Pravicové vlády vedené Mirkem Topolánkem a Petrem Nečasem zajistily církvím, tedy svému předpokládanému voličstvu, fyzické vracení majetku (pozemků, budov, uměleckých předmětů), na který se nedostalo při restitucích církevního majetku v letech 1990 a 1991. Rozhodující je datum 25. února 1948. I když k záboru došlo v rámci demokraticky odhlasované pozemkové reformy z roku 1919 (a jejích novelizací před rokem 1948), dostávají náboženské právní subjekty tento movitý i nemovitý majetek jako údajné vyrovnání.

Děje se to snad i s ohledem na to, že původně měly dostat za zabraný majetek náhradu, a od komunistického převratu roku 1948 se již náhrady nevyplácely. Režim to tehdy odůvodňoval tím, že náhradu poskytuje pokrýváním provozních a investičních nákladů církví a platů (takzvaných požitků) duchovních se státním souhlasem.

Kromě zmírnění hmotných škod formou fyzického vracení majetku stát ještě počínaje rokem 2013 poskytuje církvím a ostatním náboženským společnostem peníze. Má to být (alespoň částečná) finanční kompenzace majetku, který byl zabrán, ale již není v rukou státu a stát ho nemůže vrátit.

Hodnota majetku původně církevního, který je dnes například v rukou obcí, není známa. I u jednotlivých položek fyzicky vraceného státního, původně církevního majetku se jednotlivě zjišťuje jeho hodnota a oprávněnost nároku. Rozsah této části škod na církevním vlastnictví se tedy dá jen odhadovat. Proto zákon č. 428/2012 Sb. mluví neurčitě jen o zmírnění některých majetkových křivd.

↗

Zábory církevního majetku probíhaly již za habsburské monarchie, církevní majetek zabírala i první republika. K omezení feudálního církevního vlastnictví a z něj odvozené moci přistoupila většina demokratických států. Repro DR