Anketa: Komu dát v prezidentské volbě hlas?

Nadcházející prezidentské volby mohou být pro naši společnost přelomové. Jan Kuliš se proto zeptal osobností našeho veřejného života, zda je vůbec dobrá volba možná a pro jakého kandidáta se rozhodly.

Kulda_cb

Jan Kuliš

11.01.2018 06:10

Hrad

Jedno je jisté: na Hrad neusedne žádný levicový kandidát ani žena. Proč tomu tak je? Foto Stefan Bauer, Wikimedia Commons

V předvečer prezidentské volby dostalo patnáct osobností veřejného života dvě otázky: 1. Co podle vás zapříčinilo, že mezi kandidáty není ani jeden progresivně levicový uchazeč či uchazečka? 2. Komu dáte svůj hlas a proč?

Táňa Fischerová, kandidátka na prezidentku ČR v roce 2013
1. Prezidentem/kou by měla být mravní osobnost, která si nezadala s minulým režimem, od roku 1989 byla vidět v zápasech o kvalitu demokracie a je odolná vůči tlakům ekonomických i politických kruhů. Sponzoři rádi dávají peníze na kampaň kandidátům s pravicovými názory, proto by to měl těžké. Pokud by takový kandidát vystoupil proti korporacím, finančnímu sytému a systémové korupci, byl by vysmíván a odmítnut téměř všemi. Do toho se nikomu nechce.

2. Ještě se rozhoduji mezi Pavlem Fischerem a Markem Hilšerem. Pavel Fischer je slušný a osvědčený diplomat se znalostí prostředí, Marek Hilšer byl činný ve veřejném prostoru a angažoval se v pomoci druhým. Rozhodnu se po poslední debatě.

Obra_zek_2Čím zaujal Hilšer Táňu Fischerovou? Byl činný ve veřejném prostoru a angažoval se v pomoci druhým. Foto FB M. Hilšera

Karel Hrubý, poslední exilový předseda ČSSD
1. Polistopadový vývoj přinesl zvýšení životní úrovně, byť značně nerovnoměrně rozdělené. Příjmové nůžky se prudce rozevřely. Přesto nejsou sociální těžkosti ve většině rodin vnímány tak tíživě jako například nepříliš čisté machinace hospodářských elit (takzvaných zbohatlíků), které často zasahují i do vrstev profesionálních politiků a justičních orgánů. Zbavit se těchto „nečistot“ v podnikání i v politice se vnímá jako naléhavější problém než řešení otázek sociálních.

Také široce sdílený pocit, že demokracie je ohrožena korupcí i autoritativními postoji dosavadního prezidenta a některých politických proudů, je silnější volební motivací než obavy o možné oslabení sociální politiky. Proto se nevynořil žádný kandidát, který by sociální otázky považoval za naléhavé a pro voliče dostatečně přitažlivé.

2. Protože zahraničním Čechům je účast ve volbách nesmírně ztížena, nelámu si hlavu otázkou, komu bych dal svůj hlas. Vím jen zcela jistě, že bych nehlasoval pro Miloše Zemana, který má v pojetí demokracie a politické i občanské slušnosti propastné manko. Spojením autoritativních sklonů Zemana a Babiše by se naše společnost stala jen manipulovaným nástrojem k naplnění jejich mocenských (a také osobních) zájmů a averzí.

Alena Wagnerová, spisovatelka a publicistka
1. Jako – víceméně – levicová strana nevyslala ČSSD do prezidentských voleb žádného kandidáta, zřejmě z obav, že by v současné politické situaci sotva mohl uspět, pomineme-li krizi, v níž se česká levice v současné době nachází. Myslím, že ve vhodného kandidáta na úřad prezidenta by, byť ne v současné době, mohl dozrát ze soc-dem Bohuslav Sobotka, který by se pro svou slušnost a uvážlivost i kultivovanost pro tento úřad dobře hodil. Co mi ovšem především vadí, je, že nekandiduje ani jedna žena, což souvisí i s tím, že v české politice ženy jako výrazné politické osobnosti chybí, což má co dělat i se současným českým sexismem. Já sama bych byla ráda jako první českou prezidentku viděla senátorku Elišku Wagnerovou, která ovšem kandidaturu odmítla.

2. Volit budu Jiřího Drahoše, protože ztělesňuje to, co nejvíc odpovídá demokratické tradici naší republiky. Myslím, že by mohl znovu dodat důstojnosti úřadu prezidenta republiky, posílit jeho morální autoritu a přispět tím i k překonání hodnotového vakua v naší zemi. Demokracie je pro Drahoše způsobem života, je nezávislý, otevřený k lidem a úřad prezidenta vidí jako službu společnosti.

Petr Pospíchal, člen Charty 77 a publicista
1. Zastávat ucelený, progresivně levicový pohled na svět je v této době dost obtížná disciplína. Předpokládá dlouhodobou odolnost vůči zažitým stereotypům a myšlenkovým schématům, samostatné tvůrčí myšlení, argumentační zručnost, pohotovost a přesvědčivost a také silnou a odvážnou osobnost. Doba ale přeje osobám méně komplikovaným, které umějí naslouchat očekávání davu, vnášet do společnosti povrchní konflikty a rozdělovat ji.

Naší společnosti chybí sebedůvěra, proto je nyní sotva možné uspět s programem, který by byl postaven na důvěře a sebevědomí. Důsledných myslitelů a myslitelek dnes nemá česká levice mnoho, tak snad do příště dorostou v komplexní politicky myslící osobnosti. Pak už bude záležet hlavně na tom, jestli si dokážou vydobýt prostor a najdou odvahu měnit zavedená společenská očekávání. Silná levicová osobnost by jako prezident republiky mohla české společnosti otevřít široký obzor rozvoje a nové společenské shody. Tentokrát ne, příště už možná ano.

2. Zřejmě budu volit Jiřího Drahoše. Nepředstavuje žádnou velkou postavu, ale nevyvolává nedůvěru. Neulehčoval si cestu ke kandidatuře sbíráním podpisů zákonodárců. Jeho životní příběh je uvěřitelný. Nenadchne, ale neurazí. Je zdravě sebevědomý, vůči lidem z různých vrstev společnosti projevuje respekt. O své minulosti nám neřekl příliš mnoho. Ačkoliv nevolíme vrchního anděla, tak doufám, že v ní nejsou nečekaná temná místa. Kdyby se prezidentem stal, byl by to velký krok k předvídatelnosti a normálním politickým zvyklostem. Ale může to být těžší, než si většina jeho příznivců myslí.

15966167_462454817475553_1122907521426254906_nJeho životní příběh je uvěřitelný, je zdravě sebevědomý, vůči lidem z různých vrstev společnosti projevuje respekt, vypočítává Petr Pospíchal přednosti Jiřího Drahoše. Foto FB J. Drahoše.

Saša Lienau, zakladatelka organizace ProFem
1. Smutné je už vůbec to, že se u uchazečů o post prezidenta (mužský rod!) jedná pouze a pouze o mužskou soutěž. Pánové jsou mezi svými a určitá témata, jimiž žijí ženy, mohou klidně vynechat. Nemluvím o interrupcích, na ty vztahují muži odjakživa svoje ego a „pracky“. Levice v České republice v současnosti neexistuje, jen jednotlivci, a ti nemají vítr v zádech. Sociální demokracie prohrála poslední zbytky levicovosti (a sociálnosti) už dávno a novými platformami v tom hrdinsky pokračuje. O komunistech snad ani není třeba mluvit. A tu špetku levicovosti u Zelených voliči v posledních parlamentních volbách zcela zatratili. Tak kde vzít sílu? Určitě to platí i pro neexistenci ženské kandidatury.

2. Hlas dám Drahošovi. Není to moje volba srdcem, ale rozumem. Oproti současnému prezidentovi je to člověk, který bude brát ohled na různé společenské vrstvy a mínění, nebude rozeštvávat, na to je příliš inteligentní a vzdělaný. A nebude se příliš plést do parlamentní politiky, věřím, že bude vykonávat svůj post tak, jak je určen.

Jiří Pehe, politický komentátor, politolog a spisovatel
1. Progresivní levice nemá v současné České republice téměř žádné institucionální zázemí, takže progresivně levicový kandidát by byl odsouzen k sólo akci, pokud jde o financování kampaně, finanční podporu a vysvětlování svých postojů. Sociálně demokratická strana nemá už ani ono křídlo, které se v minulých volbách pojilo s Jiřím Dienstbierem. Jak ČSSD, tak KSČM jsou dnes v podstatě nacionálně konzervativní strany se sociálními akcenty. A neexistuje u nás dokonce ani taková strana, jako je v Polsku Razem. Není odkud brát.

2. Hlas dám Jiřímu Drahošovi, protože má podle všech průzkumů největší šanci porazit současného, katastrofálně špatného prezidenta Miloše Zemana. Jinými slovy, budu volit proti Zemanovi, takže není důležité, zda je mi Drahoš nejvíce sympatický z ostatních kandidátů. Moje volba bude taktická, nebudu volit srdcem, ale hlavou.

Daniela Vašátková, politoložka
1. Nemůžeme čekat, že by takový kandidát vzešel od současných českých levicových subjektů. SPD a KSČM jsou mimo debatu. ČSSD už jednou svého levicového progresivního kandidáta do prezidentských voleb vyslala (Jiří Dientsbier). Už tehdy se však objevily náznaky rozkolu a střetu s konzervativním křídlem, který masivně propukl až nyní po sněmovních volbách. Sociální demokraté hledají svou identitu.

Zatímco nově ustanovená platforma Zachraňme ČSSD hlasitě podporuje Miloše Zemana, progresivní skupiny jako MSD nebo Idealisté.cz podporu pro současnou hlavu státu odmítají. I v případě kandidatury nestranického kandidáta se obávám, že by se nesetkala s dostatečnou poptávkou ve společnosti. V rámci levicového elektorátu převažují konzervativní voliči, osloví je tak spíše Miloš Zeman. O liberálního voliče pak svádí přetlačovanou kandidáti spíše z pravicové části spektra (Drahoš, Horáček, do jisté míry i Topolánek). Bylo by zřejmě naivní čekat, že voliči TOP 09, Starostů, ODS by v prvním kole upřednostnili zástupce progresivní levice.

2. Osobně jsem v nadcházejících volbách nenašla kandidáta, který by mě svými postoji dokázal plně uspokojit. Situaci mi zjednodušuje jeden jediný faktor – osoba Miloše Zemana. Má volba v prvním a (doufám) i ve druhém kole bude vždy volbou proti, ne pro. V prvním kole podpořím Pavla Fischera, ve druhém kole se uvidí. Každopádně přeji nám všem prezidenta slušného, nepomstychtivého, střízlivého a hlavně takového, který dodržuje ústavní zvyklosti a záměrně pro ukojení svých prazvláštních choutek nerozděluje společnost. Protože to je to, co budeme v nadcházejícím bouřlivém období potřebovat.

Ivan O. Štampach, religionista a teolog
1. Vymizení levicových témat z veřejné rozpravy souvisí s mohutnou privatizací společnosti. Mizí princip občanství. Spor o způsob řešení otázek společného zájmu degeneruje v prosazování partikulárních zájmů. Politika se stává způsobem podnikání.

Kapitál dokázal tržní ekonomiku změnit v tržní systém, vše se stává zbožím. Moc kapitálu přestává být zprostředkovaná a kontrolovaná. Dochází k oligarchizaci, státy mají být řízeny jako firmy. Tuto ekonomickou moc kapitálu se podařilo prosadit i v kultuře a ve smýšlení a jednání i neprivilegovaných vrstev, které politicky spolurozhodují proti svému vitálnímu zájmu. Autenticky levicová politická témata, téma sociálně spravedlivější a zároveň liberální společnosti dnes předkládají jednotlivci a média oslovující v souhrnu desetiny procent obyvatel.

2. V prvním kole pravděpodobně dám hlas Marku Hilšerovi. Líbí se mi jeho humanitární působení, kritika záměru privatizovat nemocnice roku 2008, jeho aktivita v Týdnu neklidu v roce 2012 proti záměrům pravicového ministra školství. Souzním s jeho podporou Evropské unii. Ve druhém kole bych proti Zemanovi podpořil i několik dalších kandidátů, ke kterým mám výhrady, ale pokládám je za možné (Drahoš, Fischer, Horáček).

Marie Heřmanová, sociální antropoložka a publicistka
1. Podle mě je to proto, že progresivně levicové hlasy jsou v české politice obecně úplně minoritní. Jediná strana, která je trochu reprezentovala, to ve volbách úplně projela – je to smutné, ale progresivní levice nikoho v České republice nezajímá. A je to podle mě chyba hlavně progresivní levice samé, protože nedokázala a nedokáže reagovat na současnou situaci a nabízet odpovědi na otázky, které opravdu pálí voličskou většinu. Odkud by tak takový kandidát měl vzejít?

Není tady žádné podhoubí, ze kterého by mohla vyrůst osobnost, někdo, kdo by reálně měl šanci sehnat sponzory, udělat kampaň, někoho oslovit a přitom tlačit progresivně levicová témata. V rámci sebereflexe neuškodí připomenout si třeba to, že v minulých prezidentských volbách část oné „progresivní levice“ podpořila Miloše Zemana, přestože jeho islamofobní a xenofobní postoje byly v té době už naprosto zřejmé (on je v nich dost konzistentní). Můžeme si za to zkrátka sami. Jinak mně osobně možná snad ještě více pálí otázka, proč není mezi kandidáty jedna jediná žena.

2. Každý z kandidátů už v průběhu kampaně řekl něco, co bych v ideálním světě považovala za nepřijatelné (zejména prohlášení ohledně migrace). Zcela bez nadšení to tedy nejspíš hodím Jiřímu Drahošovi. Poučena parlamentními volbami odhazuji idealismus a volím pragmaticky. Vybírám mezi kandidáty, kteří jsou proevropští (to je pro mě zásadní) a z těch vybírám toho, kdo má největší šanci porazit současného prezidenta. Trochu víc nadšení (i když také s mnoha výhradami) by ve mně vzbuzoval Michal Horáček (jeho patos mi nevadí a líbí se mi, že je fakt pronikavě inteligentní), ale bohužel si myslím, že šance na poražení Zemana nemá.

Ivo Bystřičan, filmový dokumentarista
1. Inu, levičáci mají důležitější věci na práci  Prezidentský status přístupný komukoli je u nás novum. Tradičně to v naší zemi nebyla funkce, která přímo ovlivňuje politické dění, byť to se s Milošem Zemanem značně proměnilo. Mám za to, že k levicové mentalitě méně patří usilování o čistě reprezentační posty – a tento jím donedávna byl. Existovalo mnoho podstatnějších politických pozic, které umožňují konkrétněji a výrazněji ovlivňovat společenský systém v otázkách solidarity, sociální citlivosti, inkluze či rovnosti. Jako by levicové osobnosti nerozpoznaly rozšířené možnosti postu. Ani levicové strany nevyslaly do prezidentských voleb žádného kandidáta. To považuji za chybu uvozující jejich debakl v parlamentních volbách. Ještě více mě ale mrzí to, že mezi kandidáty nejsou ženy nebo Romové.

2. Ke skutečné volbě mě přivede kandidát, který má solidní renomé, mezinárodní přesah, celoživotní společenské angažmá, je stabilní osobností, jež je schopná vstupovat do společenské debaty a rozšiřovat možnosti dialogu. Osobností, která není produktem zájmů průmyslu, cynismu politického marketingu či vlastního nezřízeného ega. Nemusí být dokonalá, ale musí se umět učit. Budu volit Jiřího Drahoše.

Lucia Zachariášová, členka strany Zelených
1. Levice u nás prochází krizí. To ukázaly sněmovní volby, v nichž levicové strany zaznamenaly významnou ztrátu. Žádná ze stran, které se spíše věnovaly nedávným volbám parlamentním, nenavrhla svého kandidáta, o Hrad se ucházejí politicky nepříliš profilovaní nestraníci. Z toho plyne i jejich malá ideologická různost. Důvodem je rovněž dlouhodobě zřejmá vychýlenost české veřejné debaty doprava.

Těžko pak očekávat, že ze středu občanské společnosti vzejde osobnost, která uchopí levicový program, navíc s odvahou nést liberální témata, která se dnešní české společnosti leckdy jeví jako radikální (migrace, podpora menšin). Jako mnohem problematičtější ale vidím, že na prezidentku nekandiduje jediná žena. Přestože u nás je velké množství výrazných žen, ani jedna z nich se ke kandidatuře nerozhodla. To považuji za největší výzvu nás všech pro příští prezidentskou volbu. Tím lépe, bude-li mezi nimi levicová liberálka.

2. Od prezidentky či prezidenta republiky očekávám, že bude obezřetně moderovat veřejnou debatu a v této vrcholné ústavní pozici bude klást důraz na takové hodnoty, jako je rovnost a solidarita. Proto stále zvažuji a čekám, čím se kandidáti „vystřílejí“. Zatím se jim bohužel daří. Ze čtveřice Drahoš, Fischer, Hilšer, Horáček se pro mě stal nevolitelným Pavel Fischer kvůli svým výrokům o gayích a lesbách a následnému vykrucování se. Mimo konzervativismu u něj cítím i málo odvahy stát si za svým přesvědčením.

Nejbližší mé představě by byl Marek Hilšer. Podle průzkumů ale nemá mnoho šancí na druhé kolo. Nerada bych, aby rozmělněním hlasů postoupil třeba Mirek Topolánek. Zbývají tedy Drahoš a Horáček. Prvně jmenovaný představil svůj prezidentský tým, kde je jen jedna žena ze třinácti. To ve 21. století považuji za nepřijatelné a arogantní. Jsem zvědavá, čím překvapí ten poslední.

Jiří Dolejš, poslanec
1. Hlavní příčina je v aktuální slabosti české levice, což potvrdily i volby v letech 2016 a 2017. S tou se pojí vnitřní spory uvnitř levicových stran, kvůli kterým by straníci nejspíš ani nepodpořili své vlastní stranické nominanty. Tyto strany logicky o takový debakl nestojí. Dále je to marné hledání shody na nějaké nadstranické levicové osobnosti, v situaci, kdy i osobnosti na levici v tlaku ztrácejí kredit. Ještě v roce 2013 dala KSČM doporučení svým voličům pro přímou volbu volit někoho od středu doleva, nyní byl formulován už jen požadavek na nediskriminační postoj k levici a aktivní podpora národního zájmu. Levicového kandidáta tedy mezi uchazeči nevidíme a půjde jen o takzvanou taktickou volbu, kdy se nelze s nikým výrazněji ztotožnit. Sám úřad dnes prostě bohužel nedokáže spojovat společnost.

2. Nejsem rozhodnut, jsou to dost smutné volby. Taktická volba možná bude mít smysl až v druhém kole, v mém okolí mnozí zvažují, zda v prvním kole půjdou k volbám. Současnému prezidentovi jeho antielitářskou image nevěřím (stejně jako Babišovi) a vadí mi i jeho posun k šovinistům z SPD, kterým rozděluje společnost, ale i levici. Ostatní mne nezaujali. Uvidím, rozhodnu se až na poslední chvíli.

Hor_ekPodle Anny Durnové Michal Horáček jako jediný otevřeně tematizuje problémy sociálně slabšího obyvatelstva v zemi a s nimi nutnost emancipace, inkluze a solidarity. Foto M. Horáčka

Anna Durnová, politoložka
1. Protože je u nás levice stále spojovaná výlučně s komunistickým materiálním nedostatkem a s nesvobodou. V důsledku toho se v České republice daří takzvaným „antikomunistům“ uplatňovat úplně stejnou aroganci vůči občanům a občankám, jaká tu byla před rokem 1989. Hlavně že máme obchody, ve kterých si můžeme koupit cokoliv. V důsledku toho se také jakýkoliv pokus o zvýhodnění slabších či otevření české společnosti různorodosti stává automaticky nechtěným sociálním inženýrstvím bránícím naší ekonomické prosperitě.

Tohle ale není jen čistě politický fenomén. Velkou roli v tomto vývoji hrají média, která zejména svými lifestylovými rubrikami dokázala v české veřejnosti vytvořit dojem, že co není mainstreamové, je špatné, a je znakem slabosti zjišťovat, proč někdo něco dělá jinak než většina. V takovém prostředí zní samotná slova „inkluze“ , „emancipace“, nebo dokonce „solidarita“ s jinými jako z jiné planety. Což jsou ostatně přesně ta slova, které neměla ráda ani normalizační kultura.

2. Po dlouhé úvaze jsem se rozhodla pro Michala Horáčka, protože jako jediný otevřeně tematizuje sociálně slabší obyvatelstvo v zemi a s ním právě onu nutnost emancipace, inkluze a solidarity. Zároveň se musím přiznat, že mě zaujala Horáčkova emotivnost. Pokud po kandidátech vyžadujeme odměřenost, opatrnost v názorech, nesmíme se divit, že lidé se buď o politiku nezajímají, nebo jdou k populistům. Bez neotřelosti, zapálení pro věc ale nic nezměníme. A to, že se „musí něco změnit“, je snad nejčastější polistopadové slovní spojení.

Kamil Fila, filmový kritik
1. „Progresivní levice“ pořád není značka. Dříve, v 90. letech, tu existovala jakási pravice bez přívlastků pro všechny normální a slušné lidi. Nyní si slovo slušní zabrali ti, kteří ho používají jako fíkový list. Jediný, komu se podařilo vytvořit jakýsi zapamatovatelný příběh, jsou nacionalisté a xenofobové, kteří mluví o tom, jak nás ničí Evropská unie a brzy i imigranti. Vedle toho tu skomírá narativ o Václavu Havlovi a jeho nepolitické politice. Existuje tu jakýsi mýtus neutrálního středu, možnost být tak trochu humanista i kapitalista. Vedle toho se zatím vyprofilovali jako odmítači globálního kapitalismu jen „identitáři“, izolacionisté a – exitáři.

Říct – odmítám konspirační teorie o EU jako novém SSSR, ale přitom jsem kritický ke statu quo, je hrozně komplikované a matoucí.

2. V prvním kole budu volit Pavla Fischera. On sice zastupuje onen zdánlivě nepolitický střed, ale ve skutečnosti to je velmi politicky zkušený člověk, vědomý si právě té komplikovanosti. Většina jeho hodnot soucitného konzervativce je slučitelná s hodnotami progresivní levice, a to, co není, je v současné situaci pominutelné.

Michal Horáček je také „středový“, ale bez zkušeností a patetický a sebedojímavý. Marek Hilšer totéž v mladším balení a s menší expresivitou. Jiří Drahoš se snaží o středovost, aby zasáhl co nejvíce lidí, ale už teď je jasné, že je to člověk bez názoru. V případě, že Pavel Fischer nepostoupí do druhého kola, budu si muset vybírat mezi těmi lidmi. Pravicová a nacionalistická vyhraněnost ostatních kandidátů mě odpuzuje.

13522043_10210289271010540_3945012437137490143_nPavel Fischer je pro Kamila Filu politicky velmi zkušený člověk, vědomý si komplikovanosti věcí. Foto FB P. Fischera

Radim Hejduk, předseda spolku Idealisté
1. Podle mě to jednoduché – žádný takový neexistuje. Současná společenská atmosféra progresivně levicovým tématům nepřeje. Člověk, který by kandidoval s tímto politickým přesvědčením, by musel být nová neokoukaná tvář, zároveň velmi odolný vůči tlaku a musel by mít dobrý komplexní program, který nebude zapomínat na dvě hlavní štěpící linky současnosti – rozdíly mezi městy a venkovem a rozdíly mezi starší a internetovou generací. Když si vezmete, že podmínka pro kandidaturu je minimálně 40 let věku, a výsledky pro strany, které se dají zařadit do progresivní levice, velmi se vám zužuje pole výběru.

2. Dám ho Jiřímu Drahošovi. Má z kandidátů nejblíže k tomu, aby se hledaly ve společnosti nové talenty ve vědě, aby se hledaly pozitivní příklady dneška. Myslím si, že bude nejméně štěpit společnost na virtuálních tématech, byť si myslím, že rozhodně progresivně levicový není. To ale nikdo z těch, co kandidují. I Miloš Zeman opustil sociální problematiku, takže člověk, co chce sociálně soudržnou společnost, nemá na výběr.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.