Porozvodové spory o děti, někdy téměř psychiatrická diagnóza

Ačkoli se i u nás v porozvodové praxi prosazují modely, které koordinují spolupráci rodičů, sociálních pracovníků, soudců a dalších odborníků, realita zůstává často k dětem krutá, upozorňuje psycholog Miroslav Hudec.

Terapeutka skočila mezi oba rodiče a tím s největší pravděpodobností na poslední chvíli zabránila fyzickému napadení matky. Už tak dost vyděšená tříletá holčička se rozplakala. Skončilo to tentokrát „jen“ sprškou nadávek, urážek a následným vykázáním otce z terapeutické místnosti.

Vlastně neskončilo, matka podala na otce trestní oznámení. Ne kvůli těm nadávkám a urážkám, na ty už si zvykla. Otec přitvrdil a začal vyhrožovat zbraní. Legálně drženou, což neopomněl zdůraznit. Při předávání dítěte mezi rodiči mu prý mladá matčina příbuzná praštila pěstí do auta. A to si on nenechá líbit, bude se bránit. A střílet bude rovněž, jestli ještě jednou zjistí, že holčičku doprovází do školky teprve patnáctiletý hoch, další matčin příbuzný, který při tom dokonce na ulici kouří.

Mýlil by se, kdo by se domníval, že otec je nějaký neotesaný primitiv, který se neumí chovat. Naopak, jde o člověka se středoškolským vzděláním, o dosti vysoce postaveného manažera významné obchodní firmy, který, když chce, dokáže se chovat velmi slušně a zdvořile, společensky bez vady. Jen se nesmí dostat do kontaktu s bývalou manželkou.

Policejní vyšetřovatel, který zapisuje svědeckou výpověď terapeuta, se neubrání povzdechu: jeden takový případ za druhým. A policisté z hlídkové služby pomalu už nemají čas na nic jiného, protože co chvíli někdo telefonuje s žádostí o asistenci při předávání dítěte mezi rozvedenými a rozvaděnými rodiči. To jde pravidelně o nervy, ale
někdy i o zdraví.

Sad-child-portraitRozhádaní rodiče nevidí či vidět nechtějí, že takové chování už hraničí s psychickým týráním, nebo dokonce že už bez jakýchkoliv pochybností o psychické týrání jde. Foto Wikimedia

Je skoro s podivem, že při tak vysoké rozvodovosti, stále ještě se rozvádí skoro polovina manželství, v loňském roce na 25 tisíc, z toho více než polovina s nezletiletými dětmi, se mnozí ještě nenaučili rozejít se slušně.

V poslední době se v této souvislosti i do povědomí české, zejména odborné veřejnosti dostává takzvaný Cochemský model, pojmenovaný podle místa vzniku ve městě Cochem ve spolkové zemi Porýní-Falc. Spočívá především v těsné spolupráci všech profesí, které řeší (po)rozvodové spory rodičů, tedy soudců, sociálních pracovníků, poraden pro rodinu, advokátů obou rodičů, případně i dalších odborníků. Ukazuje se jako účinnější při dosahování dohody rodičů o péči o společné děti, než když se o ni snaží každý odborník zvlášť.

Mimo jiné tato spolupráce znesnadňuje rodičům úhybné manévry a získávání spojenců mezi pracovníky těchto profesí s cílem vyšachovat druhého rodiče ze života dítěte. Jsou ovšem případy jako právě tento, na které by byl asi i Cochemský přístup krátký. Rodič, nespokojený například s advokátem nebo s rodinným poradcem, který se ho snaží přesvědčit o nutnosti dohody s druhým rodičem, prostě jednoho nebo druhého vymění.

Je ale fakt, že do poraden pro rodinu se zdaleka nedostane každý rozvádějící se pár. A že poměrně často rodinnou terapii nařizuje soud nebo doporučuje orgán sociálně právní ochrany dětí, když je zjevné, že rozchod a vypořádání vzájemných závazků neproběhnou v klidu. Může tedy jít o poměrně vyhraněnou skupinu, jejíž (po)rozvodové chování zdaleka nemusí odpovídat většině.

Je to ovšem skupina tak nápadná svými téměř navlas shodnými projevy, že už by snad bylo možno mluvit až o psychiatrické diagnóze. Podobně jako existuje diagnóza patologické puberty, je možné, že existuje i diagnóza patologického rozvodového chování.

Že postižení už zřejmě nedokážou své chování ovládnout, naznačuje mimo jiné právě mimořádná míra bezohlednosti k vlastním dětem. Jakkoliv při svých sporech do omrzení argumentují jejich potřebami a přáními, jakkoliv se dětem vlichocují, jakkoliv si je nejrůznějšími způsoby kupují a zavazují, ve skutečnosti na ně a jejich potřeby (zejména ty citové) neberou sebemenší ohled. Děti jim zjevně slouží především jako klacek na bývalého partnera či partnerku. A do krve rozvadění nevidí či vidět nechtějí, že takové chování už hraničí s psychickým týráním, nebo dokonce že už bez jakýchkoliv pochybností o psychické týrání jde.

Otázka je, jsou-li rozcházející se partneři v takovém stavu vůbec schopni řádné výchovy.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.