Od politických seskupení a od jednotlivců, kteří v dohlédnutelné politické minulosti, tedy před pár lety, s horlivou oddaností sloužili projektu nastolení oligarchie s falešným štítem demokracie, jsme se právě doslechli, že planou pro demokracii. Dokonce jsou překvapivě nakloněni uznat, že demokracie nemá jen občanský, nýbrž i sociální aspekt.

Zvlášť nepřesvědčivě pak působí, když známkují vítězné politiky z mravnosti. Na námitku, že všichni jsme jen chybující lidé, dokonce i politici, odpovídají, že politici mají působit jako příklad. Jako by sami byli takovými příklady. Že politici, kteří se pod falešnou záminkou přiživují na dotacích (a tedy vlastně kradou), nebo politici, kteří podváděli při studiu, způsobují, že i běžní lidé se takto chovají.

Málokterá představa je falešnější než obraz mravného národa, který kazí politici. Zjevnou fikcí je představa zdejších obyvatel, kteří si nepřikrádají, nepřizpůsobují vyslovovaná mínění mocenským konstelacím, kteří nelžou, kdykoli je to pro ně výhodné, kteří nezaujímají cyklistickou pozici, tedy nehrbí nahoru a nešlapou dolů. Bylo by naivní domnívat se, že to jsou až inspirace z Hradu a ze Strakovy koleje, co je podněcuje ke zlu.

Jsme takoví, jací jsme, a takoví jsou ti, které vysíláme do lokální, regionální či vrcholové politiky. Jsou to jedni z nás. Světlo a temnota je v nich namíchána v podobném poměru jako v každém z nás. A moc korumpuje. Snad najdeme v sobě tolik ochoty vidět se aspoň tak kriticky, že nás chyby ostatních přestanou překvapovat a vymizí kontrast mezi námi a jimi.

Moralizování nám vzory nezajistí

Rozhodně potřebujeme vzory. Pouhé morální poučování je marné. Už na nás nezabírá hrozba pekelnými tresty a příslib nebeské odměny. Je to podivuhodné v době, kdy vše je předmětem handlování, ale pojetí morálky jako kšeftu už mravní úroveň společnosti nepozvedá, pokud ovšem kdy tento vliv mělo. Kruté mravy středověkého křesťanstva ukazují, že se asi hned tak velká část populace pekla neobávala.

Podle všeho se nelze spolehnout ani na sociální odměnu za dobro a trest za zlo. Když se to politicky hodí, dokáže se kdekdo pohoršovat. Ale veřejné mínění je spíše permisivní. Morální normy jsou pokládány za kulturně, a v posledku ekonomicky podmíněné, a tedy relativní. Člověk není ve skutečnosti svobodný, prý si to jen namlouvá. K jednání, které by mohlo být pokládáno za zlé, je vlastně biologicky a sociálně determinován. Morální normy jsou konvence, a jsou-li promítnuty do práva, jsou vlastně útlakem.

↗

Propojení role politika s rolí filosofa, tedy člověka, který hledá

pravdu a pěstuje ctnosti, včetně těch občanských, je historicky velmi vzácné. Repro DR

Společnost není jen permisivní, podvodníka chválí za jeho šikovnost, zloděje za to, že se postaral o sebe a svou rodinu a násilníka obdivuje, jak odvážně zatočil s někým, kdo snad jednal proti jeho zájmům.

Neovlivní-li nás verbální moralizování, mohly by v nás živé příklady probudit touhu jednat aspoň o špetku ušlechtileji, trochu méně sobecky, s poněkud větším zájmem o druhé. Kde je však hledat? Okouzlující a celosvětově proslavené panorama Pražského hradu zvláště při pohledu z nábřeží mezi Novotného lávkou a mostem Legií by v nás při trošce jasné mysli nemělo budit naivní očekávání od toho, kdo v areálu Hradu úřaduje, a případně tam jako ten současný i bydlí. Stejně tak důstojně znějící tituly zhola nic nepraví o mravních kvalitách svých nositelů.

Víme, že Hrad obýval kolaborant s vrahy národa, pak spoluautor koncepce etnické čistky, po něm zbabělý opilec, který podepisoval tresty smrti pro své soudruhy v hrůze, že kdyby se vzepřel, čekala by šibenice jeho. Po něm v tom pokračoval přihlouplý strejda. S výjimkou prezidenta Osvoboditele, a snad s jistými výhradami i Václava Havla, nepůsobí osazenstvo Hradu jako defilé příkladných osobností. Podobné to je v nižších patrech politiky.

Stačí, že to nejsou lumpové

S různými profesemi se nám spojují různé vlastnosti. Něco si spojujeme s povoláními, jako třeba pečovatel v domově seniorů nebo léčebně dlouhodobě nemocných, teta v mateřské škole, nebo, dejme tomu, záchranář (jako ti nedávno v Thajsku, včetně toho, který při pokusu pomoct zahynul). A pak jiná povolání: příslušník speciální jednotky, ostřelovač, špion, vězenský dozorce, kat v zemích, kde mají trest smrti, či zaměstnanec jatek. Předpokládáme různé povahové typy, ale jedni i druzí tu jsou a je třeba s nimi počítat.

Profesi politiků řadím spíš k té druhé skupině. A proto nemám vůči nim nerealistická očekávání. Jsou to prostě jen politici. Poskytujeme jim peníze a chceme od nich, aby za mzdu, kterou od nás dostávají, zajišťovali naši vnější i vnitřní bezpečnost, spolehlivost měny, průchodnost dopravních cest, aby zajistili, že jde proud, aby vydělili dostatek prostředků na péči o zdraví obyvatel a na vzdělání nastupující generace.

Stačí mi, pokud to nejsou lumpové. Chci, aby respektovali právo, a s tím máme, jak víme, dnes u premiéra, a nejen u něj, potíž. Že jsou jeho pochybní oponenti z nějakých deliktů rovněž podezřelí, o tom škoda mluvit. Jejich plamenný pohled a vypjatá hruď nepůsobí mocným dojmem. Nenapadlo by mne hledat životní vzory v prostředí politiků.

Propojení role politika s rolí filosofa, tedy člověka, který hledá pravdu a pěstuje ctnosti, včetně těch občanských, je historicky velmi vzácné. Sjednocení role intelektuála, tedy toho, kdo dává přednost pravdě před mocí, s výkonem moci se vyskytuje v dobách velkých zlomů. Jejich vyslání do politiky bývá projevem charismatického vzepětí. Je však nezralé očekávat něco takového v obvyklých časech.

Existují životní archetypy Kněze, Mudrce a Proroka. Existují postavy buddhovské, prozářené laskavým přátelstvím ke všem cítícím bytostem a sdílející utrpení všech. Známe postavy kristovské, postavy pomazaných, kteří tepou zlořády, preferují všechny upozaděné a vyloučené a doplácejí na to. Čteme o nich všech v dávných mýtech a v pohádkách.

Možná se nám některým dokonce poštěstilo potkat lidi, ve kterých se něco z těchto archetypů hmatatelně promítlo. Myslím, že jsem na pár takových lidí narazil. Od těch bych čekal inspiraci, podněty, u nich bych hledal posilu pro případný zápas s vlastními sklony k pohodlí a k sebeklamu, k potěšení z poct, ke vzteku na ty, kdo mi připadají proradní a cyničtí (místo soucitu, který by potřebovali), a s dalšími svými špatnými vlastnostmi.