Lze zaslechnout názory, že Miloš Zeman by se ve svém druhém prezidentském období mohl posunout do politického středu a stát se smířlivějším k jiným názorům. Voliče extrémních stran už k ničemu nepotřebuje a do historie se možná nebude chtít zapsat s nálepkou krajně pravicového, proruského populisty, kterou si vysloužil v západních médiích.

Zeman ve svém povolebním vystoupení sice naznačil, že by mohl být umírněnější, ale vzápětí předvedl v podobě útoku na „kavárnu“, čímž myslel voliče Jiřího Drahoše, jak je pro něj těžké se krotit, když „kavárnu“ vyzval, ať v příštích pěti letech mlčí. Ve zkratce nám předvedl dva Zemany, kteří se v něm vždy svářeli: racionálního stratéga, který svoje kroky plánuje, a impulzivního provokatéra, který nic nezapomíná a neodpouští.

Navzdory svým četným přešlapům a excesům by přitom Zeman teoreticky ještě pořád měl určitou šanci svůj obraz změnit. Mohl by ubrat na kampaňovitosti svého vystupování — třeba jen proto, že žádnou kampaň už dělat nemusí. Mohl by nabídnout smířlivá gesta směrem k oné druhé části společnosti, která ho nevolila, protože společnost až dosud částečně polarizoval programově i proto, že spoléhal na to, že mu to pomůže se znovuzvolením.

V zahraniční politice by dozajista mohl nabídnout více vyvážený obraz politika, který sice úplně neupozadí svoje vztahy s Ruskem a Čínou, ale bude je více vyvažovat jasnou prozápadní politikou.

↗

Vzhledem k obrazu, který svými kroky a vyjádřeními získal v minulých letech, ho už téměř nikdo nikam nezve. Foto archiv DR

To, že svůj obraz dokáže pružně měnit, ukázal i v televizních debatách. V těch v soukromých televizích to byl starý známý Zeman, v televizi veřejnoprávní byl naopak schopen vystupovat o poznání více státnicky.

Otázkou ale je, zda to, že se Zeman dokáže krotit v jedné devadesátiminutové debatě, znamená, že to dokáže během celého volebního období. V cestě tomu stojí nejen jeho temperament, ale i lidé, kterými je obklopen. A ve vztazích s Ruskem a Čínou možná také to, komu je zavázán. A pak je zde jeho osobní a politická historie.

Pokud by například chtěl více pěstovat vztahy se západní Evropou, je překážkou už to, že vzhledem k obrazu, který svými kroky a vyjádřeními získal v minulých letech, ho téměř nikdo nikam nezve. Západní státníci ho ignorují, neberou vážně. Což jeho, který baží po uznání, bude ponoukat k tomu, aby uznání hledal nadále tam, kde se mu ho dostává — třeba v Rusku.

Jinými slovy: i kdyby Zeman došel k racionálnímu úsudku, že pro jeho zápis v historii bude lepší využít druhé období ke smířlivější, více státnické politice, bude mít problém změnit svůj obraz přinejmenším v zahraničí. A možná se také úplně vyvázat ze vztahů, které si vytvořil s Ruskem.

Na druhou stranu, k jeho jistému „zklidnění“ by mohl přispět jeho nedobrý zdravotní stav. V minulosti se často potvrzovalo, že v obdobích, kdy cíleně vyvolával kontroverze, jeho preference klesaly, zatímco v obdobích, kdy se veřejně tolik neprojevoval, začaly stoupat.

Jisté je, že Zemanova pokračující válka s „elitami“ a obecně s „kavárnou“ není pro jeho historický obraz dobrou zprávou. Kvalitní historická zhodnocení jeho činnosti totiž budou psát historici a politologové, kteří v naprosté většině patří k oné části společnosti, kterou svými výpady neustále uráží.