Chci přispět X

Libérie volí. Kdo nahradí držitelku Nobelovy ceny míru?

Malá západoafrická země vybírá nástupce proslulé Ellen Johnosonové Sirleafové, která je ovšem dnes oblíbenější v zahraničí, než-li doma. Jaká témata se v Libérii před volbami řeší a proč je důležité, kdo vyhraje?

Přibližně za týden – 26. prosince – proběhne v západoafrické Libérii druhé a rozhodující kolo prezidentských voleb. A ačkoliv by to člověk do státu o velikosti Bulharska neřekl, bude jeho výsledek zásadní nejen pro zemi samu, ale i všechny její sousedy. Vývoj v Libérii, této malé, ale na poměry regionu poměrně hustě osídlené zemi, totiž neprobíhá izolovaně. A i když dnes panuje v oblasti relativní klid a stabilita, což je v západní Africe vždycky základem pro jakkýkoliv rozvoj, jde o záležitost až posledních několika let.

Dosluhující liberijská prezidentka Ellen Johnosonová Sirleafová. Foto archiv OSN

Lidé, kteří sledují africké dění alespoň po očku, si zřejmě vzpomenou na brutální liberijskou občanskou válku a diktaturu Charlese Taylora. Krvavého samovládce, opírajícího svou moc o dětskou armádu, svrhla v srpnu 2003 další dětská armáda podporovaná ostatními státy regionu, které Taylor během své vlády poškodil. Měsíc poté dorazily do Libérie mírové sbory OSN, které se postaraly zejména o odzbrojení a integraci dětských armád do společnosti.

Koncem roku 2005 proběhly v Libérii svobodné a relativně spravedlivé volby. V nich byla zvolena nynější dosluhující prezidentka Ellen Johnsonová Sirleafová, ekonomka se specializací na rozvojové země a nespočtem zkušeností z veřejné i komerční sféry. Ve druhém kole získala téměř 60 procent hlasů a nečekaně porazila populárního fotbalistu George Weaha.

Právě Weah je přitom nyní takříkajíc znovu na scéně: letos 10. srpna vyhrál první volební kolo a do aktuálního druhého jde jako favorit s desetiprocentním náskokem.

Dědictví prezidentky
Ellen Johnosonová Sirleafová přebrala Libérii v situaci, kdy byla podle takřka všech měřítek – od průměrné délky dožití, přes HDP na hlavu až po míru absolutní chudoby, podvýživy nebo korupce – jednou z nejzaostalejších zemí světa. V náročné situaci se zaměřila především na udržení míru a bezpečnosti v zemi. Intenzivně se však věnovala také hospodářským reformám, vyjednávání o odpuštění zahraničních dluhů vytvořených diktátorskými vládami a boji proti korupci.

HDP Libérie v prvních letech prezidentčiny vlády patřil mezi nejrychleji rostoucí na světě. Vzhledem k široké paletě problémů sužujících zemi a minimálním finančním prostředkům však zůstaly částečně stranou sociální otázky jdoucí nad rámec sociálního začleňování bývalých dětských vojáků. Chudoba, podvýživa, absence přístupu k pitné vodě i negramotnost tak stále dosahují astronomických čísel.

I sociální situaci navíc zhoršila epidemie eboly v letech 2013-2016, která byla chybně interpretována jako celoafrický problém. Ve skutečnosti výrazněji zasáhla pouze Libérii, Guineu a Sierru Leone. Libérie reagovala uzavřením hranic a úplnou karanténou některých postižených oblastí. Fungování úřadů státní správy zažívalo výpadky a školní docházka byla zastavena zcela.

Zdravotní krize tak vyústila v krizi hospodářskou i sociální. Zázračný růst liberijské ekonomiky se zastavil. Podvýživa se opětovně dotkla celé třetiny liberijské populace, přičemž srovnatelně chudé státy se tradičně pohybují spíše okolo dvaceti či pětadvaceti procent podvyživených obyvatel.

Zpočátku nesmírně oblíbená politička, která byla za přínos pro svoji zemi oceňována západními politiky i politology, a dokonce roku 2011 získala Nobelovu cenu míru, se tak v očích Liberijců stala velikým zklamáním a nenaplněným očekáváním. Její vláda bývá obviňována za nárůst chudoby a sociálních problémů i z korupce, se kterou nedokázala navzdory proklamacím úspěšně zatočit. Vysoký kredit, kterému se Johnsonová Sirleafová těší v západním světě, je pak při tradiční nedůvěře Afričanů ke „koloniálnímu“ západu v očích většiny populace spíše dalším znamením, že úspěšná politička nehájila liberijské zájmy.

Letošní kandidáti
Velkým tématem liberijské debaty zůstává stále korupce. Během vládnutí Johnsonové Sirleafové si země polepšila v žebříčku Transparency International tak, že dnes za sebou nechává podstatně rozvinutější země s efektivnějším výkonem veřejné moci, jako jsou Keňa, Egypt, Rusko nebo Mexiko. Stále se ovšem nachází ve druhé polovině žebříčku a místní vnímají režim jako hluboce zkorumpovaný.

V rámci předvolební kampaně se poněkud nešťastně stal zosobněním přetrvávající korupce hlavní soupeř fotbalisty Weaha, dosavadní viceprezident Joseph Boakia, který kandiduje s podporou dosluhující prezidentky. Boakia přitom není spojený s žádnou konkrétní kauzou a západními komentátory je vnímán převážně jako spravedlivý a nezkorumpovaný kandidát.

V případě zvolení by jistě nebyl prezidentem-spasitelem. Takovou prezidentkou se ve složité liberijské realitě nestala ani nesrovnatelně zkušenější a aktivnější Johnosová Sirleafová. Přinejmenším je to však kandidát, který jako viceprezident slouží už od roku 2006 a je dobře obeznámen s probíhajícími vládními politikami a kompetentní v nich pokračovat.

Z prvního volebního kola postoupili letos George Weah (vlevo) a Joseph Boakia. Foto Gnnliberia.com

Fotbalista George Weah má zkušenostri s výkonem politické moci jen minimální. Už dvakrát neúspěšně kandidoval za pofidérní nedemokratické uskupení s paradoxním názvem Kongres za demokratickou změnu (CDC). Roku 2005 byl nominován jako kandidát CDC na prezidenta. V prvním kole získal 28,3 procenta hlasů ku 19,8 procenta Johnosonové Sirleafové. Následně však nečekaně drtivě prohrál v poměru 59,4 procenta ku 40,6 procenta.

Roku 2011 nominoval CDC Weaha jako viceprezidentského kandidáta Winstona Tubmana. Tubman byl blízkým spolupracovníkem Samuela Doeho, zkorumpovaného diktátora z osmdesátých let, a měl spoluodpovědnost za rozpoutání první liberijské občanské války mezi jednotkami Doeho a Charlese Taylora (zde je ovšem nutné zmínit, že spoluodpovědnost lze přičíst rovněž Johnsonové Sirleafové, která tehdy diplomaticky a finančně podporovala Taylora, za což se později opakovaně omluvila jako za největší chybu svého života s vysvětlením, že neznala jeho pravou povahu). Tentokrát Tubman s Weahem prohráli už v první kole, a druhé kolo se proto rozhodli bojkotovat.

Právě s ohledem na tento debakl nominoval letos CDC Weaha samotného a navíc vytvořil volební alianci s Národní vlasteneckou stranou (NPP). O NPP přitom letos vyšlo najevo, že je telefonicky řízena Charlesem Taylorem přímo z věznice, v níž si od roku 2012 odpykává padesátiletý trest za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. V prvním kole se tato aliance ukázala jako úspěšná: Weah obdržel 38,4 procenta hlasů, zatímco Boakia pouze 28,8 procenta.

O celkovém vítězi zatím rozhodnuto není. Weah dosáhl výrazného náskoku rovněž roku 2005, kdy nakonec druhé kolo drtivě prohrál. Je ale pravdou, že dnes proti němu stojí podstatně slabší kandidát, do karet mu hraje krize, kterou Libérie prochází, a vychází z prvního kola téměř o deset procentních bodů silnější než před dvanácti lety.

Hlavně ať je mír
Weahovo vítězství nicméně není hrozba, které se pozorovatelé, a zejména mnozí Liberijci, obávají nejvíce. Často je slyšet názor, ať vyhraje kdokoli, ale hlavně, ať je zachován mír. Oboje minulé volby totiž doprovázely násilné výtržnosti a George Weah v obou případech obvinil vládu z volebních podvodů.

Obavy, že by při těsných výsledcích mohlo dojít k erupci násilí přiživuje také nepřímé angažmá uvězněného Taylora jako Weahova podporovatele a činnost bývalých povstaleckých vůdců, kteří „doporučují“ veřejnosti, jak by měla hlasovat. Jeden z nejvýznamnějších, Prince Johnson, se rozhodl pro vlastní kandidaturu a v prvním srpnovém kole skončil na čtvrtém místě. Olej do ohně navíc přilil třetí Charles Brumskine, který se ziskem pouhých 9,6 procenta hlasů zpochybnil výsledky u ústavního soudu. Právě jeho žaloba konání druhého kola odsunula až na nynější datum, 26. prosince.

Liberijští dětští vojáci. Foto LiberiaBrodsly.com

Krvavé povolební nepokoje přitom nejsou na africkém kontinentu neobvyklou záležitostí. Uplynulá dekáda zažila nemalo případů, ať už šlo o Keňu, Zimbabwe nebo Konžskou republiku. Nejhorší zkušenost prodělalo navíc zřejmě sousední Pobřeží slonoviny, kde těsný volební výsledek z podzimu 2010 vyústil ve čtyřměsíční vojenský konflikt.

Válka v Pobřeží slonoviny tehdy vyhnala z domovů na milion osob. Většina zůstala na útěku uvnitř země, přes sto tisíc však vyhledalo ochranu právě v sousední Libérii. Ta předvedla dobrou spolupráci s humanitárními organizacemi, v rámci svých možností se s jejich přílivem vypořádala, a přispěla tak k urovnání situace. I tato zkušenost ukazuje, nakolik významným ostrůvkem křehké stability se Libérie v uplynulých letech stala. Dnes hraje o budoucnost nejenom svou, ale celého turbulentního regionu.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.