Nejprve příběh. Jmenuje se Núra Husejnová, je jí devatenáct let a soud na okraji súdánského hlavního města Chartúm ji ve čtvrtek poslal na smrt. Měla se totiž dopustit vraždy. Nebo spíše „vraždy“ — manžela ubodala v sebeobraně poté, co se ji pokusil podruhé znásilnit.

Núra se vdávat nechtěla. Toužila dokončit alespoň střední školu a stát se učitelkou. Její rodiče s ní ale měli jiné plány a v pouhých šestnácti letech bez jejího souhlasu uzavřeli manželskou smlouvu. Núra před svatebním obřadem utekla k tetě do dvě stě padesát kilometrů vzdáleného města Sennar, po třech letech ji však rodina nalákala zpátky pod záminkou, že svatbu zrušila. Následně byla ke sňatku přinucena a novopečeným manželem brzy za pomoci bratra a bratranců poprvé znásilněna. Když se ji další den muž pokusil znásilnit znovu, Núra se bránila s kuchyňským nožem v ruce.

Rodiče ji zradili i potřetí. Místo toho, aby dívce poskytli útočiště, vydali ji policii. Núra Husejnová je od té doby — přesněji od května loňského roku — v ženské věznici v Omdurmanu. Její vlastní rodina se u soudu neukázala. Zato přišla rodina „zavražděného“ násilníka, aby požadovala trest smrti — a aby po jeho vynesení podle svědeckých výpovědí „tleskala radostí“.

Spravedlnost pro Núru

Núra má nyní patnáct dní na odvolání, po uplynutí této lhůty bude popravena oběšením. Proces, který její vlastní rodině nestál za účast, vzbudil ohlasy nejen v Súdánu. Už před vynesením smrtícího rozsudku se v soudní síni tlačily stovky lidí, hlavně žen, aby Núru podpořily. Další demonstrovali před budovou s transparenty proti trestu smrti, kde byli brutálně zbiti súdánskou policií.

Súdánským a súdánsko-americkým aktivistům (a především aktivistkám) se zájem o osud Núry Husejnové podařilo prostřednictvím sociálních sítí rozšířit daleko za hranice. Do mezinárodní kampaně na její podporu pod názvem #SpravedlnostProNúru (v originále #JusticeForNoura) se zapojily desetitisíce žen a například i vlivná televize Al-Džazíra, internetovou petici během několika dní podepsalo více než dvě stě tisíc lidí.

Přidaly se i mezinárodní lidskoprávní organizace jako Amnesty International a Equality Now, které napsaly žádost o milost súdánskému prezidentovi Umaru al-Bašírovi. Hnutí africké mládeže (AYM) se pro změnu obrátilo na vysokého komisaře OSN pro lidská práva Zajda Raada Husajna.

Nespravedlivý systém

Pokud se v tuto chvíli čtenář ptá, jak je vůbec možné, že byla Núra odsouzena k smrti, když se bránila před znásilněním, ptá se správně. Na vině je súdánský právní systém, který možnost znásilnění po uzavření manželství vůbec nebere v úvahu — a stejně tak soud nemohl brát v potaz sebeobranu jako argument obhajoby, přestože sám soudce měl údajně apelovat na milosrdenství příbuzných zabitého. Ti si totiž mohli zvolit, jestli budou požadovat smrt „viníka“, nebo finanční kompenzaci. Vybrali si to první.

Manželství se přitom v Súdánu podobně jako v případě Núry často uzavírá v dětském věku a bez souhlasu nevěsty. Zákon to na žádost opatrovníka a s povolením soudce umožňuje už od deseti let. Organizace UN Women odhaduje, že každá třetí súdánská dívka se vdává před dosažením osmnáctého roku.

Je na vině islám?

Vzhledem k tomu, že drtivá většina Súdánců vyznává islám, vyvolala kampaň za osvobození Núry Husejnové vedle podpory i tradiční odsudky převažujícího náboženství. Dobře je to vidět na diskuzích pod souvisejícími články v českých médiích, které jsou plné útoků na muslimy a jejich údajně nebezpečné zvyklosti. Podobné argumenty ale zaznívají z různých částí světa, je proto třeba se jimi zabývat.

Nemá smysl si nalhávat, že náboženský rozměr nehraje vůbec žádnou roli; súdánské trestní právo je přinejmenším v teorii založeno na islámském právu šaría, i když předepsané tresty jsou podle expertů vynucovány spíše sporadicky a v závislosti na konkrétním soudci nebo momentálních potřebách represivního státního aparátu.

Núra Husejnová ale rozhodně není obětí zvůle vycházející z jakési (imaginární) podstaty muslimského náboženství. Nucené sňatky v dětském věku se zdaleka netýkají jen většinově muslimských zemí. Sousední a převážně křesťanský Jižní Súdán má v tomto ohledu podle odhadů OSN ještě větší problém, ve věku do 18 let se totiž vdává více než polovina všech dívek. V regionálním měřítku se pak podle výzkumné společnosti Gallup před osmnáctým rokem vdává na Blízkém východě a v severní Africe sedm procent mužů a žen, zatímco v nejhorší jižní Asii je to dvojnásobek.

Podobně je to s otázkou znásilnění v manželství, které je studie organizace Equality Now z loňského roku legální v nejméně deseti státech, mezi nimiž je možné najít země převážně křesťanské (Ghana, Nigérie, Tanzánie, Lesotho), buddhistické (Singapur, Srí Lanka), hinduistické (Indie) i muslimské (Kosovo). Núře podobný příběh by se tedy snadno mohl odehrát v různém náboženském prostředí — a také se prakticky každodenně a bohužel bez větší pozornosti odehrává.

Odvážné muslimské ženy

Rozsah kampaně za dosažení spravedlnosti pro Núru Husejnovou ve skutečnosti ukazuje spíš na čím dál větší odvahu žen v islámském světě, které se hlasitě ozývají proti patriarchálnímu, násilnému systému v jednotlivých zemích. Právě súdánské a súdánsko-americké muslimské ženy stojí v popředí boje proti Núřinu odsouzení k smrti a svými protesty samy riskují život.

Příklady z  širokého regionu severní Afriky a Blízkého východu ukazují, že mají naději na změnu. Nátlakové kampaně ženských organizací v poslední době spustily třeba vlnu rušení kontroverzních zákonů, které umožňovaly sexuálním násilníkům uniknout trestu, pokud si oběť vzaly za manželku. Za čtyři roky tak učinilo celkem šest zemí, zpravidla po obzvlášť otřesném případu, jako byla v roce 2012 v Maroku sebevražda Aminy Filaliové. Ta se ve svých šestnácti letech otrávila jedem na krysy poté, co byla donucena vdát se za muže, který ji znásilnil.

Skutečnou inspirací pro celou oblast je pak bezpochyby Tunisko, jež od Arabského jara za společného úsilí vládnoucí koalice sekulární (Niida Tounes) a islamistické (Ennahda) strany nejenže zrušila výše zmíněnou klauzuli o manželství se sexuálním násilníkem, ale prosadila velmi progresivní legislativu proti domácímu násilí, sexuálnímu obtěžování a diskriminaci na základě pohlaví. Tuniské ženy mají navíc něco, o čem si můžeme třeba ve středoevropském kontextu nechat jen zdát: kvóty, jež umožňují rovné zastoupení na kandidátkách do různých typů voleb, od parlamentu, až po komunální úroveň.