Komunisté přece jen nepřijatelní
Ivan ŠtampachIvan Štampach jmenuje kroky, jimiž podle něj současní komunisté překročili hranici tolerovatelnosti. Jde nejen o zvolení Zdeňka Ondráčka do čela sněmovní komise pro kontrolu GIBS.
Když pravice vyhlásila „mobilizaci“, nadlouho pak ovládla stát, zastavila ekonomický rozvoj, prodloužila o několik let krizi, která postihla světovou ekonomiku a proslavila se vzájemným špehováním, když ji u důležitých hlasování neposlouchali ani její vlastní poslanci, uvažovali jsme o novém ospravedlnění levice. Mysleli jsme na nové šance pro ni a šlo nám o její domácí a mezinárodní rehabilitaci a politický úspěch.
Součástí těchto úvah byla ochota tolerovat komunisty. Namlouvali jsme si, že nějakou váhu snad má veřejná distance od poválečné politiky, již vyslovila v závěru své historické a právní existence Komunistická strana Československa. Očekávali jsme, že se komunisté přetvoří ve standardní moderní levici. Zdály se tomu nasvědčovat osobnosti, které se od začátku ocitly na viditelných postech nově založené strany, například z exilu navrácený politický filosof Ivan Sviták nebo režisér Jiří Němec, její první předseda po zániku federální KSČS.
Ke komunistickému programu, i když ne k současné KSČM, se hlásí nezávislé, marxisticky orientované osobnosti jako například Michael Hauser. Věrohodně se oddělují od totalitní minulosti a vše nasvědčuje tomu, že respektují názorovou pluralitu a nepřejí si novou diktaturu sekretariátu falešně pojmenovanou jako diktatura proletariátu.
A na rozdíl od Ivana Štampacha nevidím aktuálně žádnou reálnou možnost, jak tento proces zvrátit.
Současné české společnosti je podle všeho důležité už jenom to, jak si co nejlépe užít stávající konjunktury. A jak se zbavit migrantů. Všechno ostatní je naprosté většině národa očividně naprosto jedno.
Snad se může stát, že KSČM konečně jednou poděkujeme. Že třeba svou drzostí vybudila aktivitu lidí, kteří si začali až moc hledět jen svého. Že spustila první (aktivní a emocionální) konfrontaci veřejnosti s A. Babišem a popotáhla za deku, skrývající nehomogenitu ANO.
Tady se totiž definitivně ukázalo že ANO není reálný politický subjekt, nýbrž Babišův majetek. A toto poznání členů ANO že jsou fakticky jenom vykonavateli rozkazů svého pána, to by pro některé z nich mohlo být přece jenom trochu příliš.
Hekrdla o Ondráčkovi píše, že je to "zelený mozek" a byrokrat až do morku kostí. Ale zároveň přiznává, že stát vlastně byrokraty na některé věci potřebuje. (https://a2larm.cz/2018/03/budiz-svetlo/)
Problém podle Hekrdly byl v tom, že Vondráček neustále dokola omílal, že nikdy neporušil zákony a neprojevil sebemenší lítost. To je jistě velká chyba.
Ale změnilo by se něco, kdyby ji projevil?
Kdyby se totiž takovíto pachatelé, kteří své činy páchali za určitých specifických okolností, indoktrinováni vládnoucí ideologií, na rozkaz, a tedy v určitém smyslu "v dobrém vědomí", že tak činí právem - kdyby ti se alespoň dodatečně, když už je naprosto jasné a zřetelné že i když jednali podle rozkazu tak přesto jednali nelegálně, protože proti člověku a jeho svobodě - tak kdyby ti alespoň dodatečně dokázali prohlédnout, a uznali svou vinu, veřejně i před sebou samými, pak by to znamenalo opravdu velice mnoho.
Krátce po převratu Ludvík Vaculík prý v soukromí prohlásil, že teď přijde všechno na to, aby se v Čechách "obnovil pocit studu".
To je skutečně to, o co se nakonec jedná. Ten minulý režim jednal nestoudně; a jeho činy je možno do jisté míry zahladit či vyrovnat právě tím, že se obnoví pocit studu. Tím že národ projde katarzí ze vší té ničemnosti, která se tehdy děla; a ze své spoluviny na této ničemnosti.
Jenže: to "obnovení pocitu studu" se v českém národě nekonalo. A to pak mělo své nevyhnutelné důsledky. Jak totiž starý režim beze studu páchal své ničemnosti, tak stejně tak bez jakéhokoli pocitu studu je začal vzápětí páchat režim nový. A tak se zavedl beze všech skrupulí divoký kapitalismus; a ještě byl prezentován jako "návrat svobody".
A především ta všepohlcující korupce, nejen ve vysoké politice, ale ve veřejném prostoru vůbec. Funkcionáři a činitelé, docela obyčejní, navenek solidně vyhlížející lidé, do kterých by to nikdo neřekl, defraudovali miliónové částky z veřejných prostředků, bez sebemenšího pocitu že by snad dělali něco zavrženíhodného. "Kradou všichni, tak co bych nekradl taky?" - to se stalo heslem tehdejší doby.
Nikdy mi z paměti nevymizí obraz dřívějšího velitele pražských strážníků Kotrouše. Napohled naprosto bezproblémový, dobrácký, solidní člověk - a pak prasklo, že z policejních fondů defraudoval milióny. A potom to "odůvodňoval" tím, že měl nemocnou manželku, a že "byl ve stresu". Podle této logiky každý, kdo má nemocnou manželku, má morální právo ukrást si z veřejných prostředků celé milióny...
Jak řečeno, ta národní katarze se u nás nekonala, a podle toho to také vypadá. V tomto ohledu je zajímavé srovnání z Německa. Jak známo, tam se ty neofašistické tendence (Pegida, AfD) projevují především v bývalém Německu východním - tedy v tom, které svou vlastní katarzí také nikdy neprošlo. Na rozdíl od Německa západního.
To východní Německo si to v tomto ohledu udělalo velice jednoduchým: prostě zaujalo tu pózu, že ono je přece Německo komunistické - a tedy principiálně antifašistické, a že o n o tedy s fašismem nemá naprosto nic společného. A že jediným "právoplatným" dědicem hitlerovského Německa je prý Německo západní.
A stejně tak Rakousko: to také nikdy touto národní katarzí neprošlo; neboť Rakušané se velice úspěšně postavili do role "prvních obětí Hitlera". Výsledek? - Bylo to nakonec právě Rakousko, kde se ta novodobá hnědá vlna jdoucí Evropou poprvé zjevila. Dnes už je skoro zapomenuto, že to byla právě účast polofašistoidních rakouských Haiderovců ve vládě, která jako první vybudila příslušné obranné a sankční mechanismy aparátu EU, jakožto ohrožení samotných základních principů demokracie.
Takže ještě jednou, paní Hájková: kdyby se tyto bezpáteřné lidské typy "které stát potřebuje" dokázaly a l e s p o ň d o d a t e č n ě omluvit - zhluboka a upřímně omluvit - za své činy, pak bychom tady měli opravdu o dost jiný svět.
Jenže oni právě tohle - až na malé výjimky - nedokáží; a právě proto tady máme takový svět, jaký tu zrovna je.
Myslela jsem to spíš takhle: Co by se stalo, kdyby byl Ondráček projevil lítost nad svým někdejším bitím studentů. V tom případě by se nedemonstrovalo za jeho odstoupení?
Pokud by tu omluvu myslel upřimně, nemohl by se přece o tu funkci ucházet. Policista, který porušil brutálním způsobem zákony -- a to tehdejší zákony, i ty zakazovaly to, co policie při demonstracích roku 1989 provozovala -- nemá kredit k vedení komise kontrolující GIBS; podobně jako nezaměstnáte defraudanta jako prokuristu banky, i když osobně víte, že je to slušný člověk a svůj někdejší čin nezopakoval.
Osobně bych podobně demonstroval proti tomu, aby se předsedou či členem podobné komise stal např. policista, který zasahoval proti Czechteku nebo v klubu Propast.
Vím, že to asi není to, oč Vám šlo. Ta demonstrace na Václaváku mělo pachuť ideologického antikomunismu. Tentokrát ale v tiché souzvuku s KSČM. Filip zcela vědomě lhal, když hájil legalitu zásahů, kterých se Ondráček zúčastnil a znovu lhal, když mluvil o jednání na rozkaz.
Veřejné omluvy považuji až na výjimky (jako byla Brandtova omluva v Lidicích) za podivné a zbytné teatrální gesto. Ale v tomto případě by byla určitě lepší než to odporné gesto odstoupení s řečmi o strachu z lynče.
Ondráčka se určitě zastávat nechci, potože si dovedu představit, jaký typ člověka to asi je. Z takových lidí mám docela obavy. Je škoda, že se KSČ po roce 1989 nerozpustila. Nemusela hrát roli permanentního strašáka.