Nikdo nesmí zůstat stranou, rozhodlo před dvěma lety Valné shromáždění OSN, když přijímalo deklaraci Přeměna našeho světa: Agenda pro udržitelný rozvoj 2030 a s tím spojené Cíle udržitelného rozvoje (Sustainable Development Goals — SDGs). Ty jsou zaměřeny na pět oblastí, v nichž mají zajistit udržitelnost a rozvoj pro celou planetu. Tyto oblasti jsou nazvány Lidé, Planeta, Prosperita, Mír a Partnerství.

U příležitosti hodnocení cílů udržitelného rozvoje v červenci tohoto roku vydaly Bertelsmannova nadace a Sustainable Development Solutions Network již druhou srovnávací studii o udržitelnosti nazvanou SDGs Index and Dashboards (dále jen Index). Česká republika v ní získala tentokrát páté místo. Na webu Roklen24 se k tomuto můžeme dočíst: „Před námi jsou jen skandinávské země, předběhli jsme například Německo. […] ,Buďme proto hrdí na to, že žijeme v bezpečné zemi, pro kterou je péče o planetu důležitá a která myslí na budoucnost — není to samozřejmost,‘ říká ředitelka Nadace Taťány Kuchařové — Krása pomoci Michala Stachová.“

Umístění České republiky na vrcholu zemí směřujících k udržitelnosti vyzdvihovali mnozí čeští politici, připomeňme například náměstka ministerstva zahraničních věcí Martina Tlapu. Ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO) to vyjádřil jasně: „Ve světovém srovnání stále patříme mezi špičku.“

↗

Indikátory Indexu se zaměřují hlavně na problémy chudých zemí. Ty, které by měly řešit bohaté státy, jako třeba obnovitelnou energii, produkci odpadu nebo materiálovou spotřebu, v nich téměř nenalezneme. Foto archiv DR

Přesto, že jsou pod studií podepsány uznávané kapacity z okruhu Světové banky, jedná se přesně o to, co bychom mohli nazvat jako falešnou zprávu — fake news.

Již první Index z roku 2016 byl kritizován z metodologického hlediska a kvůli nedostatkům při volbě indikátorů. I když ve druhém vydání byly některé výtky reflektovány, Index za rok 2017 nadále trpí nedostatečnými daty a problematickou metodou indexování (viz níže). Proto nemůže dostatečně sloužit k měření postupu naplňování Cílů udržitelného rozvoje a už vůbec ne ke srovnávání výkonu jednotlivých zemí.

Informace a zpětná vazba

Nebezpečí špatných hodnotících zpráv, mezi něž patří i zmiňovaný Index, spočívá v tom, že poskytují řídícím orgánům a dalším aktivním složkám společnosti zkreslené informace, na jejichž základě by měli tito aktéři reagovat. V kybernetice (vědě o řízení) se mluví o zpětné vazbě. Informace o chování systému by nám měly sloužit k tomu, abychom dokázali učinit opravné kroky — negativní zpětnou vazbu, které zajistí žádoucí chování systému (v rozporu s tím, co se běžně uvádí, tedy není zpětnou vazbou samotná informace, ale až případný následující regulační zásah). Pokud máme systém, který se potýká s neudržitelností, a dostaneme informaci, že je to jeden z nejudržitelnějších systémů, jen těžko budeme hledat důvody, proč dosavadní chování systému měnit.

V srpnu 1989 napsal Miloš Zeman v kritickém článku Prognostik a přestavba: „Je jistě nepříjemné, jestliže reflektory automobilu, jedoucího v noci neznámou krajinou, ozáří překážku na silnici. Situaci však nevyřešíme tím, že si na čelní sklo nalepíme optimistický plakát.“ Upozorňoval tehdy na to, jak nedostatek informací umožňující zpětnou vazbu vede k degradaci celého systému. Dnes jsme bohužel ve stejné situaci a chování vedoucích politiků včetně Miloše Zemana opět připomíná chování nomenklatury pozdních osmdesátých let.

Místo toho, aby reagovali na kumulující se problémy, opájejí se nesmyslnými optimistickými vizemi. To se bohužel týká také mnoha občanských organizací a privátní sféry. Někdy je to samozřejmě účelové, ale velmi často v tom skutečně hraje roli nedostatek informací a neschopnost informacím porozumět a pracovat s nimi.

Výběr indikátorů

U indikátorů vytvořených Expertní skupinou OSN pro indikátory SDGs je patrná snaha o komplexnost, jakkoli i tady se vedou spory, nakolik indikátory skutečně podávají informaci o stavu udržitelnosti na planetě. U Indexu však tento rozměr zcela chybí. Základní problém je v tom, že zatímco u Cílů udržitelného rozvoje bylo na základě debat mezi nejrůznějšími aktéry určeno 230 indikátorů, Index 2017 pracuje pouze s 83 indikátory. Navíc se mnoho indikátorů liší od těch, které najdeme právě v Cílech udržitelného rozvoje.

Indikátory Indexu se nepochybně zaměřují na největší problémy, s nimiž se lidstvo jako celek potýká, ale jsou zároveň zaměřeny především na problémy, které se fakticky netýkají rozvinutých zemí; například pandemie nemocí, podvýživa, úmrtnost dětí. Jen malé množství z nich se však věnuje klíčovým otázkám, které jsou zásadní pro globální rozvoj a udržitelnost lidského rozvoje, a které se zároveň týkají právě bohatých států. Takovými jsou například efektivní využití vody, poměr obnovitelných zdrojů energie, produkce skleníkových plynů, množství odpadu, materiální spotřeba a ekologická stopa. Podobných indikátorů v Indexu příliš mnoho nenalezneme. Celkově je tímto problematickým způsobem budován obraz světa, kde jsou rozvinuté průmyslové země zárukou udržitelnosti, a nikoli její největší překážkou.

Je jasné, že země OECD učinily masivní pokrok v sociální a ekonomické sféře. Ale jen těžko můžeme hodnotit jako pozitivní jejich výkony v oblasti životního prostředí: podíl na příčinách klimatické změny, ztráta biodiverzity, neudržitelná spotřeba, plýtvání. Nedostatek environmentálních indikátorů patři mezi největší chyby Indexu.

Nejvíce indikátorů (15) má 3. cíl: Zdraví a kvalita života. Další v pořadí — s devíti indikátory — jsou cíl č. 9: Průmysl, inovace a infrastruktura a cíl č. 16: Mír a spravedlnost. Tady se však Index soustředí především na rozvinutost státní správy. V tomto cíli je zahrnut také indikátor „právo na vlastnictví“. V indikátorech k SDGs i v indikátorech přijatých Statistickou komisí OSN měření práv na vlastnictví zcela chybí. Je to dáno tím, že toto právo se v hlavních paktech OSN nevyskytuje a je obsaženo pouze ve Všeobecné deklaraci lidských práv.

V Indexu má nejméně indikátorů cíl č. 10: Méně nerovností. Ten má sice tři indikátory, ale dva jsou velmi podobné. Giniho koeficient pro měření nerovností je doplněn o něco srozumitelnějším Palmovým koeficientem, který měří podíl horních 10 a dolních 50 procent na hrubém národním důchodu. Pouhé tři indikátory mají v Indexu přiřazeny také cíle č. 1: Konec Chudoby a č. 11: Udržitelná města a obce.

Indikátory Indexu tak měří spíše spokojený život, rozvinutou infrastrukturu a podmínky vhodné pro podnikání než udržitelnost v oblasti environmentální, sociální a ekonomické.

Indexování indikátorů se tedy nedrží doporučení pro tvorbu indexů OECD a vlastně postrádá jakoukoli logiku. Sedmnáct Cílů udržitelného rozvoje a jejich 169 úkolů má každý svou roli a nepochybně i rozdílnou důležitost. Jejich ploché aritmetické hodnocení postrádá smysl.

Vědecké fake news

Studie SDGs Index and Dashboards se představuje s ambiciózním cílem měřit úspěšnost v naplňování Cílů udržitelného rozvoje. Bohužel však poskytuje matoucí výsledky, které lze jen obtížně interpretovat. Na první pohled z ní vyplývá, že nejudržitelnější jsou země OECD, tedy nejrozvinutější země planety. Právě ty země, z nichž většina přesahuje svou biokapacitu dvojnásobně i více.

Mohli bychom říci, že jde prostě jen o hloupost. Bohužel Index vkládá do rukou politiků a spřátelených médií silné argumenty k uklidňování voličů, že bohaté země jsou udržitelné a odpovědnost leží na chudých a nejchudších státech.

Proto lze považovat Index za falešnou zprávu. Od primitivních a vylhaných zpráv se liší tím, že je postaven na reálných datech, vydávají ho ověřené instituce a na jeho přípravě se podíleli odborníci. O to je však nebezpečnější, protože je jen velmi těžké odhalit chyby a manipulace.

Cíle udržitelného rozvoje po dvou letech

Přijetí SDGs patří nepochybně k nejambicióznějším projektům lidstva. Bohužel ani po dvou letech se nepodařilo na mezinárodní úrovni sladit strategie a postupy, jak reálně čelit rizikům, která dnes se stále větší intenzitou ohrožují lidstvo.

Při přijímání Agendy 2030 na summitu OSN v New Yorku v roce 2015 řekl dánský premiér Lars Løkke Rasmussen: „Tato nová Agenda nám předkládá vizi, kde by měl být náš svět v roce 2030. Historie nás bude soude soudit a bude nás činit odpovědnými za dosažení cílů, které dlužíme našim dětem. A jejich dětem.“

Vizi, kterou jednohlasně přijaly všechny členské státy OSN, se nám ovšem nepodaří naplnit, pokud budeme aktivitu jen předstírat, pokud se budeme vyhýbat problémům a ignorovat rostoucí nerovnosti. A k dosažení Cílů udržitelného rozvoje nevede ani cesta falešných studií, které nám sice poskytnou na chvíli určitý pocit jistoty, ale jen proto, aby na nás důsledky naivity, neodpovědnosti a populismu dopadly s ještě větší tvrdostí později.