Filosofie pro život

V nakladatelství Malvern vyšla kniha dosud nepublikovaných esejí Zdeňka Neubauera, známých zatím jen užšímu okruhu přátel. Všechny spojuje hledání porozumění světu a srozumění s ním na nových cestách myšlení

Vloni v červenci tiše doma zesnul protagonista bláznivé moudrosti, přírodní filosof Zdeněk Neubauer. Již před listopadovým obratem byl známý jako Sidonius (latinská verze českého Zdeněk) okruhu zájemců a příznivců. Hned od začátku let devadesátých se statečně, i když s donkichotskou marností staví vedle reprezentantů nové ideologie, filosofických obhájců konzervativní revoluce, kteří pěstovali a někteří dodnes pěstují moralistickou filosofii v duchu konzervativní revoluce. Někteří se spokojí s fenomenologií v interpretaci Jana Patočky, jiní se vracejí ještě dál zpět až k pozdně starověkému platonismu.

Neubauerovým filosofickým tématem je život. Ale není to statický, neživotný popis života, jak by se slušelo na badatele v mykologii a pak mikrobiologii, jímž také byl. Je to živá filosofie života. Sám způsob jeho filosofování připomíná život. Jeden z moudrých průvodců intelektuálním a duchovním životem Prahy v posledních dvou desetiletích minulého režimu Jiří Reinsberg rád rozlišoval přístup organizační a organický.

Zn_17obal3_0Neubauerovým tématem je živá filosofie života. Foto Malvern

A Neubauerovo myšlení bylo právě organické, košaté, nepravidelné. I způsob jeho života připomínal pravoslavné jurodivé. V překypujícím bohatství životních útvarů se sice prosazují formy, ale přitom žádný útvar není stejný jako jiné, všechny se vinou kolem dokonalé platonské formy. Příroda má rytmus, ale je to rytmus rubato. Tak právě Neubauer přírodu interpretuje.

Na začátku devadesátých let se dokonce podařilo organickému myšlení života, které má být, a bohdá je, myšlením i pro život, proniknout kamsi, kde by tento styl myšlení v osvícensko-racionalistických kulisách neměl co pohledávat. Proniklo do hájemství mechanistické, redukující přírodovědy, na fakultu Karlovy univerzity, která se podle přírodní vědy jmenuje. Zdeňkovi Neubauerovi a jeho spolupracovníkům se podařilo založit a dlouhá léta provozovat katedru filosofie a dějin přírodních věd.

Něco takového bylo možné v době revolučního kvasu. Radim Palouš, jehož filosofování bylo v něčem podobné Neubauerovu, mi jednou, někdy na začátku roku 1990, když jsme se potkali, odpověděl na můj údiv, že se stal (prvním polistopadovým) rektorem Karlovy univerzity. Vysvětlil, že to je možné teď, ale že po něm a podobných nastoupí nová generace pragmatických mladých docentů, jejichž ctižádostí bude produkovat dobře naolejovaná kolečka politického a ekonomického mechanismu. Pro také lze míti za to, že Neubauer, alespoň na akademické půdě, nebude mít následovníky. Třeba takové Centrum teoretických studií, jež by mohlo být zázemí pro alternativu, musí hodně ustupovat exaktnímu objektivismu.

Za dvacet šest let Neubauerova svobodného veřejného působení vyšla řada jeho publikací, reedic dřívějších samizdatů a textů vydaných v zahraničí (někdy se jim říkalo tamizdaty) a především texty nové, některé ve spolupráci s jinými autory. Za obzvlášť plodnou z hlediska komunikativnosti někdy nesnadných Neubauerových sdělení pokládám kooperaci s filmovým publicistou Tomášem Škrdlantem.

Eseje o porozumění životu
První posmrtná edice dosud nepublikovaných, respektive užšímu okruhu známých a přátel dostupných esejí vyšla v nakladatelství Malvern, jež Jakub Hlaváček (též editor svazku) založil možná zpočátku právě pro publikování Neubauerových spisů. Snad až postupně rozšířil ediční aktivity na autory jiné, ale v něčem neubauerovskému stylu myšlení podobné. Obsáhlý soubor (381 stran) samostatných textů na různá témata spojuje hledání společného světa, jak naznačuje název sborníku, avšak to sdílení umožňující vyvstávat společnému světu není snadné a levné, nejde o minimum společného. Neubauer do konce neúnavně hledal porozumění světu a srozumění s ním na nových cestách myšlení.

Jak říká editor, příroda a s ní také člověk tvoří navzájem propojený celek, jehož smysl se ukazuje v každé jednotlivosti. Podoba jakékoli živé bytosti není náhodná, zjevuje se v ní její nitro, její svébytná interpretace světa.

Za minulého režimu schematické ideologické brožurky rozlišovaly veškerou filosofii na správnou materialistickou, která byla vědeckým světovým názorem, a bludnou idealistickou, přičemž ta se ještě dělila na idealismus objektivní a subjektivní. Neubauer si možná do jisté míry z této marx-leninské scholastiky dělal legraci a svou filosofii řadí jako subjektivní materialismus. Hmota, či spíše tělesnost je u něj nadána subjektivitou a skutečnost není rozpolcená na ducha a hmotu.

Eseje na přírodní a humanitní témata, lze-li to u Neubauera odlišit, doplňují v tomto svazku k poctě zesnulého mistra vzpomínky a reflexe jeho kolegů a žáků.

Příroda, která se nesune mechanicky v kolejích určených mechanickou „objektivní realitou“, nýbrž pulsuje svébytným životem, je přirozeným základem toho, že i člověk spjatý s přírodou, která je (podle klasiků filosofie života Jakoba Johanna von Uexküll a Wilhelma Diltheye) našim osvětím, může tvořivě vykračovat z dráhy individuální určenosti a může opouštět koleje sociálního systému. Lze říci, že tyto důsledky svého tvůrčího a organického myšlení Neubauer nedomyslel. Jeho myšlení však má mohutný evoluční (ne-li snad dokonce revoluční) potenciál.

Zdeněk Neubauer: Hledání společného světa. Úvahy o filosofii a proměnách vědění, Praha: Malvern, 2017

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.