Prezidentský plebiscitarismus na tahu
Milan ZnojCo nám přímá volba prezidenta vzala a co dala? Politická korupce a jemnosti politického dohadování se asi nezměnily. Změnily se ale způsoby politiky, myslí si Milan Znoj.
Lidé přímou prezidentskou volbu přivítali, mají ji rádi a nechtějí si ji nechat vzít. Avšak mnohým reprezentantům veřejnosti, nejenom politickým, vstávají vlasy na hlavě, když vidí, co přímá volba prezidenta přinesla. Političtí komentátoři lamentují nad neomaleností prezidenta Zemana a pohoršují se nad jeho schopností rozeštvávat společnost, potom ale s překvapením zjišťují, že „ono to funguje“, že Miloš Zeman jasně vítězí v prvním kole prezidentské volby. Politologové varovali a varují, že přímá volba prezidenta rozviklá náš politický systém, neboť se jenom zvýší mocenský apetit prezidenta, a tak se zmnoží a vyostří konflikty ústavních činitelů, i když se kompetence prezidenta nezmění.
Už i předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, jinak příznivec Miloše Zemana, mluví o nepřístojnostech Zemanových panošů na Hradě a soudí, že přímá volba prezidenta neměla být zavedena. Kupodivu politické strany zase dělají, že se jich nynější volba netýká. Jindy se rvou takřka do krve o kdejaký mocenský post, ale když je na pořadu volba prezidenta, strkají hlavu do písku. Volí se vůdčí politik státu, ale ani jeden kandidát není navržen politickou stranou. Říká se, že strany si na to netroufnou a nechtějí si pálit prsty. Jaký jiný důkaz o úpadku politických stran chceme? Kdo reprezentuje občany? Strany, nebo prezident?
Leč bylo to dříve lepší? Poslední parlamentní volba prezidenta v roce 2008 byla zážitkem pro otrlé. Kdo si myslí, že v parlamentu spolu mají reprezentanti občanů diskutovat, vyměňovat si názory, usilovat o racionální konsensus a hledat všeobecně prospěšné řešení daných problémů, musel být vyděšen z toho, co se tehdy v parlamentu při volbě prezidenta vskutku dělo. Jednání začalo v deset dopoledne, ale celý den se vedly poziční bitvy o proceduru, jak prezidenta vlastně volit. Pro fajnšmekry, kteří se pokoušeli prohlédnout zákulisní tahy obou táborů, to bylo úžasné divadlo, ale jinak to byla otřesná podívaná.
Kdo je vlastně ještě dnes natolik naivní, aby na něco takového věřil?...
S většími či menšími úspěchy.
Výsledek letošních sněmovních voleb mimochodem dost drsně ukáže další důsledek zavedení přímé volby -- nový prezident bude mít několik milionů přímých voličů, a to dokonce na své jméno, nikoliv skrze stranickou kandidátku.
Ve srovnání s ním je síla mandátu 8/9 členů Sněmovny směšná.
Nicméně, vypadá to, jako když občané zároveň s těmi (nežádoucími) idejemi ztratili i veškeré politické schopnosti. Účast ve volbách je ještě to jediné, co jim z nich zbylo.
Podnikatel Babiš má ve svém programu provolání, z nichž některá jsou vypůjčená z komunistického manifestu a socialista Zaorálek se pevně drží dogma neoliberalismu - neviditelné ruky trhu.
Zastánci jak pravice tak levice se dnes obsluhují stejnými morálními vzory a nešvary. Jsou otevření kosmopolitismu, jsou proti vylučování žen z vedoucích pozic, proti xenofobii a zároveň pro izolacionismus, politiku nízkých pracovních nákladů a .....
Parlament tak může těžko plnit základní zadání a nabízet přehledných obraz politických záměrů.
Takže nakonec přihlížíme, jak talentovaní žvanilové užvaněně lamentují nad deficity demokratického počínání.
Což je pro třídění občanského mínění - aby mělo svou váhu a politickou moc - celkem tvrdý ořech ....bych si zalamentoval.
Nechci se těch různých idejí, které mívaly dřívější strany nějak zastávat - "jistě se za nimi skrývaly různé úmysly a osobní ambice, ale musely se s těmi idejemi jakž takž aspoň poměřovat. A ty ideje nepřišly z nebe - byly určitým vyjádřením tužeb (a někdy i reálných zájmů) určitých skupin obyvatelstva. Lidé jimi vyjadřovali své představy, jak by měl svět vypadat. Které byly samozřejmě různé u různých stran.. Nepíšu to, protože bych byla nějak zhnusena bezideovostí. Je fakt, že ideje souvisí se slovem ideologie. Ale ideologie nemusí znamenat jen falešné vědomí. Mít vlastní ideologii (tedy takovou, která vyjadřuje můj zájem) mi připadá jako celkem dobrá věc. Mít představu, jak by měl svět vypadat. My se teď na to díváme, jakože kvůli ideologii se vraždí. Ale vraždit se nemuselo ani nemusí. Lidé by se měli naučit i ustoupit, když je to potřeba.
No, to je jedno. Stejně se s tím nedá nic dělat. Leda by někdo vymyslel novou ideologii (tedy nový výklad světa), která by se ujala.
Jde o postoj pane Znoji, kterého se pevně drží i moji příbuzní v jedné moravské vísce. A přesto/proto takřka všichni volili politiku pana Babiše.
S rozpaky čekám na výsledky voleb pana prezidenta ....bych dodal.
Nejkvalitnější a nejpevnější politické bubliny vlastní a konstruují mocní a svévolní, kteří to s mými příbuznými hernajz umí..... bych k patáliím s bublinami poznamenal.
Na druhé straně, člověk často potřebuje být něčím oživen, aby jednal. Nějakým duchem, řekla bych.
Tedy ani ne tak v tom smyslu, že "ti mocní a svévolní" to s Vašimi ctěnými příbuznými umí; nýbrž stav věcí bude asi spíše takový, že naprostá většina lidí je apriori fixována na ta či ona očekávání. A je pak už jenom záležitostí schopného politika - respektive schopného manipulátora - aby do těchto očekávání vstoupil, a stal se jejich symbolem.
Takže jsme zase u těch bublin. Krátce řečeno: základním problémem jsou ty - psychologické a osobnostní - bubliny, nikoli ti "mocní a svévolní". Ti jenom využívají situace.
Anebo ještě jinak řečeno: kdyby byl lid obecný imunní vůči manipulaci jakéhokoli druhu, pak by se marně namáhali manipulátoři.
Jenže demokracie stranicky-parlamentárního typu je založená právě na těchto "bublinách", a na té manipulaci.
Paní Hájková má pravdu v každém případě v jedné věci: nebude-li přítomno něco "navíc" - něco co by mělo dostatečnou sílu vytrhnout a vyhnat lidi z těch jejich bublin - pak ti lidé v nich zůstanou uzavřeni i nadále. A veškerá "demokracie" bude i nadále sestávat z toho, že se tyto bubliny budou nadále srážet mezi sebou, a že budou ochotně a s radostným rozechvěním naslouchat slovům manipulátorů, kteří se šikovně vetřou a vemluví do toho, co tyto bubliny chtějí slyšet.
A kdo dokáže oslovit a zmanipulovat co největší množství bublin (respektive tu početně největší), ten bude vítězem.
A bude vítězem svým způsobem po právu: neboť jak řečeno celý tento systém je založený na manipulaci, a tak vítězství právem náleží k tomu, kdo v umění manipulace dosáhl té největší dovednosti.
Paní Hájková: ta "síla dějin" může být dozajista velice silným faktorem, který leckdy dokáže velice zpřeházet všechny představy o tom, co je svět a jak by měl "řádně" fungovat; nicméně i tato síla dějin musí mít sama nějaký reálný podklad.
Hegel se spoléhal na působení Absolutního ducha; Marx oproti tomu sázel na neustálý rozvoj produkčních sil lidstva, který víceméně automaticky povede k odpovídajícímu rozvoji a vývoji společenských vztahů, tedy samotného člověka.
Nebylo by vůbec rozumné podceňovat ani jednoho, ani druhého z těchto myslitelů; nicméně se zdá, že natolik jednoduchý automatismus který by to všechno tak nějak "udělal za nás", asi přece jenom nefunguje a nepůsobí. A že je tedy nakonec na nás samých, abychom nějaký takovýto faktor - ne snad vytvořili z ničeho, ale vědomě a cíleně aktivovali.
Bůh ví zda to doopravdy nejsou červánky svítání demokratizačního pokroku v krajích česko-moravsko-slezkých.....bych dodal.
Jenomže asi nepočítal s tím, že čím dál tím více lidí bude z produkce vyřazeno. A ti se pak jako součást produkčních sil rozvíjet nemohou. Ačkoliv právě proto si asi myslel, že je boj o život povede k revoluci.
A když vy píšete, že to "nikdo nemůže udělat za nás", pak jistě nevěříte, že jsme zcela determinováni produkcí nebo něčím jiným.
Já se domnívám, že to v nás, co není ničím determinováno (a co tedy má svobodu něco udělat),, musí být duchovního původu.
Duchovní původ, materiální původ -- lidský život je totalita obojího a jestli odmítám shitjob, pak ani sámn nevím:
Je to odmítnutí materiálních poměrů, které mě nutí k marné lopotě, nebo odmítnutí absurdity (duchovní odmítnutí) redukce živých lidí na kolečka zbytečné a zhoubné mašinerie?
Co se té determinace týče: samozřejmě by bylo možno rozvinout dalekosáhlé filozofické úvahy, co to vlastně vůbec je či není determinace.
Ale v obvyklém smyslu: jsme bezpochyby formovaní světem a okolnostmi, do něhož a do nichž vstupujeme (rodíme se) - ale stejně tak máme i schopnost vlastní svobody, vlastní nepodmíněnosti.
Jednou větou: jsme zčásti determinováni, ale zčásti také ne.
Vlastně nutno říci: bohužel nejsme plně determinováni. Kdybychom byli, pak by nám byl evolučně zaručen buďto ten Hegelův dokonale rozumný stát, anebo ten Marxův komunismus.
Ale jak řečeno, na takovéto automatismy se spoléhat nelze; a tak - při plném vědomí objektivních evolučně-historických procesů - člověk musí svou budoucnost nakonec utvářet svým vlastním kreativním počinem.
Jinak řečeno: že (pravá) svoboda člověka spočívá v tom, plně splynout s něčím, co je tady už před člověkem, a přitom to vytváří základní směřování a smysl celé jeho existence. V tomto smyslu je tím člověk determinován - a přesto jeho svoboda má záviset právě v naprostém splynutí s tím, co ho determinuje.
Poznat Boží vůli není nijak jednoduché. Možná může existovat křesťan, který se řídí jenom Boží vůlí (i přesto že je to velmi nesnadné). Ale o žádné determinaci podle mě nelze mluvit. To je pojem, který do křesťanství nepatří. Navíc ten, kdo se bude řídit Boží vůlí, bude se logicky dostávat do konfliktu se světem, který se Boží vůlí neřídí. O žádné bezrozpornosti nemůže být řeč.