Durham: Město světce, který neměl rád ženy a Skoty
František KalendaDnes ospalé město Durham na samém severním okraji Anglie přitahovalo ve středověku davy poutníků. Důvodem je mnohokrát otevíraný hrob svatého Cuthberta, který měl chránit zemi před skotskými výpady.
Anglický Durham, ležící jen několik kilometrů od Hadriánova valu oddělujícího v dávných dobách římský svět od „barbarů", v létě právě nehýří životem. Studenti místní univerzity odjedou domů, a kdo z ostatních obyvatel má jen trochu možnost, uteče z deštivého a chladného severu za lepším počasím. Komu trocha deště a větru nemůže zkazit dovolenou má ale právě tehdy tu správnou příležitost vypravit se obdivovat klenot umístěný v samém srdci ospalého městečka: durhamskou katedrálu.
Na monumentální stavbě, považované za vůbec nejlepší ukázku normanské architektury v Anglii, je na první pohled vidět, že do polozapomenutého Durhamu příliš nezapadá. Ostatně pochází z časů, kdy patřilo městečko mezi poutníky nejnavštěvovanější místa celého království. Jak už to bylo ve středověku zvykem, důvodem proslulosti byly ostatky obzvlášť významného světce, v případě Durhamu svatého biskupa Cuthberta (634-687).
Sám Cuthbert do Durhamu jaktěživ nevkročil; narodil se v Dunbaru na území dnešního Skotska, působil v klášteře Melrose a nakonec se stal biskupem na mnišském ostrově Lindisfarne. Tady byl také pohřben s pověstí svatého muže, jemuž orli ochotně nosili večeři, a vydry kožíšky sušily nohy, aby se nenastydl. O jedenáct let později svoji svatost řádně potvrdil, když se mu zvědaví bratři podívali do rakve a zjistili, že jeho tělo zůstalo zázračně neporušené. Nerozkládající se Cuthbert sice i po smrti dál konal zázraky, leč na ostrově nepobyl dlouho. Pro množící se vikinské nájezdníky představovaly mnišské komunity oblíbený cíl, a protože nebylo možné připustit, aby tak významný světec padl do rukou pohanů, rozhodli řeholníci o jeho přestěhování. První zastávkou se na několik let stal Chester-le-Street, následoval Ripon, a když už se chtěl tehdejší biskup Aldhun vrátit domů na ostrov Lindisfarne, zasáhl sám Cuthbert, jenž si ve snu vymohl: vezměte mě do Durhamu.
Vize to byla příhodná, vždyť Durham ležel na pozemcích, které Aldhun získal díky sňatku jeho dcery (v těch dobách měli angličtí biskupové běžně ženy a děti) s earlem Uhtredem. Legenda přesto praví, že o takto zvaném místě biskup ani nikdo z jeho početných následovníků nikdy neslyšel a musela je tam dovést děvečka hledající svou zaběhnutou kravku. Podle jiné verze se kráva vezoucí máry s Cuthbertovou rakví na místě dnešního Durhamu zastavila a odmítala se pohnout dál, což přirozeně znamenalo, že právě tady je potřeba zakotvit. Ať už to bylo jakkoli, v Durhamu vznikl první kostel a kravka si později vysloužila reliéf na katedrále a dnes se po ní ve městě jmenuje ucházející krčma.
V tu dobu už nebyl Cuthbert žádný obyčejný světec. Největší anglosaský Béda Ctihodný sepsal jeho zázraky a pasoval ho na vzor pro celou anglickou společnost. Úctu mu projevovali i panovníci — král Ethelstan, jehož dědeček Alfréd Veliký prý Cuthbertovi vděčil za vítězství nad Vikingy, se roku 934 přišel poklonit k jeho rakvi, již přirozeně neváhal znovu otevřít. Jelikož bylo tělo opět neporušené, obdaroval jej drahocennými dary a na hlavu mu vložil listinu věnující četné pozemky. Král Knut Veliký, paradoxně sám skandinávský nájezdník, žádal o světcovu přízeň v kajícnickém rouchu, když ušel bosý celých šest mil k jeho hrobu. A Cuthberta si vážil i další potomek Vikingů, Vilém zvaný Dobyvatel, který si snad úctou k němu chtěl pojistit neustále se vzpouzející sever Anglie. Právě v dobách jeho vlády se prostý kostel začal proměňovat v mohutnou katedrálu v normanském stylu.
Cuthbertova proslulost do Durhamu právem přitahovala davy poutníků z celé země. Na rozdíl od mocných, kteří hledali ochranu — a to především ochranu v bojích s nedalekými Skoty — toužila většina poutníků po uzdravení. Poněkud znevýhodněny v tom byly ženy. Cuthbert je totiž údajně neměl vůbec v lásce, a tak bylo ženám dokonce včetně královen přísně zapovězeno v katedrále vkročit až k jeho hrobu. Ty, které se o to přesto pokusily, nečekal šťastný osud. Jistou důvěrnici vyslanou manželkou earla z Northumbrie, aby se k hrobu vplížila potají, odvál silný vítr. Žena posléze onemocněla a zemřela. Další ženy měly zešílet a spáchat sebevraždu.
V 16. století alespoň došlo k jistému narovnání, protože se poutě staly smrtelně nebezpečnými pro obě pohlaví bez rozdílu. Král Jindřich VIII. je při zavádění reformace přísně zakázal jako katolickou pověru, rozpustil durhamskou mnišskou komunitu a do katedrály vyslal své muže, aby zabavili cennosti a pokud možno zničili Cuthbertův nebezpečně populární hrob. Při otevření světcovy rakve přítomné královy pověřence dost zaskočilo, že jeho tělo zub času opět nezasáhl, a tak ho raději nechali na pokoji. V příštích letech se každopádně ukázalo, že se král světce obával oprávněně. Neposlušní katoličtí pánové se pod jeho zástavou (doslova - Cuthbertův prapor nosili durhamští biskupové do bitev se Skoty) shromáždili v otevřené revoltě a Durham se stal místem mnoha umučených vyznavačů staré víry.
I bez oficiálních poutníků nepřestával Cuthbert a místo jeho posledního spočinutí vzbuzovat vášně. Když si v roce 1827 durhamští katolíci konečně mohli postavit vlastní kostel a samozřejmě mu dali světcovo jméno, rozhodl se katedrální knihovník James Raine prokázat, že údajná neporušenost těla je holý nesmysl. S několika kolegy tehdy bez povolení hrob otevřel a zjistil, že z Cuthberta zůstaly jen kosti. O svém nálezu vzápětí publikoval detailní studii, i když katoličtí věřící si celou záležitost vyložili po svém: Cuthbertovo skutečně neporušené tělo jeho ochránci dávno odnesli a uschovali před šťouravými anglikány do bezpečí.
I ti ale nakonec vzali durhamského patrona na milost. Po posledním otevření a prozkoumání Cuthbertova hrobu v roce 1899 dostal světec zpátky plnohodnotnou hrobku a anglikáni jeho jménem pojmenovali nejen katedrálu, ale i univerzitní kolej a řadu dalších kostelů po celé zemi. Vše, co se Cuthberta týče, je dnes v Durhamu opět centrem pozornosti a anglikánská katedrála předměty spojené se světcem hrdě vystavuje — ať už jde o původní dřevěnou rakev, jejíž nejstarší část pochází ještě ze 7. století, nebo o ty předměty darované četnými obdivovateli počínaje králem Ethelstanem.