Tři myšlenky k hymně a hymnám

Bokova verze české národní hymny vyvolala posměch, znechucení i vyslovený hněv. Řada lidí reagovala i posměchem vůči české hymně jako takové, že je to tupá, patetická odrhovačka. Podle Filipa Schneidera skutečně je, a právě proto je tak výstižná.

Hymny mají smysl. Hluboký i silný. Společný zpěv jako takový je neuvěřitelně silným nástrojem pro vytvoření pocitu jednoty a sounáležitosti. A ano, je to jednota a sounáležitost exkluzivní. Čech ví, jak se zpívá Kde domov můj. Němec, Rus ani Uganďan to neví. Bratr Slovák ano, protože to stále ještě není tak dávno, kdy jsme naše hymny zpívali společně v souslednosti. A můžete popsat archy o tom, že jde o nástroj manipulativní, podporující stádní myšlení, potírající individualitu.

Těm, kdo se hlásí k antinacionalismu, je možná tak trochu nevolno, když ji slyší. Nevěřím ale, že se v nich nic nepohne, když několikasethlavý dav propukne v zpěv „Bella Ciao“ nebo „V solidaritě je síla“. Ani jedna není hymnou, obě jsou však sborovými písněmi, které vytvářejí stejný pocit exkluzivní sounáležitosti. Kamarádi z Kliniky a lidi, kteří je chodí podpořit na pochody, vědí, jak se zpívají. Mirek Kalousek ani Václav Klaus ml. to neví.

A přestože teď trochu vařím z vody nad tématem, kterému příliš nerozumím, mám za to, že tenhle úkaz není jen naučeným chováním, že jde o hluboké neurologické zadrátování. Na samém prvopočátku našich životů jsme všichni strávili devět měsíců poslechem rytmu srdce našich matek a někteří vývojoví psychologové říkají, že i dlouho po narození je pro děti poslech matčina tepu zásadní pro synchronizaci tepu vlastního. Rytmická synchronizace ve větším počtu lidí v nás vytváří podobný euforický pocit bezpečí.

Mimochodem věřím, že i tahle podvědomá potřeba silného rytmického pulsu stojí za nejběžnější kritikou české národní hymny coby utahané. Není to podle mě pomalým tempem, je to rytmickou nejednoznačností, kterou vytváří. Píseň Kde domov můj totiž poněkud neobvykle začíná čtvrťovou pomlkou. Každá fráze začíná na čtvrté době a mezifráze „se jara květ“ a „to na pohled“ začínají v půlce doby třetí.

19143zz184_13_Zemský ráj to na pohled. A skvěle se v něm sbírají houby. Repro DR

To už nejsou tak neobvyklé postupy, ale má-li při zpěvu člověk první tón písně internalizovaný jako první dobu, nikdy se jich nedopočítá, nikdy neodhadne, jak přesně mají být dlouhé všechny ty pomlky a kdy přesně má po dozpívání fráze začít zpívat. Proto se každý sborový zpěv státní hymny vyznačuje jistou rozplizlostí. Naše neustálá nejistota, kde právě teď v rytmu jsme, vede k tomu, že se obvykle snažíme zpívat potichu, abychom lidi kolem sebe slyšeli a rytmus neztratili.

Tohle je ten skutečný důvod, proč sborový zpěv české státní hymny při sportovních událostech nezní tak silně a sebevědomě jako silně pulsující hymny Francie, Německa, Slovenska nebo Polska. A já nechápu, proč se Bok tuto nejjasnější slabinu české státní hymny rozhodne vyřešit tím, že ji ztisícinásobí. A ještě si dovolí tenhle hudební amaroun označit za sebevědomější verzi. Kdyby mu skutečně šlo o to, aby tato píseň při děkovačkách na stupních vítězů zněla tak slavnostně a triumfálně jako jiné hymny, byla by tato rytmická nejednoznačnost tím prvním, co se bude snažit ve své aranži napravit.

Lidové písně, politické písně
Melodie k písni Star-spangled banner, která se později stala hymnou Spojených států amerických, napsal v roce 1773 britský skladatel John Stafford Smith na objednávku Anakreóské společnosti, londýnského klubu gentlemanů usilujících o propagaci hudebního umění. Šlo o ódu na řecká božstva hudby, lásky a vína a se svým morbidním rozsahem 19 půltónů sloužila zejména pro sebeprezentaci výjimečných pěveckých sólistů. Neobvyklá to volba pro národní hymnu, píseň z podstaty komunitní, sborovou.

Veřejné produkce americké hymny mají dodnes charakter nikoli společného zpěvu, ale tichého naslouchání a obdivu ke zpěvu sólistově či sólistčině. Je to píseň, která ve schopném hrdle dokáže nabrat neuvěřitelnou sílu, ale která trpce potrestá každého, kdo se o ni pokusí a nemá na to. Nejde o píseň pospolitosti, ale o píseň individuality a výjimečnosti. „Ten bílej chlápek, co složil americkou hymnu, věděl, co dělá,“ zazní ve hře Tonyho Kushnera Andělé v Americe, „posadil slovo „free“ na tak vysoký tón, že ho nikdo nedokáže dosáhnout. Nic na světě nezní méně jako svoboda“.

Jak ale soudí hudební učitel Adam Neely, z jehož videoeseje v tomhle odstavci čerpám, je právě proto tato píseň ideální hymnou pro kompetitivní a individualistické Spojené státy americké. (Pro hudební fajnšmekry není určitě bez zajímavosti až nečekaně krotký, přesto však ve své době kontroverzní pokus Igora Stravinského na konci Druhé světové války coby dík novému domovu tuto píseň reharmonizovat tak, aby byla přívětivější a demokratičtější.)

Státní hymny jsou možná mnohem více než prostě jen písní, kterou zpíváme společně. Mohou být i obrazem toho, jak sami sebe jako národ vnímáme, k čemu konkrétně vztahujeme svůj národní příběh. Věčně stávkující, věčně demonstrující, věčně revoltující Francouzi vidí počátek svého národního příběhu a toho, co Francouzi jsou a čím se vyznačují, ve Velké francouzské revoluci. Žádná píseň tento zuřivý zápal nereprezentuje lépe než ryčná revoluční pochodovka Marseillaisa.

Možná už hledám příliš mnoho významů tam, kde nejsou, ale připadá mi, že ještě mnohem silnější obraz vytváří hymna německá. Německý vztah k vlastenectví je, řekněme, komplikovaný. Historické důvody jsou zřejmé, v jistém smyslu jde o zemi dodnes činící pokání za zvěrstva, kterých se dopustila za druhé světové války. Zemi, která svou děsivou minulost nikterak nezastírá, ba právě naopak dělá vše pro to, aby tohle děsivé memento nebylo nikdy zapomenuto, usilovně se však snaží vše odčinit budováním míru a spolupráce napříč Evropou i světem.

Coby svou státní hymnu Němci dodnes zpívají píseň, jejíž první sloka začínající slovy „Deutschland, Deutschland über alles, über alles in der Welt“, dodnes nahání hrůzu svou nesmazatelnou asociací s Hitlerem a Třetí říší. Text této písně se nikdy nezměnil, jde stále o tu samou píseň, pouze se dnes zpívá jen její třetí sloka, začínající slovy „Jednota, spravedlnost a svoboda“. Jako by píseň byla zároveň pokáním za minulost a jasným závazkem pro budoucnost. Jako by říkala „Ano, jsme stále ti samí Němci, za své minulé chování se stydíme a trpce jej litujeme, nikdy na něj nezapomeneme. Dnes je však tato kapitola již za námi, chceme hledět dopředu a svou minulost odčinit, a to právě ve jménu jednoty, spravedlnosti a svobody.“

Okupanti, vítejte
Co ale vypovídá naše hymna o nás? Jakým způsobem odráží píseň „Kde domov můj“ způsob, jakým jako Češi vnímáme sami sebe a svou pozici ve světě? A vypovídá o našem sebevnímání vůbec něco? Tady nechci dávat odpovědi, chci jen nadhodit pár myšlenek, jejichž platností si (v podstatě stejně jako s čímkoli jiným v tomto článku) nejsem ani trochu jistý a které nabízím čtenářům jen coby výkopy do diskuse.

Řada zemí má jako hymny písně, které historicky vznikly přímo za účelem jednoznačné politické agitace (Německo, Francie), nebo přetextované písně lidové (Slovensko). My máme píseň divadelní. Tento fakt zve k promýšlení role dramatiků a jiných umělců v našich dějinách. Nakolik je naše stávající kultura kulturou autentickou, a nakolik je (stejně jako tato píseň) pouze umělou konstrukcí hromádky obrozeneckých umělců z 19. století? Jak silný je vztah mezi českým nacionalismem a českým uměním? Proč se tatíček Masaryk obklopoval spisovateli a dramatiky a proč se právě dramatik stal vůdcem naší Sametové revoluce? Proč si tady vlastně pěstujeme takové množství divadel?

Nebo se nad tou písní můžeme zamyslet jinak. Jednou z jejích zvláštností totiž je, jak je nekonfliktní, za každou cenu se vyhýbá čemukoli, co by mohlo kohokoli jakkoli urazit. V britském sci-fi seriálu Doctor Who se vyskytuje rasa Tivolianů, jsou to dobrosrdeční lidé, kteří se vyznačují tím, že každého dobyvatele, každého, kdo se je snaží zotročit, vítají s otevřenou náručí. Jejich města jsou speciálně navržená tak, aby byla co nejpohodlnější pro invazní armády, a jejich hymna se jmenuje „Třikrát sláva »sem vložte jméno«!“ Podobné pocity mám z české hymny, dala se zpívat za nacismu (zpívalo-li se německy, mohli se esesáci klidně i připojit), dala se zpívat za komunismu (a i vojska smlouvy Varšavské mohla se připojit), není snad režimu, v němž by jí nebylo dobře.

Její jediné hodnotící tvrzení je, že naše příroda je krásná. To může podepsat v podstatě kdokoli. Kromě toho naše hymna pouze konstatuje nicneříkající fakta: voda hučí, borovice šumí, na jaře v sadě kvetou květy. No shit, Sherlock! Jsem si jistý, že v jiných zemích voda nehučí, tento unikátní přírodní úkaz nelze vysledovati než v naší milované zemi.

Narazil jsem ve facebookových diskusích na vtipný nápad nahradit celou hymnu zhudebněnou básní “Houbaři” od Milana Kozelky, kterážto libovolné úspěchy jiných národů nemilosrdně konfrontuje s bezkonkurenčním českým umem houbařským. Čím víc jsem ale nad naší hymnou přemýšlel, tím víc se mi zdá, že vlastně takový text už máme:

Slováci burcují do boje za vlast,
Češi maj krásnou přírodu.
Amerika je zemí svobodných a domovem odvážných,
Češi maj krásnou přírodu.
Briti jsou bohabojní a věrní královně,
Češi maj krásnou přírodu.
Tolikrát byli Poláci porobení a vždy si svou zem vybojovali zpátky,
Češi maj krásnou přírodu.
Italové jsou připravení za vlast zemřít,
Češi maj krásnou přírodu...

…a možná proto v ní tak rádi houbaří. Začínám mít dojem, že lepší a trefnější hymnu pro naši zem a náš lid si ani nelze představit. A doufám, že to vidíte jinak...

A co si myslíte vy? Diskuse (6 příspěvků)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Středa, 4.Dubna 2018, 12:11:40

Malá poznámka k hymně francouzské: před časem francouzskou veřejností proběhla určitá iniciativa za reformu francouzské národní hymny - s tím základním cílem, aby ta Marseillaisa, která prakticky vybízí k revolučnímu násilí, byla v moderních humánnějších časech už konečně odpovídajícím způsobem demilitarizována.

A to není zdaleka jediná ze současných hymen, ve kterých se stále ještě znovu vybojovávají nesmiřitelné a krvavé boje minulosti (nemýlím-li se, podobným způsobem je zatížena třeba i hymna italská).

Takže v tomto srovnání ta nevinná a pohodová česká příroda stále ještě není vůbec tím nejhorším řešením...

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Středa, 4.Dubna 2018, 12:13:41

I když jako pamětník společného státu musím připojit, že po odehrání té pohodové české hymny mi stále ještě znovu a znovu chybí to úderné slovenské "Nad Tatrú sa blýska hromy divo bijú..."

David Unger - psycholog, Kroměříž

Poděkování autorovi, Středa, 4.Dubna 2018, 20:50:9

jeho analýza české hymny i dalších v kontextu je velmi trefná. Jak rytmická nejednoznačnost a její vliv na styl zpěvu, tak i "historicky neutrální" téma přírody a krajiny.

Jen poznamenávám k německé hymně. Mně osobně neevokuje Třetí říši a Hitlera, tu mám asociovanou spíše s pochodem Sláva Prusku nebo jiných zakázaných bojovných nacistických písní. Mnozí jistě ví, že německá hymna původně známá pod první slokou "Deutschland, Deutschland, über alles" je ve skutečností původní naší a rakouskou císařskou hymnou "Zachovej nám, Hospodine" od Josepha Haydna. (https://www.youtube.com/watch?v=GG4BuF8zmz0)

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Čtvrtek, 5.Dubna 2018, 08:05:57

Podle znalce hudby L.K. , který bohuel své komentáře píše jen mně místo toho, aby si zjednal přístup do zdejších diskusí, je ta "rytmická nejednoznačnost" způsobena tím, že se Kde domov můj hraje bez předehry, která k původní Škroupově verzi patří.

S předehrou by bylo jasné, kde je první doba.

Hymna mimochodem neopěvuje krásy české přírody obecně, ale Nuselské údolí v podobě, kterou mělo v době, kdy se tam pořádala ševcovská slavnost Fidlovačka. Copak u nás rostou jen borovice?

David Unger - psycholog, Kroměříž

No vidíte, Čtvrtek, 5.Dubna 2018, 21:31:2

a já vám křivdil, že píseň opěvuje jen Čechy, a ne Moravu a Slezsko. Přitom opěvuje jen Nuselské údolí v Praze...

Řečeno s nadsázkou.

David Unger - psycholog, Kroměříž

I mně chybí Nad Tatrou sa blýska Čtvrtek, 5.Dubna 2018, 21:34:38

Pane Poláčku, píseň jsem se dobře naučil v listopadu 1989 na Základní škole. A přestože jsem ji společnou zpíval jen tři roky, a tu ryze českou slýchávám a zpívám již čtvrtstoletí, stále se mi Nad Tatrou sa blýska dere na jazyk.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.