Rozhovor o ženách v čele tuniských měst: Změny jsou zatím hlavně na papíře

Na padesát žen se dosud stalo starostkami tuniských měst a země schvaluje jeden progresivní zákon za druhým. Tuniská aktivistka nominovaná na Nobelovu cenu míru však v rozhovoru kritizuje, že řada oslavovaných změn zůstává jen na papíře.

P1010065_1

František Kalenda

16.07.2018 14:13

Foto_wmc

Suád Abdarrahímová z islamistické strany Ennahda se stala 3. července vůbec první ženou v čele tuniské metropole. Foto WmC

Lina Ben Mhenniová (*1983)

Bzddtysiiaa54j8

Lidskoprávní aktivistka a novinářka, autorka oceňovaného blogu A Tunisian Girl. S kritikou společenských poměrů začala už v dobách diktatury bin Alího (1987-2011), v průběhu revolučního Arabského jara pak informovala o zásazích bezpečnostních složek proti demonstrantům. Za svou odvážnou činnost byla nominována na Nobelovu cenu míru.

Od svržení diktatury se nadále angažuje proti korupci, cenzuře a za rovnost pohlaví. Přispívala mimo jiné pro deník The Guardian, do amerického CNN a řady francouzskojazyčných médií a vyučuje na univerzitě. V březnu navštívila také Českou republiku v rámci festivalu Jeden svět.

V Tunisku se začátkem května konaly první komunální volby v historii. Díky sofistikovanému systému kvót se na kandidátky dostalo rekordní množství žen – a desítky žen se nyní stávají starostkami. Mezi nimi je i Suád Abdarrahímová, zvolená 3. července první primátorkou hlavního města Tunis v historii. O významu posledních voleb a o vývoji v oblasti rovnosti pohlaví jsme mluvili s tuniskou publicistkou, lidskoprávní aktivistkou a univerzitní profesorkou, Linou Ben Mhenniovou.

Tunisko se v posledních dnech opět dostalo do popředí mezinárodní pozornosti. Důvodem je zvolení zhruba padesáti starostek napříč celou zemí včetně hlavního města Tunis. Považujete to za přelomový moment, co se postavení žen v tuniské politice týče?
Tuniské ženy podle mě vždycky hrály důležitou úlohu v politice. Stačí se podívat na složení parlamentu, kde zasedá mezi 217 poslanci 67 žen. To je procentuálně vůbec nejvyšší zastoupení v arabském světě i v Africe.

Co se týče nedávných komunálních voleb, volební zákon z roku 2016 dává ženám větší naději na úspěch. Jeho součástí je totiž „horizontální a vertikální parita”, takže ženy nemohou končit na chvostu kandidátek a zvyšuje se genderová rovnost v městských a regionálních zastupitelstvech.

Skoro polovina všech kandidátek do letošních komunálních voleb byly ženy a mezi zvolenými je sedmačtyřicet procent žen. Pořád je ale co dohánět, na předních místech kandidátek politických stran byla sotva třetina žen, i když je to pořád mnohem lepší než v parlamentních volbách v roce 2014, kdy jich bylo jen třináct procent.

Suád Abdarrahímová, nově zvolená první primátorka hlavního města, patří k Ennahdě. Tedy ke straně, která má kořeny v Muslimském bratrstvu. V Tunisku Ennahda vystupuje jako strana nakloněná ženské emancipaci a řada jejích političek třeba nenosí šátek. Jedná se o skutečně věrohodnou politickou pozici? Když se podíváme za samu nominaci žen do vysokých funkcí v parlamentu i na místní úrovni?
Měli bychom odlišovat sebeprezentaci a to, s jakými konkrétními návrhy Ennahda přichází. Například nyní oslavované paní Abdarrahímové nemohu nikdy zapomenout její výroky o svobodných matkách, které by podle ní měly zůstat na okraji společnosti. To je těžko emancipovaný nebo alespoň lidský postoj.

Myslím, že pro Ennahdu jsou ženská práva jen politická hra, je to způsob, jakým se strana chce v Tunisku vrátit zpátky k moci a získat sympatie veřejnosti. Ale její skutečné cíle jsou jiné.

U reality a sebeprezentace bych se ještě rád zastavil. Tunisko od revoluce v roce 2011 přijalo velké množství zákonů týkajících se rovnoprávnosti mezi muži a ženami. Jen v nedávné době byla například zrušena možnost dovolující pachateli znásilnění, aby se vyhnul trestu svatbou s obětí a řada zákonů se zabývala také bojem proti domácímu násilí. Prezident země pak zrušil starý zákaz, který muslimským ženám zapovídal sňatek s mužem jiného náboženství.

O jak významné změny se jedná? Někteří kritici to označují spíše za symbolické kroky, které nedoprovází faktická implementace a přirovnávají to k období diktatury, kdy se režim rovněž rád chlubil svou progresivní politikou ve vztahu k ženám.

Naprosto souhlasím, že se jedná o hlavně o symbolické kroky. Jsem hrdá na to, že má moje země takové zákony. Ale samy zákony nestačí. Je potřeba vyvinout mechanismy na jejich uvedení do praxe.

Jako aktivistka a bojovnice za lidská práva jsem stále zavalena zprávami od žen, které se dostávají do problémů, když si chtějí vzít muže jiného vyznání. Sami úředníci zatím ani neví, jak si s takovými případy poradit. A tak je to se vším. Například naše velmi progresivní ústava je mnohdy v rozporu se stále platnými zákony, které se ústavním změnám nepřizpůsobily.

Jaké kroky je tedy potřeba učinit co nejdříve, aby nastaly skutečně kvalitativní změny postavení žen v tuniské společnosti?
Nejdůležitějším úkolem je teď právě zajištění, aby byly kvalitní zákony co nejrychleji uvedeny do praxe. Mimo jiné to znamená poskytnutí řádného školení státním zaměstnancům zodpovědným za implementaci legislativy, aby jí sami rozuměli.

To se týká širokého spektra lidí – od policistů, přes advokáty, soudce a státní zástupce, až po zaměstnance magistrátu. A možná stejně urgentní je vzdělávání veřejnosti jako takové, zvyšování obecného povědomí mezi muži i ženami. Je před námi hodně práce, na které se musí společně podílet vláda a občanská společnost. Jinak žádné skutečné změny nikdy nepřijdou.

Dovolte mi ještě obecnou otázku týkající se podstaty dnešního tuniského režimu. Revoluční ústava z roku 2011 garantuje Tunisanům svobodu vyznání. Přesto jsme před pár týdny zažili další Ramadán plný útoků na ty, kteří nechtějí „svatý měsíc“ dodržovat. Považujete to za něco symptomatického pro tuniskou společnost? Že se snaží navenek vypadat pokrokově, ale uvnitř je stále hluboce konzervativní?
Z historického hlediska máte pravdu. Když jsem byla mladší, dodržování Ramadánu byla osobní volba. Spousta kaváren a restaurací zůstala otevřená a nijak se tím netajila.

Ve skutečnosti mám pocit, že se to zhoršuje. Společnost mi přijde stále konzervativnější. Tuniská společnost se vždycky navenek tvářila moderně, ale uvnitř byla konzervativní. Je to schizofrenní situace a přesně odpovídá tomu, o čem jsme se bavili v případě ženských práv. Ústava a všechny ty progresivní zákony jsou jenom na papíře, neexistují efektivní mechanismy k jejich zavedení do praxe a to je velké dilema, kterému dnešní Tunisko musí čelit.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.