Pár dní v jámě lvové

Pokud by si chtěl některý z politiků udělat jasno v tom, co trápí lidi v odlehlých regionech, měl by do nich jezdit na návštěvu a mluvit s jejich obyvateli. Třeba by se mu leccos urovnalo v hlavě.

Vydal jsem se počátkem září za hranice všedních dní, přímo do jámy lvové. Do kraje, jemuž se v Praze říká „Čunkovo“, dokonce přímo do města Vsetína. Valašsko mám rád odjakživa. Coby dítě z Ostravska jsem sice s rodiči procestoval především Těšínské Beskydy, ale rozmanité valašské kopce mne uchvátily ještě víc. Tentokrát jsem si ale nevšímal jen přírody.

Vsetín prošel za poslední léta velkou změnou. Je to město, které žije. Udržované, čisté, přívětivé k místním i k návštěvníkům. Když si odmyslíme skandální anabázi s někdejším odsunem části vsetínských Romů do obytných kontejnerů na předměstí, byl by vedle jak ta jedle, kdo by čekal xenofobní hráz a vyhroceně národovecké mikroklima. Také jde o město zelené, čemuž napomáhají četná údolí zasahující skoro až do jeho srdce. Snad jen gamblerům by mohlo jít míň na ruku.

20170830_185034Celé území okresu vypadá mnohem živější než kdysi. Foto Lukáš Jelínek

Rozmazlená návštěva z Prahy se může spolehnout na příjemná ubytovací zařízení, ale i na špičkovou gastronomii okořeněnou regionálními potravinami a specialitami. Asi za to může i přítomnost četných a náročných zahraničních manažerů, kteří pomáhají udržovat při životě vsetínský průmysl. Ne všude se s nimi domluví, ale všude se jim snaží vycházet vstříc.

Znovu jsem si též připomněl, jak ve městě s šestadvaceti tisíci obyvateli (pro srovnání – v roce 1971 jich bylo 22 tisíc a v roce 1991 skoro až 32 tisíc), jeden vidí druhému do talíře. Dvojnásob se to týká rodin roztroušených po kotárech.

Když se svezete veřejnou autobusovou dopravou, máte o zážitek víc. Je levná a dosahuje úplně všude. Kam nejede MHD, zajíždějí příměstské spoje. Řidiči jsou usměvaví, srdeční a připravení chvíli poklábosit s každým, kdo kolem nich nastupuje či vystupuje. Ochotně lidem zastaví i u jejich chalup.

Ten, co mě jedno horké odpoledne vezl od malebné přehrady Bystřička, měl zjev i ohoz amerického rapera, a přitom za volantem nadšeně poslouchal dechovku od podlahy. Hrdost na folklor, ale i typický životní styl šlo vypozorovat na každém kroku. Už jen z upravených polí a luk, na kterých se pásla pestrá stáda ovcí a krav.

Vlastně celé území od Valašského Meziříčí až po Velké Karlovice a Makovský průsmyk mi přišlo mnohem živější než kdysi. Na jedné straně drobní zemědělci, na straně druhé vzkříšený cestovní ruch – nejen byznysmenem Valentou, ale i malými penziony a farmami zaměřenými na agroturistiku nebo provozovateli krámků a hospůdek. Méně veselým důsledkem pak jsou lesní stezky drásané cyklisty a nepořádek i na poměrně nepřístupných místech.

Domorodci jsou pyšní na to, jak se před několika lety vypořádali se zatoulaným a vlezlým medvědem. Dnes si stáda chrání především před vlky. Na paloucích není nouze o fotopasti zaznamenávající čilý „život v přírodě“. K němu bohužel v současnosti v nižších polohách patří i divoká prasata s africkým morem. Ale za elektrické ohradníky se žádný nevítaný návštěvník nedostane.

20170902_100651V Praze svými názory Jiří Čunek provokuje, ale doma mu rozumějí. Foto Lukáš Jelínek

Zde se samozřejmě nabízí oslí můstek k migraci lidí ze vzdálených končin. Nebylo možné s místními v hospodě aspoň na chvíli nezapříst hovor na toto téma. Jak se dalo čekat, mají strach z toho, co neznají. Evropskou unii respektují, ba jsou přesvědčeni, že jí sami mají co dát. Zvykli si na Poláky, Rakušany, Němce i Holanďany. Nouze ve Vsetíně není o Asiaty v drahých oblecích. Arab by se ale nejspíš postaral o pozdvižení, pokud by to nebyl šejk, který si jen odskočil z nedalekých lázní v Luhačovicích nebo slezském Darkově.

Převažující tuzemský pocit, že není důvod otevírat Českou republiku příslušníkům odlišných kulturních a náboženských okruhů, je na Vsetínsku posílený mentalitou okrajového, ale hrdého a soběstačného regionu. S ní umí dokonale pracovat politici typu Jiřího Čunka. V Praze svými názory provokuje, ale „doma“ mu rozumějí – už jen proto, že místní vidí stopu, která za ním v lokální politice zůstala, a vesměs si jí cení.

Během jednoho piva zažité předsudky nezvrátíte. Kombinací odkazů na minimální počet běženců v ČR, umírněnou muslimskou komunitu a národní čest, „s níž přece dokážeme uhájit náš životní styl“, můžete ale vnést červíčka pochybností. Jen by vám tou dobou nesměl házet klacky pod nohy premiér, který zapomněl na své věty o tom, jak ti, co na pražském hlavním nádraží pomáhali běžencům, jsou příštími sociálně demokratickými lídry, a dnes se populisticky prsí, že žádné muslimy u nás nechceme.

Když chtěl Alexander Van der Bellen získat v klání o rakouský prezidentský úřad i hlasy ze zapadlých alpských dolin, všechny je objel a oblékl svůj humanistický program do vlasteneckého hávu. Nebylo to laciné podbízení. Věděl, že je i v jeho zájmu pochopit, co lidi trápí, a převést strach z jinakosti na vlastenecké sebevědomí.

To je výzva i pro české politiky usilující o Hrad, Strakovku, Sněmovnu či Senát. Těžko překonávat odlišnosti mezi národy, vyznáními a kulturami, když si nedokážeme porozumět ani mezi sebou doma. Zvlášť když většina lokálních i globálních rozporů nemá etnický či náboženský, ale sociální původ.

Na Valašsko jsem odjel s touhou vyčistit si hlavu. Místo toho se mi v ní leccos urovnalo. A to je ještě lepší výsledek. Vřele všem doporučuji.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.