřejmě vedeny ke vzdělání odmalička. K této výchově ovšem patřila také láska k přírodě a pohybu v ní, předkové byli organizovanými turisty.

Všechny ženy v naší rodině byly přirozeně kované v botanice. Okřídlený vychovatelský výrok zněl „co máš v hlavě, to ti nikdo nevezme“, který znamenal neustálé povzbuzování k dalšímu a dalšímu vzdělávání. V naší rodině ale nikdo nebyl akademik, pojem vzdělanosti nebyl nikterak spojen s pozicí, dokonce ani s profesí, znamenal prostě životní styl, k němuž patřila snaha o hlubší vhled do řádu světa a radost z poznání. Učit se byla radost, duševní lenost byla hodna opovržení ještě víc než lenost tělesná. Nikdo nebyl peskován za to, že si čte. Až potud idyla.

Když mi po normalizačních prověrkách, kterými moje maminka v okresním pohraničním městě jako spontánně reformní členka KSČ neprošla, nedali na gymnáziu doporučení ke studiu, dosavadní svět se mi úplně zhroutil. Tedy – napřed ne, protože jsem tomu prostě nevěřila. Já, která přesně vím, co bych chtěla studovat a na co se hodím, která se neustále něčemu učím, bych to měla mít zakázané?

Crop-1270362-vedecka-knihovnaNávyk studovat psané materiály a rozumět jim, rozvinuté logické myšlení a studiem podepřená sebeúcta, která chrání před korupcí a klientelismem. Foto knihovna Plzeň

K přijímačkám jsem šla i bez doporučení a samozřejmě mě nevzali. Režim Gustáva Husáka, vlastně prvního představitele našeho socialistického státu, který měl vysokoškolské vzdělání a poctivý právnický titul, trestal lidi tím, že jim upíral studium. A vůbec – to už se psalo i jinde – dostat se na vysokou bylo obtížné i bez kádrového problému, skoro každý potřeboval protekci, pokud si vzpomínám na své spolužáky z gymnázia, tak protekce byla potřeba jak na medicínu, tak na práva, o filosofické fakultě nemluvě, tam se spousta oborů otevírala tak málokdy a brali tak málo studentů, že se tam normální člověk snad ani dostat nemohl.

Bez protekce to šlo jenom na strojní fakultu v Plzni, na matfyz a na pedagogickou fakultu – kde se ale přísně přihlíželo ke kádrovému profilu. Kariéristé se hlásili na vysokou ekonomickou, ti, kteří chtěli jít na zahraniční obchod, většinou už byli kandidáty strany. Maturovala jsem v roce 1974.

V šedesátých letech, kdy ještě vládla zmíněná idyla, se udělovaly směšné tituly „promovaných“, takže moje maminka byla promovaný osvětový pracovník a její kolegyně promovaný knihovník. Matka s takovým titulem nechtěla chodit po světě, a tak si ke studiu přidala ještě doktorát. Toto doktorské studium se ale s dnešním nedalo vůbec srovnat: diplomku jí uznali jako práci disertační a na rigorózní zkoušku se naučila za měsíc.

Nechtěla doktorát tak lacino, složila by i náročnější zkoušku, tak lacino si tehdejší Karlova univerzita doktorátu filosofie cenila. Máma ten titul PhDr. začala používat až tehdy, když ji vyhodili z kulturních institucí. Žádného kariérního postupu se nikdy nedožila. Když ji po sérii vyhazovů (zapříčiněných vyloučením z KSČ) zaměstnali v jednom pražském družstevním podniku v právním oddělení (kdy jaksi přehlédli, cože to má za titul), rozhodla se, že tedy vystuduje práva. A co myslíte, že se stalo?

Z kádrového oddělení nedostala doporučení k dálkovému studiu s odůvodněním, že to není v zájmu socialistického zřízení. A dál zastávala místo podnikového právníka bez formálního právnického vzdělání, chodila k soudům a arbitrážím a svědomitě pracovala pro svého zaměstnavatele za plat, v němž bylo zohledněno, že jí chybí kvalifikace: to socialistickému zřízení nevadilo. Ale upřímně řečeno, kdyby neměla vůbec vysokou školu, asi by to dělat nemohla.

Respektive doktor
Ke konci 70. let se to kolem mě začalo hemžit doktoráty práv a filosofie, ocitaly se před jmény vysloužilých důstojníků pohraniční stráže a SNB (to byla, milé děti, policie). Tituly z politických škol, takzvané Vokovické Sorbonny, se psaly RSDr. a u nás doma se jejich nositelům říkalo „respektive doktor“.

S těmito tituly se za režimu doktora Husáka stávali v dosud středním věku a neopotřebovaném stavu výhodně s výsluhou penzionovaní vojáci, pohraniční velitelé a policajti řediteli kulturních zařízení: muzeí, archivů, knihoven a galerií. Pod nimi jako nomenklaturními kádry pracovali příslušně vzdělaní odborníci. A ti, kteří měli z policejních škol právnické tituly, si po převratu normálně otevřeli právní poradny a poměrně bystře se zapojili do procesu privatizace (uvádím jen to, co vím jistě, jeden takový dostal do pěkného průšvihu divadlo, ve kterém jsem pracovala).

Na tohle všechno myslím, když čtu o diplomkových sférách současných politiků. Neúcta k vysokoškolskému diplomu, jehož získání buď nestálo mnoho úsilí, nebo bylo absurdně nedostupné, je u nás pevně zakořeněná. Vysokoškolský diplom nebyl nutnou podmínkou kariéry. Tou bylo členství v KSČ.

A řada lidí (i známých politiků) vstupovala do strany jen proto, aby mohli postoupit výše ve své profesi, popřípadě vyjet do zahraničí. Nechtěli přece sloužit diktatuře proletariátu, nevěřili ve vítězství proletářské revoluce a neobdivovali ani Brežněva, ani Fidela Castra. Marxe pořádně nečetli a z Lenina měli legraci. Komunismus (který nebyl), respektive reálný socialismus (jak tomu začal říkat soudruh Bilak) jim byly ideově úplně lhostejné, šlo opravdu jen o tu možnost uplatnění podle vlastních představ a ambicí. A po převratu přece tohle zdůvodnění byla omluvenka.

Po roce 1990 příslušnost k politické straně taky hrála roli v otázce uplatnění, ale musela to být příslušnost ke straně, která zrovna měla vliv. Z té doby se traduje vtip: „Koho jsi volil? Komunisty. No to je jasné, ale ptám se, kterou stranu?“ Jenže příslušnost k politické straně nemůže být v demokracii podmínkou výběrového řízení a nějaká kvalifikační podmínka přece být musí. Tak se tam dostala podmínka vysokoškolského vzdělání. A to si kariéristé začali opatřovat podobně, jako jejich předchůdci vstupovali do KSČ.

Já jsem se na vysokou školu nakonec dostala. Jednou podvodem, přiznávám, když jsem členství svých rodičů v KSČ prostě zapřela. Už jsem se jmenovala jinak a můj tehdejší zaměstnavatel přihlášku řádku za řádkou nekontroloval. Vzali mě bez problémů, na nedostupnou Filosofickou fakultu UK. Studium mě bavilo a byla jsem šťastná, pobyt na univerzitě mi i zlepšil mínění o režimu, protože jsem se setkala s několika opravdu dobrými vyučujícími.

Jenže to s dětmi a z odlehlého bydliště nešlo dělat pořádně, seminární práce vyžadovaly bádat v archivu a na to jsem neměla čas ani podmínky. Po dvou letech jsem studium s lítostí vzdala, ostatně pro moje uplatnění nemělo vůbec žádný význam, šance v oboru byly nulové. Ale ta radost skutečně se něco dozvídat a štěstí hovořit o tom jako rovná s rovným, třeba s profesorem Petráněm! Nebo Galinou Kopaněvou!

Podruhé, v polovině 80. let, už jsem podmínky ke studiu měla lepší, rubriky o stranické příslušnosti rodičů dospělých uchazečů snad i z přihlášky zmizely. Nezmizela však nutnost doporučení, které muselo být od instituce, související oborově. Dali mi ho v plzeňském divadle, kde jsem pracovala jako uklízečka.

I tenkrát byla šance na uplatnění v momentě přijímaček nulová. Moc jsem si od studia neslibovala, ale dalo mi dost. Kromě vzdělání nakonec i to uplatnění, protože ředitelé divadel se samozřejmě chodili poptávat na divadelní školu a mě doporučili pedagogové řediteli chebského divadla za lektorku. Zažila jsem tak správné pořadí úkonů: dobře studovat a díky tomu získat profesní nabídku.

Pozice a ještě k nim diplom
Držitelé současných nepoctivých titulů to dělají naopak: už mají ty pozice a potřebují k nim diplom. Nikdy bych žádnou práci neopsala, jak bych ji vůbec mohla obhájit, kdybych při jejím psaní neprošla celým myšlenkovým procesem od bádání až po analýzu? A slovem obhájit myslím i debatu s vyučujícím v semináři. Jenže držitelé nepoctivých titulů zřejmě v seminářích nedebatují.

Ano, vysoký politik, dejme tomu ministr, má mít vysokou školu. Mimo jiné proto, aby měl návyk studovat psané materiály a rozumět jim. Pak také aby měl vytrénovanou schopnost logického myšlení, a ještě, možná hlavně, aby měl studiem podepřenou přiměřenou sebeúctu. Protože jenom ta chrání politika před korupcí a klientelismem.

To vzdělání samozřejmě nemusí být nutně spojeno s titulem, bez něj však má člověk víc práce s jeho dokazováním. O to víc musí psát, konat, angažovat se. Takové lidi samozřejmě znám.

A ještě něco: s přeceňovanými tituly a opsanými, či rovnou zaplacenými pracemi souvisí i naše hloupé biedermeierovské titulování, profesorování a doktorování i zbytečné přidávání označení „pan“ (u paní to nebývá tak časté) před jméno například ve sdělovacích prostředcích nebo veřejných besedách. Dobré jméno je to, oč člověku ve společnosti jde, nic víc než jméno.

Jednomu je opravdu líto, že člověk s tak důvěryhodným angažmá, jako prokazuje odstoupivší ministr práce a sociálních věcí Petr Krčál, si své dobré jméno tak snadno pokazil. A právě on nejen opsanými pasážemi v diplomce, ale už předtím, účelovým vstupem do KSČ. Podle mé zkušenosti to velice souvisí.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Pondělí, 6.Srpna 2018, 14:42:38

Je velmi málo poslanců, kteří jakési vysokoškolské vzdělání nemají, kdo chce do politiky či v ní zůstat, tak si nějaký ten titul opatří. 

Domnívám se, že je tomu tak proto, že se vzdělání se v moderní době stalo skoro nejdůležitějším ukazatelem sociálního statusu. Podobně jako správný přízvuk, šlechtický titul, správná barva pleti je to něco, co je obtížné si osvojit či předstírat. 

Na tom nic nemění inflace vysokoškolských titulů: ta vede k tomu, že sice titul sám o sobě znamená méně, ale o to větším hendikepem je nějaký nemít. 

Otázka je zda ti politici, kteří si titul opatřili pochybným způsobem (ať už plagiátorstvím nebo nějakým rychlostudiem na škole, která tento servis poskytuje) opravdu něco pochopili zásadně špatně.

Myslím si, že ne, nebo jen v maličkostech Titul může být něco jako kmotrovská značka, dokazuje, že máte příslušný vliv. Z tohoto hlediska může být titul získaný lehce i cennější než ten vydřený.

Politici, které dohnalo plagiátorství, se ovšem malé neopatrnosti dopustili. Kdyby si raději nechali práci napsat, měli by to bez rizika odhalení a kupodivu to prý ani není tak drahé.

Ještě podotknu, že za minulého režimu se lidem s titulem RSDr. říkalo také "doktor Rystupije". Byli obávaní a v tomto smyslu vysoký společenský status měli. Výrazným potvrzením skvělého kádrového zázemí byl také titul DrSc. , který nestraníci obvykle nezískávali.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.