Hořká chuť liberijského palmového oleje

Půda v Boegboru, městě v okrese Grand Bassa v Libérii byla vládou na padesát let pronajata společnosti Equatorial Palm Oil.

(red)

08.06.2013 06:06

Lib_rie

Koncesi v Palm Bay EPO převzalo a 34 398 hektů půdy srovnalo pro potřeby palem olejných. Foto Wade C.L. Williams/IPS

Sackie Qwemie ze severozápadu Libérie pracuje pro Equatorial Palm Oil (EPO), společnost, která mu vzala jeho zemi. Na plantáži EPO pracuje už tři roky. Od té doby, co mu byla země, kterou v regionu Grand Bassa, jedné z patnácti administrativních oblastí Libérie, obdělával, odebrána a pronajata společnosti. Jeho práce není příjemná a vzbuzuje v něm hořkost. Ale aby přežil, musí pro společnost která má jeho půdu, pracovat. Farmář, kterému je něco přes padesát, je jen jedním z mnoha vesničanů, jejichž půda i sklizeň nyní patří společnosti.

„Přišli tam, kde jsem míval zahrádku a všechno zničili. Všechny moje lilky, moje papriky, můj maniok, všechno zničili.“ říká Qwemie, sedíc v chatrči ve městě Boegbor, ve čtvrtém okrsku regionu Grand Bassa. „ Měl jsem největší farmu tady. Vrátil jsem se z nemocnice a doslechl se, že stroje moji farmu srovnaly se zemí. Od té doby vlastní farmu nemám,“ dodává s tím, že neví, kolik půdy přesně ztratil.

Když svůj případ popisuje, vypadá unaveně a rozzlobeně. Viní liberijskou vládu z toho, že společnosti dává půdu, aniž by ji zajímalo, co si počnou lidi, kterým slouží. Mluví o nesnázích, které jim to způsobilo, o tom, že EPO platí málo peněz, z nichž nestačí uživit své rodiny. „Když teď chci jíst papriku, musím si ji koupit. Nevím co na to říct. Společnosti se postavit nemůžu, protože říká, že jí půdu dala vláda.“ říká.

Koncesi v Palm Bay EPO převzalo a 34 398 hektarů půdy srovnalo pro potřeby palem olejných. Pronájem na padesát let si společnost vyjednala v roce 2011. Stejného roku vstoupila v platnost dohoda a byly zasazeny první olejné palmy. Do čtvrtého okrsku začala společnost expandovat nedávno. Místní obec to rozzlobilo a mnozí se pokusům o další rozšiřování plantáže brání.

„Přišli a zničili nám naši buš a naše živobytí. Znečistili dokonce i potok, ze kterého pijeme” zlobí se Joe Bah, Boegborský náčelník. Bah a jeho druhové trvají na tom, že o pronájmu jejich půdy EPO s nimi nikdo nejednal. Říká, že společnost buldozéry srovnala půdu, včetně té zděděné po předcích a posvátných míst, bez nejmenšího ohledu k místní kultuře.

Místní také obviňují vládu, že zneužívá hlavu Národní rady pro tradice Zanzana Kawara, aby zastrašila ty, kteří by se chtěli o svá práva k půdě hlásit. Národní rada pro tradice je orgánem kmenových náčelníků a starších. Vznikla v roce 2012, aby dala kmenovým zástupcům v zemi právní mandát a subjektivitu. Oficiálně má zprostředkovávat dialog a chránit kulturní dědictví země.

„Když se Kawar objeví v některé obci, bývají tam všichni Zoe z Grand Bassa i dalších regionů“ říká Isaac Garataryon, předák místní mládeže. Zoe, tradiční duchovní vůdci, jsou obáváni pro své domnělé nadpřirozené schopnosti. Lidé se neodváží proti nim vystoupit, protože se bojí následků. „To má velký vliv... Nikdo nechce mluvit,” říká.

Gartaryon udává, že občané, kteří expanzi společnosti oponovali, se stali terčem ostré kritiky obecních starších, kteří drží úřady ve vládě a jsou spojenci činovníků společnosti. „S mladými lidmi, ženami a náčelníky rozrůstání společnosti nikdo nekonzultoval, tak jsme se bránili. Ale Národní rada pro tradice trvá na svém stanovisku, že půda byla do rukou EPO svěřena prezidentkou Republiky Libérie a kdo by tomu chtěl vzdorovat, bude zatčen,“ vysvětluje.

EPO ovšem tvrdí, že půda, kterou užívá, jí byla svěřena vládou v rámci dohod z roku 2008. Společnost prohlašuje, že v tuto chvíli užívá pouze 13 000 hektarů půdy a nemůže užívat celé území, protože komunity tomu brání.

Úředník EPO Thomas Borshua Jr. odmítá, že by se s komunitou nejednalo. „Neřekl bych, že je to pravda. Setkali jsme se několikrát s místními náčelníky, zástupci okolních vesnic a mluvili jsme s nimi. Nejednáme s každým jednotlivcem, mají své představitele, ti s námi mluvili a s těmi společnost jednala,“ vysvětluje.

Přes Borshuova ujištění, že společnost užívá pouze část země, se traktory často pohybují i okolím koncese a čerstvá káceniště lze vidět i tam, kam podle vesničanů 34 000 hektarů společnosti nesahá. Místní slibují v boji pokračovat. „V buši se jim postavíme. A to myslím velmi vážně,” říká rozhněvaný Gartaryon.

17. května na své návštěvě USA prezidentka Libérie Ellen Johnson Sirleaf v rozhovoru pro Reuters Insider ujišťovala, že vláda učiní opatření k řešení současné pozemkové krize.

„Není žádných pochyb o tom, že komunity mají právo na to, co je na jejich území. I když se rozhodneme pronajmout koncese tam, kde místní nemají prostředky, aby půdu využili, v důsledku jim to přinese bydlení, práci a sociální výhody. Budou ale rovnoprávnými partnery.“ řekla.

Občanské organizace jako liberijský Institut pro udržitelný rozvoj (SDI), které se snaží o problematice informovat a zprostředkovat veřejnosti podíl na přírodních zdrojích, věří, že vláda by neměla jen mluvit, nýbrž začít také jednat.

„Otázka vlastnictví půdy není v Libérii jen právní problém. Jde tu o živobytí a to zejména komunitám ve venkovských částech země,“ říká Nora Bowierová z SDI. „Pokud vláda bere rozsáhlé části země venkovanům a daruje je nadnárodním společnostem aniž by nabízela jiné způsoby jak se uživit, znamená to, vzít těm lidem právo žít a prohloubit jejich chudobu,“ upozorňuje Bowierová.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.