Chci přispět X

Prezidentské volby, napodruhé

Přes všechny sympatie k jiným kandidátům je nejlepší volbou pro ty, kteří si nepřejí pokračování Miloše Zemana na Hradě, Jiří Drahoš.

Photo_filipoutrata

Filip Outrata

03.01.2018 07:55

Související

Letošní prezidentští kandidáti se od těch před pěti lety liší – kromě absence byť jediné ženy – v nedostatku politických zkušeností. V lednu 2013 na prezidentský úřad aspirovali dva bývalí premiéři, bývalý předseda Senátu, stávající ministr zahraničí, europoslankyně, senátor, bývalá poslankyně. Úctyhodná přehlídka politických osobností. Jen jediný z kandidujících, hudební skladatel Vladimír Franz, neměl přímou zkušenost s politikou.

Letos je tomu téměř přesně naopak a kromě obhajující hlavy státu je jediným uchazečem se zkušeností z vrcholné politiky bývalý premiér Mirek Topolánek, který do kampaně vstoupil na poslední chvíli. Zkušenost s politikou a diplomacií nesporně má Pavel Fischer, bývalý ředitel politického odboru prezidentské kanceláře a velvyslanec ve Francii. Ostatní kandidáti mají zkušenosti pouze z byznysu či akademické sféry, případně občanského aktivismu, a do politiky reálně vstupují až nyní svou kandidaturou.

Je ale dnes politická nezkušenost považována za spíš za handicap, nebo naopak za přednost? Před pěti lety politická ostřílenost Miloše Zemana (přes všechna negativa jeho vlády) nesporně sehrála svou roli. Od roku 2013 nás ale dělí úspěch Andreje Babiše, založený na dojmu, že schopný nepolitik hladce převálcuje politické „dinosaury“. Co na tom, že je to dojem klamný, Babiš byl součástí politiky, konkrétně té její podoby, kterou sám mohutně kritizuje, jako „politický podnikatel“ již mnoho let před založením ANO. Jak se to projeví ve volbách, které nás teď čekají?

HradTentokrát existuje reálná možnost, že zde Miloš Zeman znovu neusedne. Foto archiv DR

Prognózovat je jako vždy těžké. Důležité bude, jak se promění voličská podpora Miloše Zemana. Před pěti lety ho volili někteří lidé levicového zaměření v domnění, že jakožto premiér za sociální demokracii přece musí být o něco sociálnější než předseda asociální topky. Dnes ho mnozí z nich už volit nebudou. Místo nich ale může Zeman nasbírat hlasy extrémní pravice, nacionálně a xenofobně zaměřených občanů. Od jeho inauguračního projevu, ve kterém se vymezil proti neonacistickým bojůvkám, už uplynulo dost vody.

Hlavní nevýhodou Miloše Zemana může nakonec být to, že se rozrostly řady těch, pro které je zásadně nepřijatelný. To mu ve druhém kole může být osudné, ovšem pouze za předpokladu, že proti němu bude stát kandidát, který je naopak nepřijatelný pro co nejméně lidí. A přesně v takové pozici je dnes Jiří Drahoš, na rozdíl od Michala Horáčka, zatím třetího v pořadí průzkumů, jenž kromě okruhu nadšených příznivců disponuje i (pravděpodobně větším) okruhem odpůrců, pro něž je těžko stravitelná především jeho sázkařská minulost.

Protikandidáti ve světle projevů
Čtyři ze Zemanových protikandidátů byli osloveni redakcí DR, aby pro čtenáře napsali svůj vlastní, alternativní novoroční projev. Jak si vedli v této soutěži o oslovení nevelké, ale přesto důležité voličské skupiny? Skupiny, z nichž mnozí (včetně autora těchto řádků) v minulých volbách ve druhém kole nevolili, protože si nedokázali vybrat ze dvou nabízejících se alternativ tu méně zlou?

Pro Pavla Fischera je zásadním tématem příslušnost České republiky k Západu, kterou chce bránit. Příliš ale konkrétněji nerozvádí, co to znamená. Západ je jednoduše synonymem idejí demokracie, svobody a důstojnosti člověka. Zároveň Fischer uznává, že „nekontrolovaná vlna migrace“ a mezinárodní terorismus jsou skutečné vážné hrozby. Jeho úvaze by slušelo zamyšlení nad tím, zda příslušnost k Západu jako taková znamená zajištění před těmito hrozbami.

Fischer se zjevně snaží čerpat z odkazů na Václava Havla a z vlastní spolupráce s prvním polistopadovým prezidentem, ale právě Havlovo pojetí Západu bylo problematické. Rozhodně bylo nekritické, což nejlépe dokládá jeho podpora invazi do Iráku v roce 2003. Z dnešního odstupu je podle mě téměř povinností zamyslet se nad příslušností k Západu z větší hloubky a ne pouze v rovině obecných proklamací. Pavel Fischer by toho měl být schopen.

Michal Horáček zdůrazňuje v textu i v celé své kampani, jak velice si váží lidí, svých spoluobčanů, jejich tvořivosti, ale i různosti. Všímá si těch, jejichž hlas není slyšet, a vyjmenovává konkrétní profese a skupiny (zdravotní sestry, učitelé, handicapovaní). To je nepochybně chytrá strategie, která nikoho neurazí. Podobné motivy (Češi jsou tvořiví a šikovní, mají na víc, jen si málo důvěřují) ostatně svého času využíval Tomio Okamura v době, kdy si coby populární byznysmen a investor veřejnými rozhovory připravoval půdu pro politické vystoupení.

Trochu problematické je, že Horáček klade na stejnou rovinu nálepky „sluníčkář“ a „xenofob“, obě jsou podle něj stejně „ubohé“. Vymezit se proti paušálnímu nálepkování je správné, ale v případě druhé z nálepek by bylo přinejmenším na místě stručně vymezit, co je xenofobie. Nejlépe příkladem: skutečnou xenofobií je třeba vlna nenávisti proti romským, vietnamským a arabským dětem na teplické základní škole. Odmítnout nálepkování, ale stejně tak a především skutečný rasismus a xenofobii, to by projevu slušelo víc.

Předností textu Jiřího Drahoše je, že nejkonkrétněji, formou otázek, pojednává některé problémy české reality, jako je struktura zaměstnanosti, levná práce, moderní technologie a dopad na vzdělávání, vztah ke stáří, ochrana krajiny, tedy okruhy, které mohou oslovit široký okruh lidí a zároveň jsou opravdu důležité.

Zároveň je také nejvíc ze všech kandidátů zaměřen na minulost, což ale k prezidentskému projevu tak nějak patří. Navíc výzva, kterou z minulých událostí (jako byly poslední víceméně svobodné volby před nástupem diktatury KSČ v roce 1946) vyvozuje, je zcela aktuální: má-li naše demokracie nedostatky, odstraňme ty nedostatky, nikoli demokracii. Hořekovat nad nevyspělostí voličů má dnes smysl stejně málo jako po kterýchkoli jiných volbách. Důležité je soustředit se na reálné problémy a zachovat si vedle věcnosti i slušnost.

Marek Hilšer se jako jediný hlouběji zamýšlí nad výsledkem nedávných sněmovních voleb a bere hlasy pro protestní strany vážně jako výzvu k reformě politiky a kultivaci demokracie. Je také vnímavý k lidem v sociální nouzi (nezaměstnaným, obětem exekucí a podvodníků). Mluví o potřebě sebevědomých občanů, ale neklade to jako samozřejmý požadavek, nezávislý na vnějších podmínkách, ve kterých člověk žije. To vše je na jeho projevu, který jako celek působí asi nejkompaktnějším dojmem, sympatické.

Nejrozumnější možná volba: Jiří Drahoš
Vyhlašovat veřejně vlastní voličské preference je vždy ošidné, namísto doporučení to může leckoho spíš odrazovat. Koneckonců volba je tajná a každý se nakonec musí – měl by – rozhodnout podle svého nejlepšího uvážení, nikoli podle rad někoho druhého. Přesto má snad smysl pokusit se o vyargumentované předložení vlastní voličské strategie.

Přál bych si, aby prezidentem byl někdo jiný než Miloš Zeman. Zemanovi vyčítám nedůstojné a trapné vystupování, jako v Číně, kam se přijel učit „stabilizovat společnost“, ostudný výběr spolupracovníků (kancléř Mynář bez bezpečnostní prověrky, podivný poradce Martin Nejedlý, kteří oba slovy Andreje Babiše „dělají byznys na Zemanovu hlavu“), podporu extremismu a nenávisti (sdílení pódia s Martinem Konvičkou), ješitnost a umanutost hraničící se směšností (kauza Peroutka). Volné zacházení s ústavou (Rusnokova vláda bez důvěry, dnešní vyhlašování „předčasné volby nikdy nevypíšu“) a tak dále.

Věřím, že tentokrát, z důvodů částečně popsaných výše, je reálná možnost, že Miloš Zeman svůj mandát neobhájí. Za jediného z protikandidátů, který je schopen Zemana porazit, považuji Jiřího Drahoše. Je obecně přijatelný, vzdělaný, vystupuje slušně, vstřícně a věcně, umí řídit velkou organizaci, byť samozřejmě Akademie věd není totéž co stát. Za jeho největší slabinu lze považovat nedostatek politické zkušenosti, patrný třeba v duelu s diplomatem Pavlem Fischerem. Vhodný výběr spolupracovníků, k němuž by Drahoš měl mít dobré předpoklady, by to ale měl nahradit.

Přes všechny sympatie k Pavlu Fischerovi či Marku Hilšerovi považuji hlas pro ně v prvním kole víceméně za ztracený. Samozřejmě neodsuzuji ty, kdo je budou volit v přesvědčení, že jde o ty nejlepší kandidáty. Sám ale budu volit Jiřího Drahoše a doufat, že v druhém kole se naše hlasy sejdou a bude to stačit na vítězství.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.