Mexičané jdou k volbám. Doufají v řešení rekordního násilí a korupce
František KalendaMexiko v neděli zažije nejrozsáhlejší a zároveň nejkrvavější volby ve své moderní historii. Přečtěte si, jaké problémy trápí obyvatele druhé největší země Latinské Ameriky a co je zač kandidát, který se nejspíš stane příštím prezidentem.
Mexiko čekají vůbec největší volby v moderní historii. Na 89 milionů oprávněných voličů — mezi nimi miliony prvovoličů — totiž bude v neděli rozhodovat nejen o osobě prezidenta a složení obou komor Kongresu, ale také o guvernérech v osmi státech nebo o místních zastupitelích v celkem třiceti státech federace.
Nejdůležitější jsou samozřejmě prezidentské volby, jejichž vítěz po šesti letech vystřídá Enrique Peña Nietu z Institucionální revoluční strany (PRI). Ten se podle mexické ústavy nemůže ucházet o znovuzvolení (ne že by měl vzhledem ke své rekordně nízké popularitě jakoukoli šanci). Prezident se v Mexiku volí pouze v jednom kole a vítěz bere vše, ať už je rozdíl mezi prvním a dalšími kandidáty jakýkoli; například Felipe Calderón v roce 2006 zvítězil nad letos potřetí kandidujícím Andrésem Manuelem Lópezem Obradorem o pouhých 0,6 % hlasů. Do Senátu i Sněmovny reprezentantů se pak volí kombinací poměrného a většinového systému.
Co trápí Mexičany?
Už několikáté volby po sobě řeší Mexičané víceméně stejná témata, přestože jejich vážnost je stále naléhavější. Dobře to ilustruje otázka násilí spojeného především s válkou vyhlášenou v roce 2006 drogovým kartelům výše zmíněným prezidentem Calderónem. Výsledkem dlouholetého konfliktu je rekordní počet násilných úmrtí: v loňském roce bylo v Mexiku zavražděno těžko uvěřitelných 29 tisíc lidí, přičemž jen v první polovině letošního roku už došlo k více než dvaceti tisíc vraždám.
Všudypřítomné násilí se projevilo i v samotné volební kampani, při které bylo od září zavražděno na 130 kandidátů. Mexiko nikdy nezažilo takové množství politicky motivovaných vražd, ve volbách před šesti lety pro srovnání došlo k jedné jediné. Mnohé z nich se navíc odehrávají vyloženě okázalým způsobem. Třeba poslanecký kandidát Fernando Purón byl zavražděn kulkou zezadu do hlavy ve chvíli, kdy si s ním shromáždění příznivci po debatě na půdě univerzity pořizoval selfie. Takovýto typ veřejných poprav bývá vykládán jako výhružka kandidátům, kteří by nechtěli spolupracovat s kartely, případně jako vyřizování účtů s osobami napojenými na konkurenční zločinecké skupiny.
S tím souvisí další problém, jímž je masivní míra korupce, sahající v politice od komunálu až do nejvyšších pater. Někteří politici v Mexiku jsou organizovaným zločinem „pouze“ upláceni, jiní jsou do kriminálních aktivit přímo zapojeni. Jen v posledních několika letech byli za zpronevěru stovek milionů dolarů, praní špinavých peněz a příjímání úplatků od kartelů v různých částech světa zadrženi a stíháni bývalí guvernéři státu Tamaulipas nebo Chihuahua. Javier Duarte, donedávna guvernér vraždami novinářů nechvalně proslulého státu Veracruz, se k obvyklým obviněním ze zpronevěry zodpovídá i ze zmizení desítek lidí, z nichž měli být někteří v tajných zařízeních předhazováni divokým zvířatům. Jeho předchůdce v úřadu Fidel Herrera měl pro změnu spolupracovat s kartelem Los Zetas.
Nejvyšší patra mexické politické scény zasáhl také nejrozsáhlejší korupční skandál v latinskoamerické historii spojený s brazilskou stavební firmou Odebrecht, jež po celém kontinentu (i mimo něj) uplácela politiky výměnou za lukrativní zakázky. Na rozdíl od jiných zemí, kde vinou obvinění skončili ve vězení i bývalí prezidenti (Peru) a padali viceprezidenti (Ekvádor), se však mexická justice v tomto případu dosud neodvážila vznést jediné obvinění.
Výrazného pokroku se nakonec nedočkala ani otázka chudoby a sociální nerovnosti, jež je v ostrém kontrastu s obrovskými zásobami ropy, zemního plynu a dalších surovin. Na 55 milionů Mexičanů žije podle statistik v chudobě, přičemž jejich podíl se v posledních letech na rozdíl od řady jiných latinskoamerických zemí výrazně nesnižoval a především venkovské obyvatelstvo prakticky netěžilo ani ze stabilního ekonomického růstu. Mezi jednotlivými částmi Mexika navíc existují diametrální rozdíly — ve státech jako Chiapas a Oaxaca na jihu země žijí v chudobě více než dvě třetiny obyvatelstva.
Nerovnost ještě prohlubuje zpravidla mizerná kvalita veřejných služeb, ať už jde o vzdělávání, zdravotnictví či bezpečnost. Zatímco bohatnoucí elita si může dovolit výběrové školy a moderní nemocnice, státní zařízení jsou zoufale podfinancované. Pro představu: třetina veřejných škol nemá pitnou vodu a více než desetina je bez elektřiny a bez sanitárního zařízení. Se zvyšující se kriminalitou také prudce roste počet soukromých bezpečnostních firem, jejichž služby jsou přirozeně dostupné pouze vysokopříjmovým skupinám.
Kdo může zvítězit?
Přestože se ve volbách o prezidentský post uchází celkem čtyři kandidáti, reálnou šanci na vítězství mají pouze dva. Zdaleka nejpravděpodobnějším příštím prezidentem Mexika je znovu kandidující Andrés Manuel López Obrador, všeobecně známý pod zkratkou AMLO, jenž po vystřídání několika stran založil vlastní levicové Hnutí národní obrody (MORENA).
Na problémy Mexika nabízí AMLO na místní poměry téměř revoluční řešení — nebojí se kupříkladu hovořit o omezené amnestii pro osoby zapojené do obchodu s drogami, za což na něj v kampani ostře útočili jeho protikandidáti. Kriminalita a rekordní míra násilí podle něj spočívají právě v chudobě a nerovnosti, navrhuje proto rozsáhlé sociální programy zaměřené na miliony mladých lidí, spravedlivější využívání přírodních zdrojů nebo změnu parametrů Severoamerické dohody o volném obchodu (NAFTA).
Ačkoli AMLO děsí zahraniční investory, mezi Mexičany si v posledních měsících získal značnou oblibu jako jediný kandidát, kterého je možné spojit s jasnou změnou. Od charismatického muže se očekává rozbití dominance hlavních politických stran a alespoň narušení systémové korupce, s níž má prý v úmyslu nelítostně bojovat. Ačkoli jeho návrhy v tomto směru nejsou příliš konkrétní, AMLO stále působí důvěryhodnějším dojmem než jeho soupeři.
Alespoň teoretickou šanci na vítězství má ještě devětatřicetiletý Ricardo Anaya, který vede širokou koalici konzervativní Strany národní akce (PAN), socialistické Demokratické revoluční strany (PRD) a liberálního Občanského hnutí (MC). Anaya se prezentuje jako moderní, centristický technokrat a má několik zajímavých návrhů včetně zavedení základního nepodmíněného příjmu. Jeho bezpečnostní politika však spočívá v opakování stejného receptu, kterým je další navyšování počtu policistů a vojáků v ulicích a pokračování nekompromisní války s kartely.
Rétoricky zdatný Anaya je především „anti-AMLO“ — svého soupeře vykresluje jako mexického Cháveze nebezpečného pro byznys. Jeho rychlý vzestup v průzkumech ale zarazila obvinění z praní špinavých peněz, otazníky kolem bohatství jeho rodiny a mocenské půtky s politickými spojenci. Několik bývalých špiček levicové strany PRD otevřeně podpořilo Lópeze Obradora, konzervativci zase Anayovi vyčítají jeho odstavení Margarity Zavalové, manželky v některých kruzích stále populárního exprezidenta Felipe Calderóna.
Až na třetím místě v průzkumech a fakticky bez šance se objevuje kandidát Institucionální revoluční strany, mnohonásobný ministr José Antonio Meade Kuribreña. Meade je sice považován za kompetentního a osobně bezúhonného politika, PRI je ovšem v očích mexických voličů příliš úzce spojena s korupcí a neúspěchy stávajícího prezidenta na všech frontách.
A co Trump?
Americký prezident Donald Trump je v Mexiku všeobecně nenáviděnou osobou, v samotné předvolební kampani ale kupodivu nehrál významnou roli. Odpor vůči Trumpovi se automaticky očekává od všech kandidátů, kteří kritizovali zejména jeho rasistické útoky na Mexičany a politiku vůči přistěhovalcům. V posledních týdnech se prezidentští aspiranti zaměřovali na nakonec politiku rozdělování rodin imigrantů zadržených při pokusu překročit americkou hranici.
Přesto se očekává, že nejtvrdším oponentem amerického prezidenta by byl právě AMLO — kvůli své neochotě pokračovat v masivním zadržování středoamerických migrantů na mexickém území, kvůli odporu vůči podílu amerických společností na těžbě ropy a zemního plynu a také proto, že nebude váhat v případě nutnosti ukončit vyjednávání o úpravě dohody NAFTA, k níž má přinejmenším stejně zdrženlivý vztah jako sám Trump. Podle Lópeze Obradora totiž dohoda významně přispěla ke zbídačení na zemědělství závislých států na jihu Mexika.
