Přísahám pomstu slovem i krví

Příběh básnířky a aktivistky Jevgenije Jaroslavské-Markonové je stejně pohnutý jako doba, v níž byl psán. Známe jej především díky drobnému svazku memoárů, jež psala na samotce gulagu na Soloveckých ostrovech.

Příběh básnířky a aktivistky Jevgenije Jaroslavské-Markonové se začátkem ani koncem příliš neliší od osudů jejích současnic. To, co činí ze života této statečné ženy unikátní případ, je její nezkrotná touha po svobodě lidského ducha, které zůstávala věrná v bytí i umírání. Byla to touha pečlivě změřená sovětskými paragrafy, touha pochovaná v archivech NKVD, avšak neumlčená. Svůj příběh tato mladá literátka zaznamenala v útlých memoárech, psaných na samotce gulagu na Soloveckých ostrovech.

Jevgenija Markonová se narodila 14. května roku 1902 do rodiny renomovaného moskevského profesora hebraistiky, po kterém, jak sama psala, zdědila jazykové nadání. Ovládala čtyři jazyky včetně starohebrejštiny. Od příbuzných ze strany matky, angažovaných v sociálně-demokratickém hnutí, převzala palčivý odpor k nepravostem páchaným na ruském pracujícím lidu. Její rodina patřila ke střední třídě a mladé Jevgeniji byla poskytována péče německých chův, které jí vštěpily lásku k německému klasicismu.

_Odmala jí imponovalo podsvětí a jeho nespoutané živly. Repro DR

V šesti letech se rozhodla stát vegetariánkou a po zbytek svého dětství v sobě konejšila sen o světové revoluci a konečné spravedlnosti. Z dívčího gymnázia byla vyloučena pro odmítavý postoj vůči všem autoritám, nicméně středoškolské vzdělání si doplnila samostudiem a v šestnácti letech, poté, co se její rodina přestěhovala do revolučního Petrohradu, nastupuje ke studiu filologie na Třetí státní univerzitě, kde přednáší i její otec.

Mezitím Ruskem otřásá nejprve Únorová a pak i Říjnová revoluce, na které se Jevgenija, byť studentka, aktivně podílí. Ve své autobiografii líčí, jak se po vyhlášení amnestie pro politické vězně carského režimu rozhodla docílit osvobození i ostatních vězňů tím, že vyburcovala osazenstvo vojenských kasáren ke zteči věznice.

Prvotní euforii z nového pořádku však brzy vystřídalo rozčarování v podobě ozbrojeného teroru postihujícího bezbranné. Markonová o tomto období nevybíravě píše jako o stagnaci revolučního hnutí, zaviněné novou konzervativní stranou – bolševiky. Aktivně organizuje studenstvo do anarchisticky orientovaných spolků a vyhlašuje hladovku. Na univerzitě přestupuje na filosofickou fakultu, kterou dokončuje v roce 1922.

Biokosmisté v Petrohradu
V té době přijíždí do Petrohradu nové literární uskupení Biokosmisté vedené básníkem, literátem а bývalým členem revolučních anarchistických milicí Alexandrem Jaroslavským. Literární skupina plánuje šířit v „hlavním městě ruské kultury“ osvětu týkající se angažovaně-vědecké poezie, spjaté s výzkumem vesmíru a lidské existence v nadcházejících stoletích. Alexandr Jaroslavskij se ve svých básních zaobírá problematikou kryospánku a nesmrtelnosti.

Dvacetiletá Jevgenija se s Alexandrem seznamuje na jedné z přednášek organizovaných Biokosmisty a petrohradským anarcho-univerzalistickým hnutím. Sérii těchto přednášek doprovázely velké skandály, díky kterým nabyly ohlasu.

Markonová a Jaroslavský brzy podlehli vzájemným sympatiím pramenícím ze sdílených postojů, hodnot a vášní. Na samotce o svém vztahu s Jaroslavským Jevgenija napíše: „Naše láska byla láskou hrajících si dětí, matky a syna, láskou otce k dceři, láskou dvou přátel – spojenců. Znali jsme veškerá svá tajemství. Spolu jsme pořádali veřejné diskuse, na kterých jsem přednášela na témata protináboženská a politická.“

V roce 1923 se Jaroslavskij a Markonová vezmou a první měsíce po svatbě stráví přednáškami, které pořádají po celém Sovětském svazu. Jevgenija Jaroslavská-Markonová na tyto chvíle vzpomíná jako na nejkrásnější období svého života, i když cestování po tehdejším Rusku znamenalo překonávání mnohých útrap. Při překračování jednoho z železničních přejezdů Jevgeniji srazí vlak, v důsledku čehož přichází o obě chodidla, která jí po zbytek života nahrazovaly protézy.

Nový sovětský řád se manželům čím dál tím více nezamlouvá. Jaroslavskij osočuje bolševiky a označuje je za novou buržoazii. Právě proto se v roce 1926 rozhodují pro emigraci přes Francii do Berlína, kde pokračují v lektorské činnosti. Jevgenija se začíná živit publicistikou a svoje fejetony zveřejňuje v ruskojazyčném časopise Kormidlo.

Stenografické opisy jejich společných přednášek putují přes agenty do Moskvy a oba se dostávají do zájmu NKVD, zejména po zveřejnění Jaroslavského článku Pravda o sovětském Rusku a posléze i kvůli básni věnované památce zesnulého Jesenina. V ní Alexandr ve verších naráží na tajné služby a Jeseninovo úmrtí srovnává s Puškinovým soubojem, zčásti zinscenovaným k odstranění nepohodlného básníka.

Berlínská emigrace však Markonovou a Jaroslavského popuzuje ještě více než bolševici, a tak v roce 1927 podlehnou volání domoviny a vracejí se zpět do vlasti. Jevgenija o tomto rozhodnutí píše se vzpomínkou na manželova slova: „Vracím se zpět. Vracím se na popravu, a pokud mne bolševici přece jen nezastřelí, tím lépe!“

Toto temné proroctví se naplní za necelé dva roky po návratu. Alexandr je zatčen a odsouzen k pěti letům nucených prací. Jevgeniji, absolventce filosofické fakulty, manželovo věznění radikálně změní život.

Odmala jí imponovalo podsvětí a jeho nespoutané živly, ke kterým se nakonec rozhodne uchýlit. Jevgenija se ocitá ve světě kriminálníků a prostitutek a toto prostředí popisuje v deníkových zápiscích s téměř sociologickým zájmem.

Respekt a důvěru předních moskevských „vorů v zakoně“ si vydobývají občasnými drobnými krádežemi a šířením osvěty mezi nejspodnějšími vrstvami nové sovětské společnosti. Jaroslavská – Markonová se kvůli svému temperamentu často dostává do problémů se zákonem. Brzy přichází soud a trest odnětí svobody, který si Jevgenija odpykává v nejrůznějších věznicích po celém Rusku, kde si na živobytí vydělává věštěním z ruky a vydáváním samizdatového časopisu pro vězně Trestanecká pravda.

Ve vězení
Trestní řád tehdejšího Sovětského svazu předpokládal častý přesun vězňů z jednoho zařízení do druhého. V jedné z trestaneckých kolonií se tak Jevgenije dostane do potyčky s bachařkou, které následně prorazí lebku záchodovým prkénkem.

Po tomto incidentu prchá se skupinou odsouzených a cestou vyloupí sklad s proviantem a zbraněmi. Míří na Solovecké ostrovy, kde je v koncentračním táboře internován Jaroslavskij. Po strastiplné cestě, ztížené invaliditou, se básnířka usazuje v malé vesnici poblíž tábora, kde připravuje manželův útěk. Zpráva o útěku se vinou informátorů brzy dostane k vedení tábora. Jevgenija je následně zatčena, ocitá se v lágru a Alexandr je v prosinci roku 1930 popraven.

Devětadvacetiletá Jevgenija se odmítá smířit s životem v koncentráku a rozhoduje se postavit na odpor. Na ranní nástup například přichází s cedulí na hrudi, na které stojí: „Smrt čekistům“.

Často je tvrdě perzekvována ze strany velících důstojníků. Zcela nešetrně je jí sděleno, že manžel byl popraven. Markonová se se střepem v ruce pokouší o sebevraždu, její snaha je zmařena a v táborovém špitálu ji navštěvuje sám velitel gulagu, důstojník Čeky Uspenskij.

Snaží se mladou odpůrkyni zlomit slovem. Místo odpovědi se mu dostane rány cihlou do spánku, za kterou je Jevgenija odsouzena k smrti, na kterou čeká na samotce. Zde na motáky sepisuje bez náznaku sebelítosti celý svůj život. Tento svazek nazve autonekrologem a na jeho stránkách nešetří peprnými výrazy a posměchem na účet tajné policie. Součástí textu o pár desítkách stránek je i poznámka pod čarou: „...přísahám pomstu slovem i krví...“.

Její popravu popisuje jeden z bachařů-hrobníků. Na Soloveckých ostrovech se usmrcovalo zastřelením, které většinou prováděla celá četa na vrcholu hory zvané „Sekyrnaja“, nad jejíž severní stranou čněl pravoslavný kostel. Z toho byli odsouzenci po houfech vyváděni a popravováni. 20. června 1931 na „Sekyrnuju goru“ dorazil i sám Uspenskij.

Když byla samotkou zmučená Jevgenije vyvedena z osudového kostela spolu se skupinkou pravoslavných vězňů, krajinou se rozlehla modlitba jdoucích na smrt. Uspenskij přistoupil k Markonové, tasil zbraň a prohlásil, že přesně tímto revolverem „vystřelil mozek z hlavy jejího neschopného Jaroslavského“. Jevgenija Markonová-Jaroslavská se podle výpovědi očitých svědků zasmála a plivla svému katovi do tváře. O její autobiografii po dlouhá léta utajování nikdo nevěděl.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.