Chci přispět X

Poslední politická výhra Miloše Zemana

Po těchto volbách by mělo být už zcela zjevné, jaký musí být kandidát pro dnešní lidi. Pochopí to ti budoucí a pochopí to politické strany? ptá se ve své úvaze Roman Polách.

Po mé levici sedí Monika, hlavu má v dlaních, jako by si po náročném dni osvěžovala v lavóru tvář, jenže se naopak nesnaží vodu chytat, ale propouští ji bezmocně se vzlykotem mezi prsty. Myslím, že Monika to nikdy neměla lehké a myslím, že to nikdy lehké mít nebude. Rozhodně nepatří mezi lidi, kteří by měli vše zadarmo a navzdory tomu, jak mizerný plat má, svému zaměstnání věnuje takřka všechen svůj čas, což ji vyčerpává nejenom fyzicky, ale také duševně – stejně jako každému z nás, obyčejných občanů této země, jí zbývá na rodinný život a volnočasové aktivity žalostně málo času.

Asi každý z nás si to v životě alespoň jednou řekl – jak rychle nám mezi prsty utíká čas, který je nám na tomto světě vyměřen (rozuměj – kolik smysluplného času nám bere mnohdy rutinní a nesmyslná práce). Monika, ta silná ženská, teď sedí bezmocná, protože si uvědomila, že celých dvacet let – od roku 2003 do roku 2023 – jejího života je oficiálně rámcováno dvěma muži – Václavem Klausem a Milošem Zemanem. Není žádnou privilegovanou vrstvou této země a už vůbec není součástí nějaké elitní společnosti.

26731389_702656803455352_298871718235489322_nVýznam celého tohoto slovníku včetně slova slušnost se jeho nadužíváním už dříve vyprázdnil. Foto FB J. Drahoše

Má své radosti a strasti, jak se říká. Myslím, že ona i já jsme normální, obyčejní lidé, které trápí vlastně stejné problémy jako modelové voliče Miloše Zemana – jak už jsem výše napsal, kvůli množství práce nemáme čas na naše nejbližší a naše koníčky, zároveň se paradoxně i přes pracovní vytížení neustále strachujeme o náš domácí rozpočet, protože jsme jednak finančně i přes naše vzdělání podhodnocení, jednak by nám mohla sebemenší nehoda vážně narušit naše už tak minimální nároky na důstojný život. A vlastně jsme úplně stejně naštvaní tím, co se na politické scéně za posledních osmadvacet let událo. I náš hlas byl tedy v podstatě autenticky protestní. Momentálně je pro Moniku výsledek přímé volby prezidenta intimní a niternou prohrou. Momentálně.

Obecně se už (dávno) před druhou přímou volbou vědělo, že rozhodně nebudou rezonovat ideály, pro které horoval například Václav Havel, který se stal v po(d)vědomí velké části národa symbolem promarněných devadesátých let, které po revoluci nevedly k západnímu bohatství, jak bylo lidem slibováno, ale naopak vše směřovalo nejen k lhostejným západním korporátním hodnotám, ale také ke kolosálním finančním tunelovým únikům a ke každodenní hrozbě spekulantů se základními životními potřebami – spekulantů s bydlením, spekulantů s exekucemi, spekulantů s chudobou či spekulantů s důvěřivými důchodci.

Těmto tématům dlouhodobě, včetně Václava Havla, nevěnoval nikdo pražádnou pozornost, dokud tyto události nenarostly do alarmujících výšin. To se stalo ale až poměrně nedávno, zatímco dlouhých dvacet let mnohé z těchto problémů procházely bez pozornosti, a tak se zákonitě zvedla vlna protestních hlasů, které daly velice hlasitě najevo svou nespokojenost nejen s minulou, ale také se soudobou politickou garniturou. Bylo tedy vcelku jasné, na koho a proč se má kandidát na prezidenta (ale také nedávno kandidáti do parlamentu) obracet a jakým způsobem by se to mělo dít.

Po dnešních výsledcích projíždím po nákupu centrem Ostravy (baštou Zemana) a přemýšlím, kde se stala chyba. Najednou projíždím kolem obrovského banneru, který je umístěn přes celou boční stěnu velké budovy, na němž je vyfocen Jiří Drahoš a vedle něj je umístěn vzkaz voličům: Slušnost je síla. Volil jsem (jako levičák se sebezapřením) profesora Drahoše, nicméně si dovolím tvrdit, že celá má rodina volila Miloše Zemana (jen dodávám, že mám rodinu na dvou analýzami velice sledovaných a teoreticky protikladných místech – v Praze a ve Slezsku).

Byť s volbou mé rodiny zásadně nesouhlasím, nemyslím si, že by má rodina nebyla slušná. Samozřejmě chápu, že byl onen vzkaz míněn jako narážka na časté hulvátství staronového prezidenta, nicméně pro mne nepochopitelně PR pracovníci profesora Drahoše podcenili ten fakt, že u voličů Miloše Zemana funguje velice silná voličská identifikace s jejich kandidátem, neboť je přece jen prezidentem „spodních deseti milionů“. Voliči Miloše Zemana (počítejme mezi ně průnik voličů ČSSD, ANO, SPD a komunistů) se tak zákonitě cítili – poněkolikáté za poslední dobu – cíleně ponižováni.

Slovo slušnost zaznamenalo v posledních několika letech dva souběžné a zároveň protikladné významové posuny, což se ovšem v důsledku nevylučuje a pouze v rámci tohoto posunu dochází k logickému ideologickému vzkazu – jednak se toto slovo stalo na jedné straně synonymem řekněme havlovského liberalismu (čili pro většinu lidí významově nepřípustné), jednak se stalo krédem odpůrců v rámci imigrantské problematiky (s jejichž agresivní rétorikou také většina obyčejných lidí nesouzní). Navíc si musíme uvědomit, že mimo silné liberální konotace také slovo slušnost používali politici (a na diskusích na Facebooku i obyčejní lidé oponující zemanovskému voličstvu), kteří karatelsky a moralizátorsky útočili na zmíněné voliče, a to mnohdy v útocích založených na konzervativním smýšlení, pro většinu naší populace opět nepřípustném.

Je jasné, že se zvolená Drahošova strategie a jeho až (opět karatelsky vyhlížející) spasitelské vystupování (mimo další věci) jednoduše nemohly oněm „dolním deseti milionům“ líbit a do budoucna si Drahoš po volbách opět uzavřel dveře prohlášením o morálním vítězství (jako by ostatní lidé nebyli morálně způsobilí). Samozřejmě tím vším nemám na mysli obžalobu slova slušnost nebo morálních principů – význam celého tohoto slovníku včetně slova slušnost se jeho nadužíváním prostě vyprázdnil a na kdekoho (včetně voličů Zemana) nepůsobilo důvěryhodně, stal se z něj politický kýč.

Jestliže Miloš Zeman ve svém nástupním projevu pateticky osudově a nadmíru sebevědomě mocensky označil svou současnou výhru jako své poslední politické vítězství, za nímž už nebude nikdy žádná prohra, byla to dle mého názoru výhra – stejně jako Moničin smutek – pouze momentální, a nikoli osudová. Miloš Zeman má totiž lví podíl na vyprázdnění velké části slovníku, který je založen na důstojnosti člověka a na jeho právech. Toho si byla taktéž vědoma o fous menší polovina elektorátu těchto voleb, což je nesmírně pozitivní zpráva.

Navíc už je snad po těchto dalších volbách zcela zjevné, jaký musí být kandidát pro dnešní lidi – ačkoli by neměl být (jako Zeman nebo Okamura) falešným populistou, měl by se přece jen především obrátit k lidem, k jejich každodenním starostem a strastem, měl by k nim naprosto autenticky sestoupit a diskutovat s nimi o náročnosti jejich práce, o jejich nedostatečném ohodnocení nejen materiálním, ale také symbolickém – ať už jde o politické, či obecně lidsky důstojenské ohodnocení.

Jestliže se takový politik, či dokonce taková strana v budoucnu nalezne, stane se Zemanova poslední výhra pouze momentální nabubřelou euforií, protože Zeman zapomíná ve své osudové patetičnosti na ještě osudovější patetičnost – a to na zhodnocení jeho odkazu, které je posledním politickým faktorem, jež za sebou politik ponechává a ve vší úctě k Miloši Zemanovi, již teď – na základě jeho podílu na populistickém kýči a třeba hned v jeho nástupnické řeči na bezprecedentních útocích na média a na jejich znevěrohodnění ve veřejném smýšlení – můžeme říci, že to bude Zemanova poslední prohra a bude to zejména taková prohra, která bude rámcovat celou jeho politickou osobnost v novodobých dějinách naší země.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Prezident exekutor Pondělí, 29.Ledna 2018, 22:56:58

Za vlády premiéra Zemana přijala Česká republika asi šest tisíc muslimských uprchlíků a Exekuční řád.

Byla to doba afghánské občanské války, kosovské války a druhé čečenské války, a tak u nás hledali azyl muslimové z Afghánistánu (přes čtyři tisíce), z Kosova (zhruba tisíc) a z Čečenska (asi tři stovky). Před Čečenci nás varovaly ruské bezpečnostní složky, že jsou to samí teroristé.

Nikdo z těch šesti tisíc muslimů u nás nespáchal žádný atentát.

Zemanova vláda tenkrát privatizovala banky a zavedla systém investičních pobídek pro zahraniční investory. Možná byl český extrémně krutý Exekuční řád právě takovou investiční pobídkou pro zahraniční obyvatele v bankovnictví, zárukou budoucích zisků z poskytování spotřebitelských úvěrů. Následoval po období vlád Václava Klause, kdy podnikatelé s těmi správnými konexemi rutinně zanedbávali splácení velkorysých úvěrů od českých státních bank. V tradici Klausových vlád ani ta Zemanova nekopírovala zahraniční vzory, ale vydala se originální českou cestou.

Od té doby má Exekuční řád již přes dva miliony obětí.

Dnešní prezident Zeman rád mluví o tom, že dluhy se musí platit. Podmínky osobního bankrotu, oproti jiným evropským státům i USA výjimečně tvrdé, by v žádném případě nezměkčoval, naopak by osobní bankrot nejraději úplně zakázal. Straší nás Kalouskem, ale i řeckým dluhem, kterým nás strašil Kalousek. K jeho hlavním sponzorům — z těch, jejichž totožnost se odvážil neutajovat — patří po obchodnících se zbraněmi exekutoři.

Československo mělo kdysi prezidenta zakladatele a prezidenta osvoboditele, Česko nedávno prezidenta dramatika a prezidenta ropáka. Dnes máme prezidenta exekutora.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.