Není tomu tak dávno, co poslanec za SPD Lubomír Volný zaútočil na mladé Čechy a Češky studující na zahraničních univerzitách v rámci evropského studijního programu Erasmus. Nazval je „kampusovými povaleči”, kteří žijí ve zlaté kleci, uzavření ve své bublině. Tvrdil, že čeští erasmáci a erasmačky nemají přehled o okolním světě a že vidí zemi, ve které dočasně žijí, velmi nekriticky. Na Twitteru poslanec Volný dovysvětlil, že „Erasmus neobjektivně ovlivňuje myšlení mladých lidí“, kteří jsou potom málo kritičtí vůči Evropské unii.

Svými výroky Volný pobavil hlavně české sociální sítě. Všichni, kdo studijní pobyt v zahraničí absolvovali, si všimli, že Volný neví, o čem mluví. Částka několika set eur na měsíc, kterou studující obvykle dostávají v podobě stipendia, většinou tak tak pokryje základní výdaje na bydlení a stravu, zejména v západních zemích a ve Skandinávii, nemusí ale stačit ani na nejnutnější výdaje. Mluvit proto o zlaté kleci je zcela zcestné. Z poslance Volného čišela závist, že sám studovat v zahraničí nemohl. Kdyby se byl býval sám Erasmu zúčastnil, nemusel dnes zastupovat xenofobní SPD.

Myšlenkovým pochodům pana Volného jsme se srdečně zasmáli, protože jsme stejně všichni dávno věděli, že výroky poslanců SPD často nelze brát vážně, a Volný není výjimkou. Zejména vezmeme-li v úvahu, že bojuje proti nepřizpůsobivým, ale zároveň se živí tím, že pronajímá předražené bydlení lidem ve vyloučených lokalitách.

↗

Sladký  a bezpracný život kampusových povalečů se odehrává jen v závistivých fantaziích poslance Volného. Foto Flanders Today

Zvláštní ale je, že podobným způsobem jako Lubomír Volný přemýšlejí zjevně i někteří lidé v Centru pro výzkum veřejného mínění, kteří se v posledním šetření zaměřili na to, jakým způsobem česká veřejnost vnímá členství naší země v Evropské unii a výhody či nevýhody z něj plynoucí. Respondenti odpovídali na řadu otázek, které se, jak uvádí CVVM, „týkaly kladných a záporných stránek členství ČR v Evropské unii“. U jednotlivých výroků potom měli respondenti uvést, do jaké míry se s nimi ztotožňují.

Vedle tezí o nárůstu byrokracie, zřizování zbytečných úřadů nebo o přílišném omezování evropskými zákony lidé hodnotili i tvrzení, že „kvůli členství ČR v EU odcházejí kvalifikovaní lidé za prací do jiných členských států EU“. Překvapivě 66 procent lidí s touto interpretací souhlasilo, 23 procent „rozhodně“ a 43 procent „spíše souhlasilo“.

Otázkou je, proč se CVVM rozhodlo interpretovat fakt, že Češi mají na základě členství v Unii možnost ucházet se o práci v kterémkoliv jiném státě EU, jako něco negativního. Navíc, pokud už CVVM vnímá skutečnost, že stále více lidí pracuje v zahraničí, jako problém, rozhodně nelze tvrdit, že je to vinou Evropské unie.

Je všeobecně známo, že v České rebulice chybí určité profese, jako třeba lékaři, kteří odcházejí do zahraniční, nebo učitelé, kteří dávají přednost soukromému sektoru. A ano, je pravda, že se tento problém pravděpodobně bude prohlubovat, pokud se radikálně nezmění způsob odměňování dlouhodobě podhodnocených prací. Říkat ale, že schopní lidé odcházejí „kvůli“ Bruselu, je demagogie.

Pokládat otázku v průzkumu veřejného mínění způsobem, který zjevné pozitivum našeho členství v EU obrací v něco negativního, je přinejmenším zvláštní. Ovšem i některé další otázky, které CVVM lidem položilo, působí jako vytržené z prohlášení lídrů populistických stran, kteří kritizují „Brusel“ a jeho rozhodovací procesy, aniž by sami rozuměli tomu, o čem mluví. (Asi nejlepším příkladem je rozhovor s Jiřím Kobzou (SPD) v Českém rozhlase.) Jednou z nich byl dotaz, jestli členství v EU přináší ohrožení české kultury, což kupodivu respondenti nadpoloviční většinou odmítli.

Máme kde brát?

Jestliže má Česká republika problém s tím, že jí schopní lidé odcházejí do zahraničí, možná by bylo na místě se zamyslet nad tím, kdo tuto situaci způsobil a proč byla naše země po desetiletí izolovaná, což bránilo nejen práci v cizině, ale i cestování, spolupráci ve vědě, kultuře, obchodu a dalších odvětvích. Obávám se, že na „Brusel“ tohle hodit skutečně nemůžeme.

Ano, je třeba si to přiznat: je nezbytně nutné nastavit systém vzdělávání a školství tak, aby z něj neodcházeli dobří učitelé a učitelky jinam, aby mohli na našich školách vyrůstat kvalitní lidé s rozhledem, kteří budou konkurenceschopní. Dalším krokem by ale měla být snaha buď udržet absolventy vysokých škol u nás, například tím, že jim nabídneme dobré pracovní podmínky, zároveň se ale zajímat o to, co dělají Češi a Češky v zahraničí, co studují, kde pracují a jestli by se třeba nemohli po nějakém čase uplatnit zase u nás doma.

Dočasnou pracovní migraci lze vnímat i jinak než jen jako negativní dopad členství v Evropské unii, která nám „vysává“ dobré lidi. Ti, kteří mají vzdělání z prestižních univerzit nebo pracovní zkušenost ze zahraničí, mohou být lépe jazykově vybavení a mohou mít přidanou hodnotu pro práci v České republice. Jen to asi nepůjde za 14 tisíc hrubého.

Mezi opatření, pomocí kterých by se Česká repuplika mohla snažit vymanit z pozice levné montovny, patří tedy právě třeba podpora pracovní a studijní mobility, a tím nabíraní nových zkušeností, dovedností a znalostí.

Dokud budeme nálepkovat studenty, kteří měli odvahu vydat se do neznáma, najít si tam bydlení, oběhat úřady a zařídit jazykové certifikáty, jako kampusové povaleče, nikam se neposuneme. Místo toho bychom je měli ocenit, protože Erasmus není flákárna místo studia, je to něco, co studenti dělají navíc a co stojí mnoho sil, času, energie a často i peněz. V některých případech české univerzity sice uznávají zkoušky splněné na škole v zahraniční, není ale výjimkou, když studenti po návratu z Erasmu musejí složitě dohánět látku na své domovské univerzitě a dodělávat povinné předměty. Měli bychom pamatovat na to, že studium v cizině je investice, která se vyplácí.

To samé platí pro ty, kteří v zahraničí pracují. Dokud budeme na lidi, kteří si našli práci v cizině, pohlížet skrz prsty a vnímat je jako na zlatokopy, kteří sobecky „jdou za lepším“, nebudeme ani v budoucnu zajímavou zemí k životu, protože se sem nikdo z nich nebude chtít vrátit. Představa, že Češi v zahraničí ze dne na den bez velké námahy a úsilí zázračně zbohatnou, je tak vzdálená od reality, jak jen může být. Vedle jazykové bariéry totiž na lidi v cizině číhá řada dalších překážek, které si ti, kdo nikdy nevytáhli paty z domova, asi nedokážou dost dobře představit.

Jen namátkou — od složení vysoké kauce při pronájmu bytu přes jednání s místními úřady až po nalezení místa ve škole pro děti. Místo kritizování těch, kdo se rozhodli uplatnit v cizím prostředí, bychom se měli snažit nastavit pracovní podmínky doma tak, aby práce u nás byla atraktivní a zajímavá. Ale ani tehdy nebude na škodu, pokud lidé budou mít možnost zkusit si práci někde jinde.

Není výjimkou, když zahraniční univerzity své studenty motivují k tomu, aby odjeli na stáž do zahraničí, a není výjimkou, když zaměstnanci mají praxi i z jiného než domácího prostředí. Studijní nebo pracovní zkušenost z jiné země se totiž stává běžnou součástí životopisu (nejen) mladých lidí v Evropské unii. Koneckonců, Českou republiku zanedlouho čeká unijní předsednictví, a lidi, kteří se v mezinárodním a evropském dění vyznají, budou potřeba. Otázkou je, jestli s naším dosavadním přístupem ke studijní a pracovní mobilitě vůbec budeme mít kde brát.