Případ dvouleté Mawdy zastřelené policií hýbe belgickou veřejností

Belgičtí policisté v polovině května zastřelili dvouletou kurdskou holčičku jménem Mawda. Její jméno se již druhý týden všemožně skloňuje na belgickém Twitteru, zatímco aktivisté a aktivistky se scházejí na demonstracích a žádají změnu v přístupu k příchozím.

Mawda je jméno, které lidé v Belgii asi jen tak rychle nezapomenou. Ve městě se objevují nápisy jako #Justice4Mawda, z oken sem tam visí dětské oblečení, některé má na sobě fixou dopsané vzkazy pro Mawdu a její rodinu. Oblečení pro batolata má za cíl upozornit na policejní brutalitu a hrůzostrašnost celého případu. Objevuje se i na demonstracích, kde organizátoři natáhli prádelní šňůry s malými oblečky plnými vzkazů a politických apelů.

Mawdu zastřelili belgičtí policisté 17. května, když společně se starším sourozencem, rodiči a dalšími migranty přejížděla území Belgie. Dodávka řízená pašeráky převážela na třicet lidí a měla údajně namířeno na odpočívadlo, kde měli lidi přestoupit na další vůz a zamířit do Velké Británie. Belgičtí policisté si ji ale vytipovali a rozhodli se na cestě mezi městy Namur a Mons auto prohledat. Údajně ji pronásledovalo několik policejních vozů, jenže řidič dodávky nedbal varovných signálů ani pokynů, a tak na něj policisté za jízdy ve vysoké rychlosti několikrát vystřelili ve snaze jej zastavit. Kulka ale nezasáhla ani auto, ani řidiče, nýbrž dvouleté dítě na klíně kurdské matky, která seděla vedle na předním sedadle. Až tento incident údajně přiměl dodávku zastavit.

Policie se hájí tím, že měla podezření – policisté nevěděli, jestli se v autě nevezou třeba ozbrojení teroristé. Belgická prokuratura krátce po zastavení dodávky uvedla, že policisté uvnitř našli třicet lidí, z toho jednoho člověka bezvládného, a tento člověk byl ihned poté převezen do nemocnice, kde lékaři konstatovali smrt. Okolnosti úmrtí určí až pitva. Oficiální vyjádření zaznívala i v tom smyslu, že dítě bylo možná už mrtvé, když dodávka zastavila, případně že umřelo v důsledku agresivní jízdy řidiče.

Čtyřiadvacet hodin poté tuto verzi prokuratura změnila a tvrdila, že dítě zasáhla kulka, v důsledku čehož zemřelo. Obratem ale dodala, že není jasné, jestli kulka pocházela z policejní zbraně, nebo ze zbraně někoho jiného. Pitva nakonec prokázala, že dítě skutečně zemřelo proto, že jej do hlavy střelil jeden z belgických policistů.

Img_1161Za pomoci dětského oblečení upozorňují protestující na policejní brutalitu a nerovný přístup k nově příchozím. Foto Michaela Němečková

K mobilizaci lidí v Belgii, jejich nedůvěře a protestům by vlastně stačilo jen to, že policie omylem zastřelila dítě. Dodatečná mlžení ze strany belgických orgánů a nejasná vyjádření, která se opakovaně měnila, ale způsobila, že se do protestů volajících po spravedlnosti pro dotčenou rodinu i další příchozí zapojili i lidé, kteří se jinak nijak aktivně, systematicky neangažují. Tohle už bylo zkrátka moc i na ně.

Rodiče zabité holčičky mají ještě trochu jinou verzi – podle nich ihned po zastavení dodávky přivolali záchranku, která ale přijela až za půl hodiny. Mezitím se dítě marně pokoušeli oživit. Poté, co ambulance přijela, dítě odvezla, ale rodičům i přes protesty nebylo umožněno, aby jeli do nemocnice s ním. Místo toho je policisté zatkli coby ilegální imigranty a dalších čtyřiadvacet hodin jim nebyli schopní podat žádné informace o stavu jejich dcery. O tom, že už nežije, se dozvěděli až se značným zpožděním, v policejní cele.

Cizinec není našinec
Celý případ vyvolává řadu otázek. Mezi ty nejpalčivější patří ta, proč se belgické autority chovají k lidem s cizími kořeny velmi rozdílně než k místním a bílým. Belgie se delší dobu potýká s řadou problémů, mezi něž patří relativně velký počet rodin žijících v chudobě a sociálním vyloučení. Jedná se o lidi, kteří se buď do Belgie přestěhovali za prací, anebo jsou potomky přistěhovalců. Žijí v nevyhovujících podmínkách, sužuje je nezaměstnanost.

V porovnávní s ostatními lidmi v Belgii mají ztížený přístup ke vzdělání, ke standardnímu bydlení a důstojnému životu obecně. Kromě toho je tu od nedávné „migrační vlny“ z roku 2016 spousta lidí, kteří zde žijí ilegálně v naději, že se jim jednoho dne podaří odjet jinam do Evropy, anebo tady mají rodiny a známé, kteří je přirozeně podporují. Nicméně odlišný přístup autorit i policie k těmto lidem a k většinově bílé populaci je velmi zřejmý.

Není to tak dávno, co někteří belgičtí politici kritizovali, že se místní lidé starají o stovky migrantů a některým poskytují přístřeší u sebe doma, aby nebyli během zimy jako bezprizorní vystaveni mrazu a dešti v parku Maxmilian nedaleko severního nádraží, kde jich stovky přežívají. Hlavním argumentem belgických autorit bylo, že část migrantů chce žít v parku v ilegalitě, místo aby požádala o azyl a procházela zdlouhavým řízením.

Problémem ale je, že velká část lidí „bez papírů“ si moc dobře uvědomuje, že na azyl nemá nárok, protože pochází z takzvaně bezpečných zemí. Chtějí se vyhnout zamítnutí azylu a deportaci, a tak o něj radši ani nežádají. Nezbývá jim než živořit před nádražím, přičemž část z nich doufá, že se jim podaří dostat do Calais a odtud dál do Velké Británie, kde třeba mají rodinu, nebo prostě jen nevědí, co dál. Podle odhadů žije takto v Bruselu víc než sto tisíc lidí. Jsou tak v dokonale bezvýchodné situaci, nemají šanci bydlet, pracovat a normálně žít. A část Belgie a její politické elity se tváří, že jejich problémy nevidí. Podle některých kritiků úřady a instituce jednají s příchozími jako s druhořadými lidmi nebo si jich prostě nevšímají.

Zastřelení dítěte iráckých Kurdů proto vzbudilo obrovskou vlnu nevole u aktivistů, kteří mají pocit, že belgická imigrační politika je nespravedlivá, nehumánní a nesolidární. Když v reakci na tuto nešťastnou událost aktivistické iniciativy svolaly protesty, mobilizovaly se například rodiny s malými i velkými dětmi, na náměstí před Justičním palácem ve středu 23. května byla vidět spousta kočárků s batolaty a transparenty, z nichž málokomu nenaskočila husí kůže.

Lidé volali po změně přístupu belgických politiků k migraci, mluvili o institucionálním rasismu, xenofobii a nelidském zacházení s nově příchozími. Podle události na Facebooku se na tento protest chystalo přes tisíc lidí. Organizátoři setkání zároveň vyzvali lidi po celé zemi, aby totéž učinili ve svých městech, pokud se nedostanou do Bruselu.

Protestní akce se nekonaly jen v Bruselu, ale i v regionech jako Liege nebo Jodoigne. Lidé při nich ostře odsoudili přístup belgické policie, úřadů a středopravé vlády k migraci. Kromě zástupců neziskovek a aktivních lidí, kteří se angažují v různých organizacích, jež pomáhají příchozím s integrací, se protestů zúčastnili i ti, kteří se dlouhodobě neztotožňují s belgickou imigrační politikou. Shromáždění se tak částečně proměnilo i v protivládní protest s podporou opozičních socialistů, kteří už dávno volají po rezignaci Thea Franckena, státního tajemníka pro azyl a migraci a člena koaliční pravicové strany N-VA. K tomu se přidaly i hlasy, které žádají rezignaci federálního ministra vnitra Jana Jambona ze stejné strany.

Protestů se zúčastnili jak místní, tak i mnoho cizinců, kteří v Bruselu žijí a pracují. Spousta z nich se pomocí transparentů snažila upozornit na to, že nemalá část veřejnosti má rovněž kořeny v cizině. Zároveň lidi volali po nezávislém vyšetření celého případu Mawdiny smrti.

Otázkou nyní zůstává, jak se Belgie zachová k rodině zabité dívky a jestli se dočká spravedlivého zacházení. Na celém případu není snad nejtragičtější to, že se něco takového stalo, i když to celé zní nepochopitelně. Zarážející je hlavně přístup státu k rodině a veřejnosti. Momentálně existuje několik verzí o tom, co se vlastně stalo, zároveň není jasné, kde jsou nyní migranti, kteří byli v dodávce spolu s kurdskou rodinou, co se stalo s řidičem, jestli budou vypovídat o okolnostech jízdy pašeráků a následné střelbě.

Belgická veřejnost momentálně neví, jestli a kdy za zabití dítětě a následné vyšetřování-nevyšetřování někdo převezme odpovědnost. Tajemstvím zůstává i to, jak se Belgie zachová k rodině pozůstalých. Případ už projednával i belgický parlament.

Před dvaceti lety se v Belgii odehrála podobně tragická událost. Dvacetiletá Samira Adamu, odmítnutá žadatelka o azyl původem z Nigérie, měla být v roce 1998 naložena násilím do letadla, které ji mělo deportovat. Údajně se ale nechtěla smířit se svým osudem, ztropila scénu a policie se ji snažila zpacifikovat tak, že ji dusila polštářem, což skončilo její smrtí. Protestující nyní poukazují, že se za dvacet let nic nezměnilo a přístup policie k příchozím zůstává stejný – stejně brutální, rasistický a povýšený.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.