Není políčeno na zloduchy, ale na nás, hlupáky
Ondřej VaculíkRegistr majetkových přiznání je dalším projevem bytnění administrativních, technokratických procesů, jež zasahuje venkov. To si lidé, kteří ztratili vztah k původnímu prostředí, na němž závisí naše životy, zjevně vůbec neuvědomují.
Registr majetkových přiznání nevítal nikdo z těch, kdo takové komplikované majetkové přiznání musel vyplňovat. U veřejných, samosprávných činitelů to nejsou pouze takzvaní uvolnění starostové a místostarostové, ale také ti, kteří funkci vykonávají po práci, takzvaní neuvolnění (povětšině starostové menších obcí), a členové městské či obecní rady.
Výhrady vůči tomuto administrativnímu opatření měli v podstatě všichni, kdo poměrně složitý, komplikovaně se větvící elektronický formulář museli vyplňovat. Jako místostarosta městečka s necelými sedmi tisíci obyvateli přiznávám, že můj odpor netkvěl ani tak k podstatě věci, tedy samému přiznávání majetku — proč ne, přišel-li někdo „někde nahoře“ na to, že je to někomu k něčemu dobré — jako spíše k další administrativní zátěži, která může být vzhledem k míře mé počítačové gramotnosti obtížně překonatelná.
Představitelé veřejné správy jsou přesvědčeni, že jsme v područí stále sílící skupiny administrativně zdatných IT odborníků, jejichž důmyslné programy neradno otevírat, leč nařizuje to nějaký zákon. Proto jsem patřil k těm, kdo vyplnění elektronického dotazníku dlouho odkládali a nechali se děsit odvážnějšími kolegy: Tak co, už jsi to vyplnil? — Ne, ještě nevyplnil. — Tak to si teda užiješ.
Registr majetkových přiznání patří k administrativním opatřením, která zbytečně nahánějí strach, jenž všude kolem nás bují, jako by strach měl být hlavní hnací silou společnosti. U mě se trvale usadil za límcem. Báli jsme se, že uděláme-li v dotazníku formální chybu, může být pak kontrolním orgánem vykládána jako záměrné zkreslování majetkových poměrů.
V případech, kdy jsme si nebyli jisti smyslem otázek, je lepší raději přiznat i to, co vůbec nemáme. Přesto se mi samému zdálo, že vzhledem k velkému množství nevyplněných kolonek mám toho majetku až podezřele málo. Jsme si vědomi toho, že majetkového registru budou využívat (možná pouze) naši političtí a jiní odpůrci, a to nikoli v nějakém veřejném zájmu, ale aby nás dostali do nesnází. K tomu navádí i skutečnost, že vlastně všechny informace o podstatných majetkových poměrech jsou dosažitelné i bez registru, jen se obtížněji vyhledávají. Za chybu hned hrozí sankce.
Osobně mi nevadí ono obrazné „vysvléknout se před spoluobčany donaha“, proč ne, pokud si to spoluobčané vskutku přejí (o čemž pochybuji), spíše si kladu otázku nad mírou závažnosti dokumentu vzhledem k pochybám o mé (naší) společenské důležitosti a míře neschopnosti správně vyplnit dotazník i podstatně jednodušší. Aby nakonec za větší škůdce nebyli považováni ti, kdo udělali chybu v dotazníku, než ti, kdo dokázali i rafinovaný dotazník obelstít a majetek někde zašantročit. Není tak ani políčeno na zloduchy, jako na nás, hlupáky.
S vyplněním dotazníku mi nakonec musel pomoci o generaci mladší tajemník našeho městského úřadu, přesto mám školácký pocit z odevzdané písemky, v níž kdo ví, kolik bude chyb. A co když propadnu?
Podle statistiky neustále ubývá obyvatel na venkově. Zvláště v některých odlehlejších končinách. Neblahé zjištění, kterým by se vláda měla vážně zabývat, protože svědčí o špatných poměrech nejen na venkově, ale obecně. Neustále ubývá lidí, kteří mají vztah k původnímu prostředí, na němž závisí naše životy. Tedy k tomu, co je živorodé a úrodné, a to například auta ani dotazníky nejsou.
V mnoha menších obcích je stále méně lidí, kteří by se ke všem obtížím živobytí na venkově chtěli angažovat jako starostové a starostky. Obrazně řečeno se říká, „slezou z traktoru a jdou úřadovat“. Nejsou to politici ani zdatní úředníci, ale normální lidé, kteří na té vesnici dělají právě to, co život na venkově dává.
Pro leckteré z nich je „registr majetkových přiznání“ jakousi výzvou, aby končili, dále nekandidovali, protože již překročil míru snesitelné administrativní zátěže neboli buzerace. Ti totiž nemají za zády tajemníka ani odborníka na IT jako my ve městech, jsou na všechno, co se k nim valí elektronickým kanálem z technokratických center vlády nad společností, sami, spolu s účetní. V jakých majetkových poměrech žijí, přece každý na vesnici vidí. A kde by si také co nahrabali?
V konečném důsledku je i „registr majetkových přiznání“ vážným zásahem do venkovského prostředí, který svědčí o tom, co mohou způsobovat venkovu lidé, kteří ztratili vztah k původnímu prostředí, na němž závisí naše životy.
Není to tedy problém samotného majetkového přiznání, ale bytnění administrativních, technokratických procesů, které svým necitlivým pojetím ve společnosti páchají více škody než užitku. Co příznivého nebo spravedlivého můžeme od „registru“ očekávat vedle Babiše?
A sice, jak může státní správa nutit občana komunikovat s ní způsobem, pro který mu chybí odborné schopnosti? Resp. takové schopnosti, které si občan nemohl osvojit v rámci zákonem stanoveného základního vzdělání.
Jinak řečeno, základní vzdělání zajišťuje schopnost komunikovat slovem a písmem. Nikoliv strojem. I když dnes již nějakou dobu je součástí základního vzdělání i ovládání PC, platí toto jenom pro mladší ročníky. Nikoliv pro lidi nad asi 45 let.
Avšak i tak, nějaké základní vzdělání na devítiletce týkající se ovládání PC na prvotní úrovni Excelu, Wordu a nějakého E-Mailového programu, je úplně něco jiného, než např. ISPOP (evidence odpadu). Takže takové základní PC vzdělání onu schopnost občana elektronicky komunikovat vůbec nezaručuje a ani zaručovat nemůže.
Navíc ty programy, kterými nás vyřazuje ze života státní správa - alespoň ve svých počátcích, ale i později - mizerně fungují, padají, kladou nesmyslné otázky, nabízejí nesrozumitelné odpovědi, hlásí chyby tam, kde nejsou, atd., atd. Člověk pořádně neví co vůbec zadal a co se po něm chce. Samozřejmě nějaká pomoc po telefonu naprosto nefunguje, příp. to nikdo ani nebere.
Pak je tu ještě tento problém: Jak může státní správa občana nutit, aby si na své náklady pořizoval odpovídající technické vybavení včetně jeho neustálé aktualizace. To samé se týká připojení.
Mně toto vše připadá nezákonné a divím se, že to ještě nikdo nenapadl u Ústavního soudu. Je mi ovšem jasné, že nejde o nic jiného, než o další a velice lukrativní způsob dobývání renty. A je mi také jasné, že jsme proti tomu stejně bezbranní. Inu, demokracie, že?
Jiří Vyleťal
Dnes jsem to zrovna zažil. Jedu metrem domů a proti mně sedí paní, asi sedmdesátiletá, ověšená taškami, s francouzskou holí. Přistoupil revizor a paní mu podává jízdenku. A revizor: „To není platné, máte to sice na 4 hodiny, ale v tomhle pásmu to neplatí.“ Paní se slzami na krajíčku: „Ale já jedu ze severních Čech, na vyšetření, tohle mi prodali za 68 korun v Letňanech, kam jsem přijela autobusem od Litvínova.“
Dovedu si představit tu chudinku paní s berlí a taškami, jak u těch žlutých ohavných automatů věčně obležených cizinci s kufry zírá skrze dvoje brejle na rozškrábaný jízdní řád a hledá tam, co si to za lístek má vlastně koupit… Sám jsem celoživotní Pražák a nevyznám se v tom vůbec. Jo, jo, kde jsou ty časy, kdy jsme si kupovali lístek za 60 haléřů a jeli na něj z jednoho konce Prahy na druhý. Cena toho lístku byla padesátina ceny lístku dnešního!!! A žádné „slevy“ ani pásma nebyly. Nikdo to nepotřeboval. K čemu?
Tak ten revizor z té zdecimované paní vytáhl občanku, všechno jí to sepsal a že se může odvolat anebo zaplatit 800Kč. Což je možná desetina důchodu té naší milé paní od Litvínova.
Tak takhle to chodí – bič na chudáky a oligarchům dotace z EU. A já si říkám: „Nechtěli jsme to postavit na lásce k bližnímu, na křesťanství. A tak jsme si to postavili na vypočítavosti, bezohlednosti a hyenismu k bližnímu svému.“ A teď se nestačíme divit, za co jsme to těmi klíči cinkali.
Váš Jiří Vyleťal
Později se v tramvaji platila jedna koruna (to myslím až do roku 1989). Telefon (místní hovor) stál taky korunu. Dnes jsou mobily, což je sice dobrá věc, ale s placením je to někdy složité. Dají se uzavřít všelijaké výhodné smlouvy pro ty, kteří volají dlouho, ale skoro samé nevýhodné pro ty, kteří volají krátce. Kdo se v těch smlouvách a tarifech má vůbec vyznat? Když se chcete na něco zeptat, tak to trvá, než se přes automatickou linku vůbec dovoláte k operátorovi (stiskněte jedničku, stiskněte osmičku, stiskněte trojku atd.). A pak vám pošlou vyúčtování, ve kterém se nevyznáte. Přiznám se, že my s manželem jsme většinou taky za hlupáky, kteří platí jako mourovatí, aniž pořádně někam telefonují. Ještěže se synem telefonujeme přes internet, což je zatím zdarma.
Podobně také neznám společnost, kde se nevraždí a přesto asi nikomu požadavek na to, aby se nevraždilo, nepřipadá nesmyslný. A nikdo také vraždu proto, že prostě neexistuje zem, kde se nevraždí, nepokládá za něco normálního, nad čím se netřeba pozastavovat.
Máte pravdu, pane Hájku, že s tím křesťanstvím a láskou k bližnímu to nebude jen tak. Ne nadarmo křesťanství tolik naléhá na ono „obraťte se“. Jenže, když neděláme to, co nám křesťanství říká, abychom dělali, pak nemůžeme přece tvrdit, že křesťanství nefunguje.
Dobrou noc, Jiří Vyleťal
Na druhé straně si stále myslím, že majetková přiznání jsou žádoucí, a to ať už v případě všech vlastníků majetků v určité výši, tak jako podmínka pro výkon funkce, v níž přichází v úvahu korupce.
Paní zřejmě pokutu uhradí, pokud by však, jako někteří, tak neučinila, zaplatila by posléze asi o řád víc a exekutor by si zasláním nějakého toho standardního dopisu vydělal na hezký nový počítač.
A teď srovnejme tuto přísnost s benevolencí, jaká zavládla a vládne třeba u bankéřů, kteří za špatné úvěry nenesli žádnou odpovědnost. Povídejte o tom třeba té paní z tramvaje, ošizené brigádnici v obchodě a nakonec drobným střadatelům s jejich úroky. "Přísnost na chudý lidi musí bejt, kdyby na sůl nebylo!“
Především, majetková přiznání. Pan Vaculík, autor článku, je myslím starosta nebo místostarosta, a jako takový je povinen ho podávat. Není mi zcela jasné, jestli si stěžuje jenom na nejasné otázky a složitost dotazníku, nebo i na to, že ho musí vyplňovat elektronicky. Je-li tomu tak, je to samozřejmě špatně. Majetkové přiznání, stejně jako daňové přiznání by mělo být možno vyplňovat a podávat i v papírové formě. Nezaměňujme tedy možnost podávat tyto dokumenty elektronicky, což je samozřejmě velký pokrok, s povinností tyto dokumenty vůbec podávat a vyplňovat. Pro mě osobně bylo vždy spíše deprimující vidět stoh papíru se stovkami kolonek, které bych měl vyplnit, a pak to zanést na poštu a podat nejlépe doporučeně, nebo ještě lépe přímo osobně na finančák.
Z příspěvku paní Hájkové je myslím podstatné, že si pochvaluje, že může se synem telefonovat přes internet. Ono to sice zdarma není, ale je to zřejmě zahrnuto právě v těch poplatcích, kde paní Hájková s manželem "platí jako mourovatí", aniž by věděli za co.
Možná ještě dodejme, že v době, kdy bylo telefonování za korunu, se z Ostravy do Mnichova nikdo jen tak jednoduše nedovoloval - a taky proč by to dělal, že?
Nakupování na internetu: problém je zejména v tom, že zákazníci si nejdříve zajdou do kamenného obchodu, nechají si poradit a zboží předvést, a pak jdou domů, a objednají si to přes internet u obchodníka, který nemá jinou režii než nějaký sklad na předměstí.
Podobně bych uvítala, kdyby i jiné zboží stálo všude stejně. Nehodlám obcházet obchody a hledat nižší ceny. Tuhle jsem koupila prací gel v potravinách a nějaká paní, co stála za mnou, poznamenala, že v Glóbusu ho mají za dvě třetiny téhle ceny. Já to zatím neřeším, ale až budu v důchodu, tak možná budu muset.
Jinak, internet jsem opravdu uvítala, včetně možnosti objednávat se přes něj k lékaři či na obědy, a psát maily místo telefonování.
Že se celé toto šikanování odehrává ještě k tomu elektronicky, je samozřejmě úžasný byznys pro všechny ty SW firmy nalepené na státní správu. Že to zase odskáčou ti malí, obyčejní a obětaví, kteří netráví všechen čas u tlačítek a tudíž jim hlava nebere, co se po nich vůbec chce, je nad slunce jasné. Za těchto okolností jsou tu sankce samozřejmě především pro ně.
Tak o tohle, myslím, panu Vaculíkovi jde.
Jiří Vyleťal
Dávám, podobně jako paní Hájková, přednost tarifním cenám před praxí smluv, které skrývají nabídku podivně balancovaných balíčků. A když jsem o tomhle už začal, tak uvedu, že bezdůvodné vysoké periodické slevy (a následná zdražování) trvanlivého potravinářského zboží mám rovněž za nežádoucí, za obchodnickou svévoli.
Ovšem je nutno podotknout, že tak učinila z důvodů nikoli sociálních, nýbrž ekologických: a to ještě proto aby se vyhnula žalobě ze strany Evropské komise za to, že v německých městech jsou mnohonásobně překračovány limity emisí a vláda proti tomu nic nedělá.
Ovšem jak to celé dopadne je v tuto chvíli velice nejisté; například mnichovské dopravní podniky už prohlásily, že by prostě nebyly schopny ten nával cestujících za bezplatné jízdy zvládnout.
Tak například je v reportážích líčeno, že když si v restauraci žena odskočí na toaletu, bez jakýchkoli obav nechá na svém stolku ležet svou kabelku či svůj mobil; anebo prodavačka u pultu si udělá půlhodinovou přestávku, a nechá tam stát otevřenou pokladnu i s penězi - a nikdo se toho ani nedotkne!
Anebo dokonce, poslední zpráva: došlo k nějakým konfliktům mezi nějakými evropskými servisními týmy, a mezi věčně zdvořilými a usměvavými korejskými organizátory respektive hosteskami. To jest, ti Evropané začali těm Korejcům hrubě nadávat. Pro tentokrát se situace urovnala; ale ti Evropané byli upozorněni na to, že zneucťování, urážení či hrubé nadávání druhému je v Koreji - trestným činem!!
To jsou opravdu zprávy jako z jiné planety; a nelze se vyhnout přemítání, proč je něco takového zcela nepředstavitelné u nás, když tam, v Koreji, to možné je.
Ovšem - a tímto se vracíme obloukem zpátky na počátek této úvahy - nedá se nic dělat, ale Korea skutečně není zemí křesťanskou, nýbrž ryze buddhistickou...
Jenomže co z toho, že historii té či oné země utvářelo to či ono náboženství, když už se dnes nepraktikuje, že?
Praktikováním nemyslím čistě jen návštěvu chrámů a bohoslužeb.
2. Pane Poláčku, my křesťané moc nedělíme svět na křesťany a nekřesťany, protože obojí vede člověka k poslušnosti svému svědomí. Materialismus, který zavládl, otupil svědomí lidí.
Myslím, že až většině spoluobčanů se tací politici znelíbí, tak bude hej nejen panu Vaculíkovi, ale i mnohým.
Nemluvě o jeho tatovi na pravdě boží....bych dodal.
Ani v manželství se nemůže partnerovi říkat: Proč nejsi jako soused? Tedy pokud se nechceme rozvést.
Pouze v jednom z diskusních příspěvků reaguji na příspěvek Vašeho syna, když říkám, že míra vzdálení se společnosti od zásad křesťanství se pozná třeba podle otevřených obchodů v neděli a zavřených kostelů.
V tom přece není žádná výčitka.
Váš Jiří Vyleťal
Tak se vám omlouvám, pokud jste to tak nemyslel, pane Vyleťale.
Já myslím, že bychom se (my Češi) neměli snažit být jako někdo jiný (což stejně nebudeme), ale abychom byli takoví, jací máme být. A jací máme být? Teď bych skoro řekla, že máme být takoví, jaké nás Bůh chtěl mít. Ale to už by bylo asi trochu moc a pan Poláček by to neunesl.
Cena je pak 4,9 za minutu a 1,9 za SMS. Pokud dobijete alespoň 300 Kć tak získáte volání v síti O2 zdarma vždy na 30 dnů.
já Vaši omluvu s radostí přijímám a moc a moc Vám děkuji. Děkuji Vám také za všechno to dobro a lásku k druhým lidem, které tu Vašim laskavým slovem rozdáváte.
Myslím si, že pokud diskutujeme pod nějakým článkem, měli bychom se ve svých diskusních příspěvcích držet diskusních příspěvků, které se vztahují jen a jen k danému článku. Pokud chceme z tohoto pravidla vybočit a zmínit cosi, co konkrétní diskutující zmínil pod jiným článkem, asi by bylo dobré na tuto odbočku zřetelně upozornit. I tak ale může vzniknout nedorozumění, protože názor diskutujícího zmíněný pod jiným článkem může být vyřčen v jiném kontextu, než v jakém jej dotyčnému „předhazujeme“ při diskusi ke článku aktuálnímu.
Máte pravdu, že někdy srovnávám chování běžné v naší společnosti s chováním lidí v Rakousku a že toto srovnání pro nás nevyznívá dobře. To ovšem není žádná výčitka, ale zcela pravdivé konstatování daného stavu. V Rakousku se k sobě lidé chovají opravdu o poznání lépe, než u nás. Byl jsem tam 10 let a vím to. Tento názor by Vám potvrdil každý, kdo tam srovnatelně dlouhou dobu jako úplně obyčejný člověk žil. Samozřejmě za předpokladu, že dokáže věci kolem sebe vnímat v plnosti a dokáže si přiznat věci nepříjemné. Proč tomu tak je, je samozřejmě na hodně dlouhou diskusi a poctivé studium.
A jací máme být? Říkáte to, paní Hájková, zcela přesně: „Takoví, jaké nás chce mít Bůh.“ A Bůh nás chce mít všechny dobré, Rakušany, Portugalce, Indonésany, Čechy, Rusy, indiány z Ohňové země, černoušky z Mali i všechny, kteří se kdy narodili a ještě narodí. Proto můžeme být všichni stejní. Stejně dobří, milující pána Boha a navzájem všechny ostatní. To je to pravé a jediný správný smysl života.
Váš Jiří Vyleťal
Ovšem, s tou religiózní příslušností je to v Jižní Koreji dost složitější, je zde nečekaně vysoký podíl lidí bez vyznání (31 procent). Což je ovšem zase dosti klamný údaj, jde o to že mnoho Korejců je ovlivněno především konfucianismem, který je spíše souborem pravidel chování, nežli náboženstvím. A až od roku 1995 je konfucianismus v Koreji uznán jako náboženství. Čili za těmi 31 procenty oficiálních bezvěrců se zřejmě skrývá značná část oněch vyznavačů konfucianismu. Takže za tím příkladným chováním Korejců bude stát asi ze všeho nejspíše ta spojená tradice buddhisticko-konfuciánská.
Naprosto stačí když člověk jako automobilista přejede hranice dejme tomu z Německa do českých luhů a hájů, aby získal neodbytný pocit že právě přijel z civilizované země do džungle. Samozřejmě, i na Západě je celá řada takových, kteří si myslí že když mají rychlý automobil s nadupaným motorem, že mají právo ukázat všem ostatním svou nadřazenost. Ale ta míra vysloveně buranského pohrdání jakýmikoli dopravními předpisy, jakož i bezohlednost vůči ostatním účastníkům silničního provozu v hranicích českého státu, ta skutečně okamžitě uhodí do očí.
A tento rozdíl je patrný ve všech oblastech. Když před několika lety hrál fotbalový klub Viktoria Plzeň v německém Mnichově proti tamějšímu velkoklubu Bayernu, přijelo se na tento historický zápas podívat i mnoho českých fotbalových fandů. Můj bratr - který v onom stadionu byl se svým šéfem - mi potom ve vylíčení svých zážitků kromě jiného napsal:
"Styděli jsme se, že jsme Češi. Po skončení zápasu několik holek s páskami pořadatelů na rukávech dokázalo zastavit několikatisícový dav. Všichni trpělivě čekali, až na ně při opouštění stadionu přijde řada. Všechna ta auta, která tam přejížděla upravené trávníky, aby se mimo pořadí procpala dopředu, měla buď pražské nebo plzeňské poznávací značky."
Tak tohle je ten rozdíl, paní Hájková: i v těch docela nejzákladnějších normách slušného chování. Respektovat druhého, necpat se dopředu, uznávat práva toho druhého.
Ostatně, právě ten bezpodmínečný respekt k osobě druhého - to bylo právě to, co pro mě bylo největším zážitkem po mém příchodu do Německa.
Vždyť my jsme tehdy byli emigranti, uprchlíci, přišlí bez ničeho, neměli jsme nic a nebyli jsme vlastně ničím, pro domácí Němce jsme byli jenom ekonomickou zátěží - a oni se k nám od prvního okamžiku chovali s naprosto korektní zdvořilostí a respektem, jako k sobě navzájem.
Obzvláště když se to porovná s tím, jak se v současné době Češi chovají k té nepatrné hrstce uprchlíků hledajících v jejich zemi ochranu a trochu místa k životu - tady opravdu není možno jinak, nežli prožívat pocity hlubokého studu.
Nejde o to, paní Hájková, aby se Češi začali podobat jiným národům. Ale jde o to, aby se konečně naučili chovat a jednat jako opravdu civilizovaný, kultivovaný národ.
Snad za to Češi tak zcela nenesou vinu, to dědictví totalitního režimu je asi mnohem hlubší než se původně myslelo; ale nedá se nic dělat, ta míra vzájemné nenávisti a obhroublosti je v národě stále ještě velmi vysoká, a ukazuje se to znovu a znovu.
Sice zase nemůžu volit v Německu (kromě místních referend), ale imigroval jsem sem dobrovolně, takže je to trochu rozdíl.
Každopádně já narozdíl od pana Kolaříka a Poláčka nestydím, že jsem Čech (nebo Moravan, když chci) a zásadně se k tomu hlásím.
Popravdě řečeno s těmi nároky, které nám tu nadrobila renezance s touhle moderní demokracií, mají trávníky problémy napříč celou transatlantidou.
I ti vysoce kultivovaní golfinisté ho mnohdy protizákonně rozrejvají....jsem si všiml.
Těm lidem ovšem vůbec nejde o to, aby někam odjeli za lepším výdělkem, a po několika letech se vrátili vyfutrovaní eurama.
Ti lidé jsou zoufalí ze situace v Česku, a zejména z toho, že momentálně nevidí možnost něco ještě smysluplně dělat. Jsou zoufalí ze situace, do které je uvrhli jejich vlastní spoluobčané, se kterými už nechtějí mít nic společného. Věta "Stydím se, že jsem Čech" padá velmi často.
Jinak moje češství (a moje právo "si stěžovat") vždycky zcela zákonitě zproblematizuje někdo, komu se nelíbí, že se vyjadřuju dost jednoznačně na adresu několika milionů mých "vážených spoluobčanů", kteří to dovedli tam, kam to dovedli.
Přesto jsem se rozhodl zdvořile odpovědět na Vaši poznámku jakoby mimochodem "Daleko spíš než o vás bych to mohla říct třeba o panu Kolaříkovi, že?"
Ale ano, ono je to tak často tak, že to, co pronášíme "jakoby mimochodem", nás ve skutečnosti hněte nejvíce, viďte. Ale já vám za to opravdu nemůžu. To, co jsem napsal o Zemanových voličích, platí, a že je máte v rodině, na tom nic nemění.
Mrzí mě, že se neumím starat o své záležitosti a nečíst Referendum. Nebo aspoň nečíst diskuse.
Inu, lež má krátké nohy.
A nemyslete si, já jsem to ségře říkal, říkám jí: Nevol toho Zemana, je to dobytek, chlastá, v zahraničí nám dělá vostudu a Putinovi líže prdel, trollové si na nás zase smlsnou, a sokolové na Západě budou brečet. Vol radši toho vzdělanýho profesora jako já, ten sice nemá páru, jak je těžký sehnat v Opavě práci, ale umí mluvit učeně a složitě, nikdo mu moc nerozumí, tisk ho bude respektovat, i u Evropský komise si uděláme voko.
No a myslíte si, že mě poslechla? Kdepak. To máte těžký, jak někdo vod dětství nasákne tím češstvím, všechno pak vidí děsně přízemně, a i když emigruje na Západ, to trvá roky než to s něho sleze.
Český národ bohužel nemůže mít ani tuto útěchu; ten zcela evidentně do svého čela zvolil M. Zemana jasnou většinou hlasů, a to dokonce opakovaně.
To Vaše maminka byla upřímnější a výstižnější ve zhodnocení vlivu vedoucího u dcery k volbě Zemana.
Ovšem z Vaší formulace dále jednoznačně vyplývá, že to, že ten vzdělaný profesor "nemá páru, jak je těžký sehnat v Opavě práci" není citace Vaší sestry, ale Vaše vlastní. Skutečně, jinak se Vaše věta pochopit nedá. Docela si totiž zakládám na své znalosti češtiny, a klidně si s Vámi srovnám, kdo toho má kolik přečteného z Čapka, Vančury, Hrabala, Škvoreckého, Kundery, Seiferta, Holana, Kainara atd. I když někteří z nich byli vlastně taky emigranti, a kdoví jak to s tím jejich češstvím bylo, že.
Každopádně jestliže ten vzdělaný profesor "nemá páru, jak je těžký sehnat v Opavě práci", tak chápu, že Vaše sestra musela volit Zemana, který na rozdíl od vzdělaného profesora páru má, a taky Vaší sestře jistě pomůže.
Nebo že by ne? Nebo že by ani on nepomohl (nedej Bože, že by taky neměl páru, nebo měl ještě menší páru než vzdělaný profesor). Každopádně by bylo možno se Vaší sestry zeptat - vlastně ne, přímo Vás se zeptat, proč jí už dávno nepomohl, když už na to měl 5 let. Pamatujete si? On už byl v úřadě 5 let předtím, než kandidoval podruhé.
No - tak možná příště budeme mluvit raději zase trochu vážně. Ne?
Nezbývá než bratrsky svědomitě hledat a nacházet zalíbení v národnostních operetách na globálním jevišti.
Třebaže se zaťatými zuby ....bych se zaťatými zuby dodal.
A ano, samozřejmě vím, že Nezval, Vančura i Kainar byli komunisti - pokud s tím někdo na mě chce udělat dojem, může si to ušetřit.
-------------------------------------
Kdo nenadává na Čechy, neni intelektuál!
(Hokejoví fanoušci jsou intelektuálové.)
Jsem Čech, ale nepřizpůsobivý.
Já to profesoru Drahošovi koneckonců nemám za zlý, bo já vo tom taky nemám páru. Já jsem byl na práci vždycky spíš klikař, už ve škole jsem byl takovej protekční vejlupek, talentovanej, reprezentant, ledacos se mi kvůli tomu vodpustilo. Jojo, to bejvaly časy.
Co já vám ale vodpustit nemůžu, je, že jste v tom svým výčtu spisovatelů vynechal Haška. Nemyslím toho hokejistu, i když to je taky národní hrdina. Myslím Jaroslava Haška, mýho jmenovce, co napsal Švejka, nesmrtelný dílo světový literatury, takovej manuál k český duši. Žádný blbý bolševický, jak říkáte vy, ti to maximálně vobšlehli, a ještě mizerně, a moc lidský krve do toho přidali, kdežto správnej Čech má radši prejt.
A kromě toho nesmrtelnýho díla vymyslel pan Hašek ještě mrtě dalších věcí, třeba voboustrannej pivní tácek a v Mariáši Loženýho Betla. Takže vás prosím, přidejte si tam ještě Haška, jinak to bude mít neúplný.
Jo, a já vůbec nemusím mluvit vážně, když se mi nechce, na to není žádnej zákon. Aspoň teda myslím, ale kdyžtak pogoogluju.
Dvakrát jste se o mě jenom otřel (a to off topic, dobré poznamenat), než jste mě konečně alespoň oslovil přímo, a to ještě hodně hloupě. Proč bych vás měl brát vážně? A jsem rád, že vím, že tyto ambice ani nemáte.
Chápu, že rodičům neporadíte ani s tím telefonním tarifem :-)
Takže doufám, že si vaše sestra podle Haška s jí podobnými už zaskandovala : "Tak jsme si, pitomci, mysleli, že si pomůžeme, a drek jsme si pomohli!"
:-))
Dokonce to ani nemusí být člověk, který šel do zahraničí proto, aby se "vyfutroval eurama". Opravdu nemusí.
Může to docela dobře být hodný tatínek čtyř dětí, kterým se vedle svého zaměstnání, s láskou věnuje.
Ale jsem rád, jestli vás to pobavilo, mě kolikrát přišlo, že se tu zbytečně rozčilujete, a nadáváte furt na Čechy. Tak si říkám, hergot - jo, já říkám "hergot" i v neděli - taky tam něco napiš. Něco zábavnýho, rozumíš, nic světobornýho, diskuse se rozproudí, blbci se pobaví, moralisti se spravedlivě rozhorlí, a jestli se nad tím někdo i zamyslí a bude míň urážet vostatní lidi, tak to bude takovej malej bonus.