Může stát zdanit majetkové náhrady církvím?

Jsou snahy o korigování zákona o majetkovém vyrovnání státu a církví reálnými snahami o reálné nastolení spravedlnosti, nebo jen populistické triky stran rodící se vládní koalice?

Pravicové vlády vedené Mirkem Topolánkem a Petrem Nečasem zajistily církvím, tedy svému předpokládanému voličstvu, fyzické vracení majetku (pozemků, budov, uměleckých předmětů), na který se nedostalo při restitucích církevního majetku v letech 1990 a 1991. Rozhodující je datum 25. února 1948. I když k záboru došlo v rámci demokraticky odhlasované pozemkové reformy z roku 1919 (a jejích novelizací před rokem 1948), dostávají náboženské právní subjekty tento movitý i nemovitý majetek jako údajné vyrovnání.

Děje se to snad i s ohledem na to, že původně měly dostat za zabraný majetek náhradu, a od komunistického převratu roku 1948 se již náhrady nevyplácely. Režim to tehdy odůvodňoval tím, že náhradu poskytuje pokrýváním provozních a investičních nákladů církví a platů (takzvaných požitků) duchovních se státním souhlasem.

Kromě zmírnění hmotných škod formou fyzického vracení majetku stát ještě počínaje rokem 2013 poskytuje církvím a ostatním náboženským společnostem peníze. Má to být (alespoň částečná) finanční kompenzace majetku, který byl zabrán, ale již není v rukou státu a stát ho nemůže vrátit.

Hodnota majetku původně církevního, který je dnes například v rukou obcí, není známa. I u jednotlivých položek fyzicky vraceného státního, původně církevního majetku se jednotlivě zjišťuje jeho hodnota a oprávněnost nároku. Rozsah této části škod na církevním vlastnictví se tedy dá jen odhadovat. Proto zákon č. 428/2012 Sb. mluví neurčitě jen o zmírnění některých majetkových křivd.

Chram-svateho-vita-kriz-kostel-cirkev-klenba_denik-630Zábory církevního majetku probíhaly již za habsburské monarchie, církevní majetek zabírala i první republika. K omezení feudálního církevního vlastnictví a z něj odvozené moci přistoupila většina demokratických států. Repro DR

Celková částka k vyplacení náboženským právním subjektům i její rozdělení mezi jednotlivé účastníky byla záležitostí politického rozhodování. Suma původně zhruba dvojnásobná ve srovnání se stávající neprošla ve Sněmovně ani hlasy vládních poslanců. V současnosti se má poskytovat 16 subjektům (jeden ze 17 subjektů určených zákonem, Bratrská jednota baptistů, nároky nevznáší) necelých 60 miliard korun.

Celková suma stanovených peněz je rozdělena na přesné částky pro jednotlivé subjekty a jsou o tom s nimi na základě zákona uzavřeny smlouvy. Částky nevyjadřují rozsah křivd způsobených minulým režimem, protože ty nejsou známy. Nevyjadřují rovněž velikost jednotlivých náboženských společností vyjádřenou například jejich současným počtem členů (lidí, kteří se k nim hlásí). Římskokatolická církev se při jednáních připravujících zákon vzdala nároku na část celkové sumy. Obdrží z ní 80 procent, i když podle její početnosti by měla dostat mnohem víc.

Rozhodnutí římské církve se zdá být velkorysé, ale je třeba si rovněž všimnout reakcí některých církví a jejich představitelů. Miloš Rejchrt, který byl v době přípravy zákona členem synodní rady, tedy šestičlenného výkonného orgánu Českobratrské církve evangelické, vyslovil pochybnost o částce, která byla jeho církvi přiřčena. Vyslovil se, že neví o újmě způsobené minulým režimem, již by tato částka kompenzovala. Vyjádřil pochybnost o motivaci tohoto rozhodnutí.

V době vášnivých polemik kolem zákona se často připomínalo i to, že miliardová částka byla přiřčena Apoštolské církvi, která žádnou majetkovou křivdu ze strany komunistických úřadů nedoznala, a to z toho prostého důvodu, že tehdy neexistovala. Její vedení, zejména tehdejší (minulým režimem vězněný) biskup Rudolf Bubik, chtělo účast na takzvaném vyrovnání odmítnout. Komise připravující zákon nabídla vedení církve o miliardu více, biskup Bubik byl sesazen a církev se do procesu takzvaného vyrovnání vrátila.

V pravoslavné církvi byl skandalizován a přinucen k odstoupení nejvyšší představitel, metropolita Kryštof (Pulec) a kolem volby jeho nástupce probíhal boj v podobě šíření pomluv a fyzického násilí. Nejstarší biskup církve, letos dvaadevadesátiletý Simeon (Jakovljevič) se veřejně vyslovil, že jde o konflikt o to, kdo bude spravovat miliardu korun poskytnutou státem.

I když církve mají dostat finanční náhradu za majetek, který je v rukou obcí, soudí se některé římskokatolické právnické osoby o tento majetek s jejich aktuálními držiteli. V případě úspěchu v soudních přích by pak měly újmu kompenzovánu dvakrát. To bylo kritizováno i uvnitř této církve.

Pochybnosti kolem takřečeného vyrovnání hrály roli již ve volbách roku 2013. Možnou novelizaci, nebo dokonce zrušení zákona z roku 2012 však tehdy zmařilo uzavření smluv mezi šestnácti náboženskými společnostmi a státem. Smlouvu, pokud není v rozporu s právním řádem, nelze zrušit zákonem. I když za dané situace nebylo možno jednat jinak, zdálo se, že strany, které v předvolební kampani tlumočily veřejný nesouhlas s vyrovnáním, nesplnily předvolební sliby.

Povolební nereálný návrat
V souvislosti s loňskými zářijovými volbami do Sněmovny a současným nesnadným formováním vlády se téma vrátilo. Nesourodé seskupení oligarchického hnutí ANO, sociální demokracie a komunistů se shoduje na tom, že je s domnělou restitucí církevního majetku třeba něco udělat. Strany, které zřejmě budou tvořit opozici, mají na toto téma různé názory.

Podrobné prozkoumání postupu ukazuje, že vyrovnání je sotva skutečným zmírněním majetkových křivd. Komunistický režim vedl, jak je obecně známo, protináboženskou a proticírkevní kampaň. Její součástí byl i ostudný zákon 218/19149 Sb. o hospodářském zabezpečení církví. Je však nevýstižné tvrzení, že šlo jen o příkoří způsobené komunistickým režimem. Zábory církevního majetku probíhaly již za habsburské monarchie, například císař Svaté říše římské Josef II. rušil některé kláštery a jejich majetek převáděl na různé účely. Církevní majetek zabírala i první republika.

Že vyrovnání, zejména jeho finanční část, je sotva vyrovnáním, vidíme i z toho, že téměř všechny demokratické státy v různých obdobích svých dějin přistoupily k omezení feudálního církevního vlastnictví a z něj odvozené moci. Například ve Francii byl již na začátku 20. století veškerý majetek církve zestátněn.

Protože objem fyzicky vraceného majetku a částky peněz stanovené jmenovitě v § 15 zákona o vyrovnání nelze měnit, objevil se návrh vracený majetek zdanit. Církve by tedy od státu dostávaly budovy, pozemky a peníze a hned by zase část získané hodnoty vracely. Tento návrh je nereálný. Je pravděpodobné, že pokud zákon schválí Sněmovna, neprojde v Senátu. Kdyby pak Sněmovna Senát přehlasovala, je možné, že by zákon vrátil prezident (soudě podle jeho zvláštních vztahů s kardinálem Dukou) a že po dalším přehlasování by zákon putoval před Ústavní soud. Sotva si lze představit, že ten by potvrdil tak chatrnou právní konstrukci, jakou je zdanění (údajných) náhrad křivd.

Zákon o vyrovnání ostatně už před touto nejvyšší soudní instancí byl a s výhradami před ní obstál. Došlo jen k jedné drobné změně ve znění zákona a tři ústavní soudci doplnili k nálezu svá nesouhlasná stanoviska, mimo jiné k pochybné proceduře schvalování zákona.

Oprávněný nesouhlas významné většiny obyvatel s domnělým vyrovnáním využívají na svou podporu strany částečně přiznané (ANO, ČSSD) a zčásti nepřiznané (KSČM) vládní koalice. Když už se jednou politicky a morálně problematický zákon stal účinným a byl posílen právně nezpochybnitelnými smlouvami, jeví se tyto pokusy spíše jako populistické triky než jako snaha o reálné nastolení spravedlnosti.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.