Jak Manželské etudy volají po rovnosti mužů a žen

Petra Dvořáková

Na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě měly premiéru i Manželské etudy po 35 letech režisérky Heleny Třeštíkové. Příběh Zuzany a Stanislava ukazuje, jak moc máme k rovnosti mužů a žen daleko — a hlavně k čemu to vede.

Stanislav vypadá s kulatými brýlemi a dlouhými vlasy, které jeho budoucí tchyně nemůže vystát, jako John Lennon. Zuzana se k němu s obrovskými okuláry a vlasy vlnitými až po pás na první pohled hodí. Žádná do nebe volající láska dvou hipíků. Vlastně spolu nechodí. Jenže Zuzana otěhotněla. Jí je osmnáct, Stanislavovi devatenáct. K jejímu překvapení Stanislav se svatbou souhlasí. Berou se na Staroměstské radnici. Rok 1980.

„Co spolu máme společného?“ zamyslí se vážně Zuzana. „Svatební dary. A to dítě, který čekáme.“ Stanislav nad stejnou otázkou přemýšlí marně.

Jelikož na stěhování do vlastního nemají, zůstává Zuzana i po svatbě u rodičů v Bělohradu. Stanislav za ní o víkendech dojíždí z Prahy. Těsně před porodem Zuzana úspěšně skládá maturitu. Jenže na odstěhování nemají ani po narození syna. Stanislav nadále tráví většinu víkendů v Bělohradu. Nikoliv však s novorozeným synem a manželkou, ale v dílně. V té synovi Honzíkovi vyrobí alespoň osvětlovač k postýlce. „Až se sestěhujeme k sobě, tak mu prostě řeknu, uděláš tohle, uděláš tamhleto. Jinak to se mnou nebude mít lehký,“ tvrdí Zuzana nad umývaným nádobím.

Stěhují se k sobě až dva a půl roku po svatbě, když se Stanislav vrátí z vojny. Zuzana podruhé otěhotní. Stanislav tráví čas v práci a v dílně. Rodinu vezme jednou na koupaliště. Sobě vyrobí obrovský astronomický dalekohled. Zdá se, že Zuzana svému manželovi říct „uděláš tohle, uděláš tamhleto“ nedokázala. Snad spolu nemluví vůbec. „Asi mě má rád, asi by ho mrzelo, kdybych se chtěla rozvést,“ uvažuje Zuzana nad jejich vztahem.

Snesli se, ale nic si nedávali. Ženě se však po rozvodu znovu začíná mnohem obtížněji. Repro DAFilms

Všechno se zdražuje, přibývá kuřáků a drog

Stanislav si najde novou přítelkyni Jitku. Patnáct let po svatbě se se Zuzanou rozvedou. Stanislav se z Bělohradu vrací do Prahy, děti zůstávají Zuzaně. „Sice jsme se snesli, ale nic jsme si nedávali,“ krčí nad rozvodem rameny Stanislav. Stanislav si zřídí novou dílnu, kde se nadále mazlí s lasery či mikroskopy. Jelikož se naučil dobře anglicky a německy, tlumočí pro Škodu Auto a diví se, že Zuzana se anglicky ani německy nenaučila. Plánuje pro sebe a přítelkyni postavit moderní dům s co nejnižší spotřebou energií. „Kdyby mi někdo před patnácti lety řekl, kolik času budu trávit prací a že za to budu rád, smál bych se mu,“ montuje hrdě cosi v koupelně. „V očích známých je to rajcovní, být workoholik,“ dodává. Fascinuje ho vývoj a digitalizace. Máme se čím dál lépe.

Zuzana pracuje jako uklízečka v lékárně. Přibrala a je strašně unavená. Přiznává, že ulítává na telenovelách, třeba na Ošklivce Betty. Vlastně televiznímu ovladači věnuje veškerý volný čas, když už nějaký má. Syn Honzík se stěhuje do Prahy, kde po vzoru otce propadá technologiím. Zbývá jí dcera Zuzanka, která bude maturovat. Stanislav ale dceři slíbí financování vysokoškolského studia v Praze, které jí matka zajistit nemůže. Zuzana protestuje, nemá nic než televizní ovladač a Zuzanku. Zuzanka se stěhuje do Prahy. „Vzít si Stanislava bylo nejhorší rozhodnutí mýho života,“ proklíná Zuzana plačtivě patnáct let svého života. Všechno se prý zdražuje, přibývá kuřáků a drog. Dřív bylo líp.

Chytré kurníky a dotčené exmanželky

Popsaný příběh už možná mnozí díky Manželským etudám režisérky Heleny Třeštíkové znají. Třeštíková natočila první dokument na základě prvních šesti let „společného“ života manželů. Po patnácti letech oba — už rozvedení — souhlasili s natočením druhého dílu. Třetí díl začala režisérka natáčet v roce 2012 a v premiéře ho uvedla na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.

V třetím díle už Stanislav bydlí s manželkou Jitkou ve svém super-úsporném domě. Pyšně režisérce ukazuje, jak málo dřeva za zimu protopí. Chová slepice v kurníku, jehož chytré dveře se díky Stanislavovu kutilství ráno automaticky otevřou, aniž by museli manželé vstávat. Na návštěvu k nim často jezdí Jitčiny děti a vnoučata. Jediné, co Stanislavovi dělá starost, je politická situace v čele se superhrdinou kapitalismu Andrejem Babišem. Lidé by se přece měli víc informovat, mělo by se rozvíjet kritické myšlení!

Zuzana třetí natáčení odmítla. Na druhý díl její okolí reagovalo negativně, což se jí osobně dotklo. Co dělá starost Zuzaně, se tak nedozvíme. Vzhledem k jejímu předchozímu rozladění ale můžeme hádat, že jí dělá starost všechno. Všechno kromě Andreje Babiše. Ten jí dost možná vzhledem k jejím zdrojům informací dělá spíše radost.

„Nemůže celý svůj zkažený život svádět na to, koho si vybrala,“ zaslechla jsem reakci na cigaretě mezi druhým a třetím dílem. Nezdá se, že by si Zuzana Stanislava zrovna plánovaně a s radostí vybrala. O to ale nejde.

Ne. Asi svůj zkažený život nemůže svádět na to, koho si vybrala. Asi zkrátka mohla po unavených dvaceti letech, které obětovala rodině a práci, začít se svým sebevzděláváním a pátráním po nových koníčcích, jak to učinil už v době narození prvního dítěte Stanislav. Vyplnit osamocené prázdno po odstěhování dětí gaučem, „brambůrky“ Albert Quality a Ošklivkou Betty je ale v situaci, kdy jste od maturity nepřetržitě klusali mezi pračkou a dřezem, přinejmenším pochopitelnou alternativou.

Příběh Zuzany a Stanislava začal už před třiceti sedmi lety. Čtyřletá mateřská dovolená a nerovnoměrné rozdělení rolí v domácnosti mezi matku hospodyňku a otce živitele však odsouvá ženy do role vyčerpaných a hůře kvalifikovaných i placených lidských druhů dodnes.

    Diskuse
    VP
    November 1, 2017 v 8.17
    Škoda, že se netočí etudy o manželstvích, kde mladí hledají svého partnera s Bohem, se sexem začínají až po manželství. Dítě přijímají brzy, ne až se zařídí. Mají víc dětí a spolu nebo sami otcové se o ně postarají, aby si maminka odpočinula, ... Je víc takových manželství a není v nich nerovnost mezi mužem a ženou.
    FO
    November 1, 2017 v 9.38
    Ano, to by bylo zajímavé. Jistě by se i mezi věřícími páry našly takové, jejichž soužití skončilo neslavně, sám o takových vím. Hledat svého partnera a Bohem a začít se sexem po svatbě pro úspěšný trvalý manželský samo o sobě nestačí... a s tou nerovností bych si také nebyl tak jistý.
    November 1, 2017 v 10.40
    Je jistě smutné, že paní se nemohla vzdělávat a dělat si nějakou kariéru, takže skončila jako unavená uklízečka.
    Ale ještě smutnější je, že tato společnost naprosto pohrdá uklízečkami a nekvalifikovanými lidmi vůbec. Jakož i docela obyčejnou prací.
    FO
    November 1, 2017 v 11.06
    Když jsem Manželské etudy před několika lety viděl, paní Zuzanu jsem litoval, protože z filmu vystupuje jako politováníhodná osoba, která neví, co si počít se sebou samou, utápí se v sebelítosti. Připadalo mi, že za svůj neveselý život si může sama. Bylo to zvlášť patrné ve srovnání s jinými ženami v dokumentu. Měl bych se na Etudy podívat znovu, je to vynikající dílo.
    JN
    November 1, 2017 v 12.02
    Najít příběh, "na kterej to narveme"
    Ten film jsem neviděl, nebo si to už dobře nepamatuji, takže jsem s úsudkem možná vedle.

    To, jaké má kdo zájmy a zda je v rozvíjení svých schopností cílevědomý, je ovlivňováno mnoha faktory (třeba osobnostním založením, výchovou, shodou nepředvídatelných náhod, osobou učitele ve škole...).

    Zajímalo by mě, jak by autorka článku interpretovala třeba příběh neúspěšného manželství profesně velmi zdatné, ale méně (či naopak více) vzhledově atraktivní vysokoškolačky s (případně dlouhodobě nezaměstnaným) "venkovským Pepíkem", který rezignovaně tráví čas přepínáním televizních "kanálů" a pitím piva (výchovu, vztah k dětem a podíl manželů na domácích pracích nebudeme rozebírat).

    Pokud jen hledáme příběh, na který pak "narveme" svůj předem daný ideologický mustr, není to asi úplně v pořádku.
    JN
    November 1, 2017 v 12.31
    Paní Hájkové
    Řekl bych, že uklízečkami pohrdají konkrétní lidé a nikoliv společnost. Možná v budoucnu bude uklízet umělá inteligence:-), zatím to ale musejí dělat lidé (i muži), které autorka označuje jako "hůře kvalifikovaný i placený lidský druh".

    Někteří si uklízeček zase naopak váží a někteří jiní vůbec nehodnotí člověka podle vykonávané profese, ale podle jiných kritérií.

    FO
    November 1, 2017 v 13.52
    Manželské etudy
    Pane Nusharte, Manželské etudy H. Třeštíkové jsou zajímavým filmem do velké míry proto, že tam není jen jeden příběh jednoho páru, ale několik, vyprávěných paralelně. A ty příběhy jsou různé, někdy ten manželský pár vydrží pohromadě a jejich vztah se rozvíjí, jindy - jako v tomto případě - přijde rozchod.

    Jsou tam různé typy lidí, různé situace, nedá se to pojímat šablonovitě. Trochu se mi opravdu zdá, že právě tohle autorka článku dělá a z jednoho osudu dělá jakýsi důkaz pro to, že je tu nerovnoměrné rozdělení rolí atd. Takto ale dokument sám rozhodně nepůsobí, aspoň podle mě.
    November 1, 2017 v 14.31
    Nevím, proč to stavě jako buď a nebo, buď neštastný život Jitky a zdařilejší Stanislava plyne z jejich odlišných povah, nebo z toho, že je jeden muž a druhá žena. Máloco v lidských životech má jen jednu příčinu. Někomu se podaří vyrovnat se s nepřízní osudu, někdo nedokáže využít ani dobré příležitosti.
    je ale jasné, že Jitka to měla těžší. Náhodné otěhotnění bylo pro ni větší zásah do života než pro jejího manžela. najít si nového partnera 15 letech manželství a s dvěma dětmi by pro ni bylo daleko těžší atd.

    Nedá se tak úplně říct, že si Stanislava vybrala. takto se tehdy lidé brali. Velmi mladá žena přišla do jiného stavu a otec se "zachoval čestně". Typické nevěstě bylo tehdy 20 a byla těhotná.

    Dnes je takových příběhů méně kvůli lepší dostupnosti antikoncepce a ještě i jiným věcem. Ženy mají děti v pozdějším věku a jsou sebevědomější. Něco se přece jen změnilo, ne ovšem všechno.
    November 1, 2017 v 16.58
    Mě by spíš zajímalo, kolik těch 18-20-letých děvčat má fyziologickou potřebu sexu. Řekla bych, že se v tom spíš přizpůsobují chlapcům/mužům a možná i podmínkám západní společnosti, která nemanželský sex (a to už od hodně mladého věku) považuje za normální, zatímco jeho absenci za nenormální.
    November 1, 2017 v 18.25
    Ze Zuzany jsem udělal Jitku, oběma se omlouvám.

    Paní Hájkové: věk průměrného zahájení sexuálního života se mění více méně v souladu s tempem sekulární akcelerace. Dnes je průměrný věk menarche 13 let, za normální rozpětí se považuje 10-15 let. Na konci 19 století byl ten věk 15-16 let.
    V mnoha ohledech ve věcech sexu platí, že se méně mění to, co lidé dělají, než to, jak o tom mluví.
    November 1, 2017 v 19.07
    To je pravda, pane Kubičko. O věcech, o kterých se dnes mluví na veřejnosti naprosto normálně, se kdysi nesmělo ani špitnout.
    Já samozřejmě vím (díky svému povolání), že staré matriky jsou plné záznamů o nemanželských dětech, takže nechci adorovat minulé časy.
    Spíš přemýšlím o svobodné vůli (i v těchto věcech). Co je to vlastně svobodná vůle? Do jaké míry je vůbec svobodná a do jaké míry je ovlivněna biologickými ději, popřípadě společností a jejím míněním.
    JN
    November 1, 2017 v 21.11
    Společnost a její mínění (o sexu)
    je vítaným cílem ovlivňování "v boji za lepší svět". Například podle kulturních marxistů "rodina slouží k reprodukci buržoazní kultury" a "je jednou ze složek tzv. ideologického aparátu státu. [23]" (https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Rodina)

    Zdá se však, že dokonce ani volným sexem se kapitalismus porazit nepodaří:-) Volný sex už není subverzí, ale mainstreamem kapitalismu. Proto se teď zase proti kapitalismu bojuje "sexuálním harašením". (Jenže k sexuálnímu obtěžování dochází, přeskočí-li se fáze dvoření a fáze dvoření se přeskakuje mimo jiné také i proto, že je (feministkami) považována za obtěžování:-)
    VP
    November 2, 2017 v 18.25
    Jistě platí, co napsal pan Outrata (1.11., 9:38 hod.), ale i to, co jsem napsal o hodinu dřív. Bylo by dobré sledovat i tyto "příklady". Souhlasím, že nestačí s Bohem si hledat svého životního partnera, ale s ním i společně žít.
    JH
    November 2, 2017 v 22.15
    Nabízí se přímočařejší
    řešení problému s nerovnoměrným rozdělením péče o domácnost a děti, a sice rozšířit existující zákon o společném jmění manželů na "kulturní kapitál" - po rozvodu by výdělečnější z obou manželů dorovnával po nějakou dobu část rozdílu druhému - dejme tomu po dobu deset patnáct let, začít na 50% a postupně snižovat. To by zohlednilo situaci jako v tomto příkladě, kdy Stanislav vydělává víc než Zuzana i po rozvodu díky tomu že měl čas pracovat na své kvalifikaci.

    Když se vám to nelíbí, nerozvádějte se. Socialistům by to nevadilo, obhájci tradiční rodiny by měli dokonce jásat. I pravice by to měla zkousnout, už proto že by to stát nic nestálo.

    Něco mi ale říká, že feministům by se to spíš nelíbilo...
    November 3, 2017 v 9.55
    Něco na tom je. Tam, kde chybí láska, zcela logicky nastupuje potřeba nějaké právní smlouvy.
    JN
    November 3, 2017 v 16.06
    Tahle zpráva skvěle ilustruje nerovné postavení mužů a žen:
    Britský ministr obrany rezignoval, protože před patnácti lety položil jedné novinářce ruku na koleno.
    VP
    February 3, 2018 v 17.57
    Včera jsem zaslechl syna, bavil se s někým vedle u stolu: "Rád jsem si v sobotu vyběhl na běžky, abych si vyčistil po týdnu hlavu. Manželka mne vybízela, ať jdu, ale myšlenka, že ji nechám doma se čtyřmi dětmi, že ani nebudu s dětmi, se kterými nemohu být moc po celý týden, mne zdržovala. Dnes jsem rád, že už vyjedu se dvěma staršími, (10 a 7 let), naposledy uběhli už 30 km. (V létě jezdí na kole, někdy i všichni)." Život je složitý a jsem rád, že syn zkoumal (je to to správné slovo?), jestli je to děvče a budoucí manželka pro něho – dar od Boha. Přiznávám se, že se za ně, i mladšího syna a jeho manželku modlím, aby vydrželi, život předkládá různé nástrahy.
    + Další komentáře