Facebook si s námi hraje jako kočka s myší

Jiří Hlavenka

Lidská společnost byla kdysi kmenová, skládala se z uzavřených, od sebe vzdálených komunit, které spolu nekomunikovaly. Když se náhodou střetly, hrozilo to konfliktem. Dnešní facebooková společnost má podobný charakter.

Už zas pomíjíme podstatné věci. Pokud z Facebooku někdo vytáhl informace, které neměl, je to nepěkné, ale dá se to napravit. Pokud Facebook sbírá příliš mnoho dat, dá se to napravit taky — bude sbírat méně. A pokud uživatel nemá dnes moc kontrolu nad tím, co se o něm sbírá, tak ji (i třeba díky GDPR) získá. Jenomže to je jako vyměnit starého generálního tajemníka ÚV KSČ za mladého a zachovat přitom vedoucí úlohu strany. Líp se na to kouká, problém zůstává.

Jak funguje Facebook? Zobrazuje „flow“, proud informací. Monitoruje reakce — co lajkujete, co dislajkujete, co sdílíte, komentujete, rozklikáváte. Jeho jedinou snahou je, abyste na něm trávili co nejvíce času, protože to znamená více příjmů z reklamy.

Tohoto cíle dosahuje Facebook trikem, který je jednoduchý a přitom působivý: zobrazuje to, co by se vám mohlo líbit, a vše ostatní skrývá. Pokud si myslíte, že facebookový proud ukazuje to, co vaši přátelé publikovali a sdíleli, jak šel čas, poctivě jedno po druhém, nemůžete se více mýlit. Z celkového objemu „materiálů“ předložených lidmi, které máte v přátelích či je sledujete (nebo ze skupin, kde jste členy), předkládá jen nepatrný zlomek — jen to, kde je pravděpodobné, že to budete opět lajkovat, komentovat, sdílet, rozklikávat obrázky, všechno číst, tedy trávit zde čas a být aktivní.

Facebook zobrazuje pouhý zlomek obrazu, který budete pravděpodobně lajkovat. Repro DR

Facebook nikoho neinformuje, že to takto výběrově dělá. Něco pouze naznačí nenápadná volba „Vybrané příspěvky“ (což nejspíš nikomu nic neřekne), kde můžete přepínat mezi Hlavními příspěvky a Nejnovějšími. Ovšem obojí je opět tvořeno podle výběru Facebooku: ty „hlavní“ pochopitelně nejsou žádné hlavní ve smyslu „nejdůležitější“, ale jen ty, kde je u vás nejvyšší pravděpodobnost lajkování či jiných pozitivních reakcí. Zkrátka, Facebook si s námi hraje jako kočka s myší, manipuluje s námi.

Tato politika Facebooku má ovšem zásadní a neblahé důsledky. Na sociálních sítích dnes trávíme obrovské množství času — výzkumy uvádějí mezi jednou až skoro dvěma hodinami denně v průměru. (Druhé číslo odpovídá pěti a půl letům života stráveného pouze sjížděním sociálních sítí v režimu 24/7. Údaje se nicméně liší v čase, dle země, věku).

Facebook nás stovky hodin ročně krmí „obrazem světa“, který je ale zcela nepravdivý, neboť je prudce selektivní, a který mnohé vynechává. Nezobrazuje svět takový, jaký ve své názorové pestrosti a nejasnosti je, ale vytváří obraz tak, aby se vám co nejvíce líbil, abyste s ním co nejvíc souzněli. Pravdivost (úplnost, přesnost, výstižnost, kontext) je irelevantní! Pravda je pravdou jen tehdy, je-li úplná; částečná pravda zamlčující důležité skutečnosti je doopravdy lež.

Věrohodnost tohoto (kompletně falešného) obrazu zvyšuje to, že je tvořen lidmi, kteří jsou záměrně označeni jako vaši přátelé (friends), ač jste je nikdy v životě neviděli, ale protože s vámi sdílejí stejný světonázor — třeba lásku k fotkám koťátek v neomezeném množství. Máte je rádi a jejich názory přijímáte a ochotně přebíráte. Tak jako u vašich skutečných přátel.

Facebook vás zbavuje bolestivé nutnosti o přijímaných informacích přemýšlet, notabene kriticky přemýšlet (to bolí nejvíc): je to věrohodné, je to pravdivé? Jsou informace kompletní, nechybí tam něco? Jsou ukázány potřebné souvislosti? Jsou dostatečně podrobné? Na to se ani nemůžete ptát, protože odpověď stejně nezjistíte — Facebook totiž lže i ve vyhledávání, neboť nezobrazuje výsledky dle relevance (jako Google), ale opět podle toho, jak moc by se vám mohly líbit. (Vyzkoušejte si to). Na vyhledání dalších informací byste totiž museli Facebook opustit a jít googlit.

Nyní si představte, že z útěšné náruče „vašeho“ facebookového proudu, z té harmonie duší a názorů se nějakou náhodou podíváte na stránky novin, online nebo v papíru, pustíte si televizi. Najednou tam říkají něco jiného! A navíc je to divné, nejednoznačné, názorově různorodé, často jsou to pro vás úplně nové skutečnosti, ba i úplně nové události, kterých vás „váš” Facebook ušetřil. Jaký musí být nutně váš závěr? Že média lžou! Že jsou to všechno výmysly!

Tím to nekončí. V náruči Facebooku získáváte dojem, že všemu rozumíte. Problémy jsou náhle jednoduché a mají jednoduchá řešení. Postavit dálnici je nejjednodušší věc na světě, to zvládne každý jouda. Kdo nepracuje, ať nejí. Zavřít ho, až zčerná. Elity jsou k ničemu, stačí přece použít zdravý rozum. Na tom se v našem facebookovém horském údolí všichni shodneme, ne? Tak to musí být pravda. Vidíte, jak jsme chytří.

Svět extrémy tlumí, Facebook je zesiluje

Pokud se v běžném společenství (rodina, přátelé, spolupracovníci) vyskytne člověk s extrémním názorem, okolí jej tlumí — je se svým názorem osamocen, diskutuje se o něm, pod tíhou argumentace může od extrémního postoje ustoupit. Pokud ale dotyčný zavítá na Facebook, najde v společenství daného národa — mezi miliony lidí — velmi rychle pár dalších spřízněných duší. Ti se sdruží v nějaké skupině, ve které se najednou necítí se svým názorem osamoceně, vysmívaní okolím — naopak! Najednou mají všichni stejný nebo podobný názor jako já, no to je přece krása. Obecní otloukánek se stane králem, izoluje se od společenství, které jej nechápe, a začne žít svůj život na Facebooku.

Můžete namítnout, že extrémní případy zde byly vždy, nejsou početné a společnost si s nimi prostě nějak poradí, i když jsou takhle hezky uspořádaní ve facebookových skupinách. Jenomže popsané jevy se týkají všech, tedy i (pravděpodobných) čtenářů tohoto článku, kteří se k extrému jistě nehlásí.

I nám totiž Facebook vytváří proud z toho, co se nám líbí, takže i my, kteří se momentálně v České republice cítíme být v menšině (asi i jsme), jsme na Facebooku najednou mezi svými a je nám zde dobře, když si můžeme tak hezky notovat v názorech proti Zemanovi, Okamurovi, Babišovi… I my tím pádem máme tendenci zapomínat, že existuje jiný svět než ten náš, protože Facebook je (ne jistě vždy, ale obecně spíš ano) našim primárním informačním zdrojem a komunikačním kanálem současně. I my pak tendujeme ke zjednodušeným pravdám a zjednodušeným řešením.

Pojem new tribalism, nové kmenové uspořádání dobře vystihuje situaci: lidská společnost byla kdysi kmenová, skládala se z uzavřených, od sebe vzdálených komunit, které spolu už vinou vzdálenosti nekomunikovaly, a když se náhodou střetly, hrozilo to konfliktem. Civilizačním vzestupem se postupně přetvořila do společnosti otevřené, prostupující, komunikující — a nyní se zase uzavírá do společnosti kmenové. Jednotlivé kmeny mají na Facebooku své mýty a legendy, své bohy, své pravdy a navzájem na sebe nevraží.

Sociální sítě nás mění

Titulek jednoho z prorockých článků poslední doby zní „Jak spravit Facebook dříve, než on spraví nás“. Říká to jasně: sociální sítě mění naše myšlení. Představují úplně nový fenomén média-platformy-komunikačního prostoru se zcela jiným působením. Nejsou „všechno tohle dohromady“ nebo „od každého něco“, je to skutečně nová a odlišná věc, která se vymyká zavedeným kategoriím a nevíme si s ní moc rady. Tak jak naše myšlení (nebo „naši duši“, až takto daleko můžeme zajít) v dějinách změnily knihy, noviny, rozhlas a televize, dnes je mění sociální sítě.

A není to příjemný pohled. Navigují nás do názorových a hodnotových „horských údolí“, spádových oblastí, kde žijí víceméně izolovaně lidé a tak nějak si vystačí sami se sebou. Odstraňují nutnost přemýšlet a kriticky myslet — naopak, v názorovém údolí je to nežádoucí. Sociální sítě jsou doslova jedovatým postřikem toho, co v dnešní době potřebujeme úplně nejvíce: schopnost porozumět složitému světu a kriticky vyhodnocovat získané informace.

Posilují extrémní názory. Vytvářejí znepřátelené, nenávistné skupiny, „kmeny“, které si na dálku vyhrožují: jedni druhými opovrhují, druzí prvním hrozí fyzickou likvidací. Výhrůžky smrtí či násilím dosahují desetitisícových počtů měsíčně. Dialog či případné názorové smíření mezi statisícovými skupinami lidí, kteří jsou nezvratně přesvědčeni o svých pravdách, vůbec není možné. Člověk přicházející z údolí za kopcem není našinec.

Utěšovat se, že se to odehrává pouze ve virtuální rovině, se nemůžeme — každému činu vždy předchází myšlenka, palbě se zbraní předchází palebná příprava názorové radikalizace. Této situace si dobře všimli grázlové moderní doby, kteří rádi poskytnou názorovým skupinám svou tvář, své charisma, svou vlajku a usilují s nimi o moc. Říkají: dejte mně hlas a váš názor porazí ty druhé, spolu je zničíme. Sami jsou přitom dokonale bezcharakterní, beznázoroví a zcela flexibilní, což jim dává v boji se slušnějším protivníkem nemalou výhodu.

Britský politik Nigel Farage, který měl lví podíl na vyvolání brexitu, zařídil svým dětem německé pasy, aby po odtržení Británie měly kam zdrhnout. Český politik Okamura bojující proti imigraci a cizincům je imigrant a cizinec. Maďarský politik Orbán, který všem Maďarům namaloval na billboardy nepřítele Sorose, vystudoval za peníze téhož Sorose.

Ruský politik Putin v prvních letech své vlády sice skutečně ekonomicky výrazně ozdravil Rusko, pak ale viděl, jak mu popularita padá k 40 procentům a začíná se hovořit o jeho nástupci. Otočil kormidlem, rozpoutal válečné konflikty a „bojuje“ proti domnělým nepřátelům země všude na světě, zemi ekonomicky oslabuje — a popularita mu vyskočila na 80 procent. A tak dále. Funguje to!

Společným znamením facebookových horských údolí je boj proti něčemu. Všimněte si, co mají společného čtyři výše zmínění: proti něčemu bojují, a na tom je založen jejich úspěch. Pozitivního tam není nic. Ve společnosti, která je otevřená, prostupná, ve které se diskutuje „napříč údolími“, ve které je vzdělanost vysoce hodnocená, by moc uspět nemohli. Ve společnosti, ve které se její občané — za nemalého, možná rozhodujícího přispění sociálních sítí — uzavřeli do názorových horských údolí, dosáhnou úspěchu snadno.

Není už pozdě?

    Diskuse
    JP
    April 24, 2018 v 14.03
    Už ten samotný výběr "líbí - nelíbí" vede nevyhnutelně k naprosté trivializaci. Je tu vytvořena zcela bezprostřední spojnice mezi vlastními emocemi a jejich realizací respektive veřejnou deklarací.

    To jest: racionální stránka mysli je tu naprosto vytěsněna.

    Za normálních okolností - to jest v přirozené komunikaci s ostatními lidmi - přece jenom principiálně vždy existuje přinejmenším možnost, že nám někdo položí protiotázku: "A p r o č se ti to vlastně líbí?" Anebo rovnou řekne, že podle něj je to naprostý nesmysl. A - tady je nutno začít přemýšlet, uvažovat, obhajovat své názory.

    Zatímco to facebookovské "líbí se mi" je naprosto anonymní, bez jakékoli zpětné vazby. Dotyčný se tedy může utvrdit ve svém vlastním názoru, aniž by ho jakkoli musel kriticky přezkoumávat.

    Bylo by skutečně možno právem soudit, že Facebook přispívá k intelektuální degeneraci současné populace mnohem více, nežli kdokoli jiný respektive cokoli jiného.