Rozdíl v otázce Sráče Sama

Výstava Rozdíl v Otázce z díla umělkyně, která si říká Sráč Sam, přinesla výseč živého tvůrčího procesu s mnoha vrstvami a odkazy k minulosti, zprávu o životě jedné umělecké komunity.

Nedávno jsme měli v Colorado-Mansfeldském paláci, jenž je součástí Galerie Hlavního města Prahy, možnost zhlédnout rozsáhlejší expozici umělkyně, která používá umělecké jméno Sráč Sam. Její tvorba je založena na aktivní kritice nefunkčních/neproduktivních institucionálních rámců a nabývá rozmanitých podob od architektonických realizací přes objektovou, textilní, malířskou či filmovou tvorbu po sociálně angažované performativní projekty.

Úvodem obrátit paradigma
„Na druhou stranu je to jinam. Mnohoznačné vychází z jednoznaku. Jednoznak nespočívá v minimálním. Je v mnohém pro ještě větší mnohosti. Komprese je kapitální život.“

S v úvodu výstavy bylo reverzní, tedy obrácené do podoby otazníku. I kurátorský text byl vzhůru nohama. Pokud jsme jej chtěli číst, museli jsme následovat jeho směr a změnit úhel pohledu.

Expozice v kurátorském provedení Denisy Bytelové uvedla tvorbu Sama v kontextu životních situací, míst a období spojených s projekty galerie Sam83. Jak vměstnat život umělkyně, její rodiny a přátel do galerijní expozice? Řešením byl v tomto případě odkazový způsob vyjádření. Jednotlivé místnosti odkazovaly ke konkrétním situacím. Galerie místy připomínala obývák, místy továrnu nebo textilní výrobnu. V celkové instalaci se prolínaly jednotlivé vrstvy časoprostoru s konkrétními reáliemi ze života.

Komprimovat do jednoznaku
Sam pracuje odjakživa se znakem. Do vrstvených znaků komprimuje skutečnost. Často používá šablony, ostré formy, otiskování a opakování. Kompresivním přístupem ke skutečnosti utváří svoje umění jako život vlastní i svého okolí. Dům její rodiny je zároveň prestižní galerií. Na dvoře jejího domu stojí rezidenční budova heARTbreaker, kterou lze označit za architektonický skvost. Prolínání veřejného a soukromého života je pro projekty galerie Sam83 charakteristické. Umělcům, kteří absolvují rezidenční program nebo mají v galerii výstavu, poskytne galerie veškerý servis. Nastavením vlastní socio-ekonomické odpovědnosti patří Sráč Sam k umělcům, kteří předjímali etický obrat v umění.

„Jednoznačně jsem vyučená švadlena národního podniku Šumavan. Veliké balíky pánských košil. Představa těl, co si je obléknou. Šilo se hodně do Ruska. Sovětský svaz měl tolik těl, že by ta továrna mohla šít košile tisíc let, ale už je nešije.“

01_Tisíckrát opakované pohyby, olověná černota dní. Repro DR

Velkoformátová malba hliníkem a voskem odkazuje ke střihu košile. Součást vstupního zátiší tvořil Cypřiš. Dále něžná Mašlička z porobetonu potažená asfaltem, křehce působící objekty připomínající pentli nebo tah štětce, vyřezané z půlcentimetrového plechu.

Sam za šicím strojem v další nekonečné smyčce videa. Šití, sešívání, textilka, kde Sam pracovala od třinácti let. Vyučená švadlena s dětskýma rukama nevěděla, zda není totálně nasazená. Tisíckrát opakované pohyby. Olověná černota dní. Komplexně vnímaná realita. Doutnání ohně. Potřeba komprese reality skrz umění. Překonaná bolest. Péče a píle. Péče a péče. Potřeba permanentního zvelebování prostoru. Čistota. Stále tatáž smyčka, tytéž pohyby.

Video se promítalo ve zúženém plechovém stanu, který tvarem asociuje sekeru. V průhledu dovnitř tančila malá polonahá Romka. Tančila a tančila ve staré video-smyčce. Časové vrstvy se odlupují. Nikoliv ve vědomí, ale v podvědomí chápeme souvislost. Pomáhá nám nekonečné opakování pohybů smyčky. Průhledy ve videu odkazovaly na paralelní vrstvy v čase i průhledy v architektuře.

Instalace s textiliemi v jedné místnosti galerie odkazovala na výrobnu Aradekoru v Kdyni. Látka nařasená jako krajina. Textilie byly navrstveny, komprimovány, každá vrstva znamená jeden rok jako letokruhy u pařezu. Memento dávné lidové dovednosti tkaní a zažehlování aradekoru.

Pozvanka_cbKřehce působící objekty, vyřezané z půlcentimetrového plechu. Repro DR

Další místnost představovala výrobní linku továrny. Výrobna umění. Spolu s fixami a šablonami zde byla k dispozici v množství výtisků rodinná fotografie s názvem Ženich. Při prohlížení fotografie trochu zamrazí, neboť všichni zpodobnění mají stejný úsměv. Pomocí raznice jsme mohli vytvořit na fotografii unikátní jizvy. Rodinná zátěž minulosti. Řečeno se Samem: „Neohlížej se, nebo uvidíš milion genů.“

Předposlední místnost byla koncipována jako klasická galerie s obrazy a objekty. Odkazovala k otázce zpochybnění role výstavnictví v současné době i současném umění. Citace ve výstavě pocházely z knihy Strach mého muže. Jejich linie propojila celek výstavy jako niterný komentář Sráče Sama. Na konci výstavy jsme se ocitli v čítárně. Místnost tvořily úhledné polštáře s kapsičkou na knihu.

07Něžná Mašlička z porobetonu potažená asfaltem. Repro DR

Instalace je kódováním života. Kvalitní umění není omezeno čtyřmi stěnami galerie, rozpíná se všude jako život. Cokoliv přidat nebo ubrat znamená mocný akt s trvalými následky. U Sráče Sama začal proces formulací „vize pro novou kulturu a její místo“, jejímž cílem je vytvořit vhodné podmínky pro rozvoj sociální kultury bez umělých rámců. Heslem vlastním nákladem vydávaného časopisu Pižmo je „s Láskou a nenávistí“. Tvorba Sráče Sama odráží naši hlubokou lidskost.

Na co se Sráč ptá?
My umělci jsme mocní původci myšlenky. Jdeme s vlastní kůží na trh. Měníme společenské paradigma tím, že vytahujeme zasutá témata a pokládáme je na stůl. Je potřeba vnímat prostor, nikoliv čas. Život je nekonečná rvačka s vlastním egem. Ego umělkyně je z tvrdého kamene z porobetonu, ze železa. Souboj je dlouhodobý, časem připomíná zápas s andělem. Chce to upřímnost, kontinuitu, strategii a moudrost.

„Praha je za městem, až úplně za. Ještě na předměstí je to stále fikce. Praha je fiktivní město. Lež tam má jméno. Praha je za městem, protože jenom tam jí může být. Praha neexistuje. Přichází potřeba příběhu. Nic dobrého není špatné. Ptát se po relevanci tvrzení je bohužel pouze objektivní.

"Pojedu na díry, do města Ostravy. Budu tam v pondělí v 15:25 a nevím, jak to bude dál. Příběhy se rozcházejí a nejde je protnout. Mé jsou nešťastné a dělají naschvály. Kolem mojí hlavy jsou mé vlasy a nic víc. Vyrážím si levou rukou bič z pravé. Začíná konec příběhu. Je to tak lepší. Miluji tě, přijíždíš, zrovna. Máš to v očích.“

Všechny citace jsou z autorské knihy Strach mého muže, Rubato, Praha 2017

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.