Čtvrteční večery bývaly v Madridu mou oblíbenou částí týdne. Než jsem přešla obří bývalou fabriku na druhý konec, abych se zúčastnila pravidelného kurzu figurální kresby, míjela jsem živočišně bubnující skupinu, v níž se vyučoval v přední hale africký tanec, lidi šťastně špinavé od hlíny krčící se u zahrádek na dvorku nebo zdravé duchy v zdravých tělech pokoušející své svaly na kruzích v tělocvičně.

Lektor kresby následně rozšířil mou oblíbenou část týdne i o úterky. Vyzval mne k účasti na kurzech graffiti, a tak jsem se — poprvé se sprejem v ruce a nutno přiznat, že dost neuměle — podílela na každotýdenní transformaci rozsáhlých sklepů v surreálnou symbiózu barev. Nástěnka aktivit v centru Tabacalera zahrnovala bezplatné kurzy cizích jazyků, uměleckých či pohybových aktivit nebo třeba psychologie a byla více zaplněná než rozvrhy všech mých spolužáků dohromady.

Takzvaných samosprávných obsazených sociálních center označovaných španělskou zkratkou CSOA existuje v Madridu okolo dvaceti. La Quimera nebo La Gatonera se mi staly „kinem“ s nejzajímavějším programem ve městě a následně dost často místem večírků zpříjemňovaných ani ne tak pivem, jako spíš bezprostřední konverzací s cizími lidmi. V centru La Dragona, bývalém ubytování hrobníků přiléhajícím ke zdi největšího hřbitova, se konaly převážně koncerty — ale třeba na Halloween se proměnilo ve strašidelný dům pro děti a desítky rodičů neváhaly ukojit touhu svých potomků po strašidelném zážitku právě zde.

Děti si oblíbily i centrum ESOA Del Eko, kde měly k dispozici hračky, knížky i učebnice a pravidelně tu probíhaly zájmové kroužky. A jejich rodiče mezitím opodál spřádali plány na manifestace proti TTIP, rozvoz jídla potřebným nebo se „jenom“ rozhořčovali nad sociálním systémem. Právě pro nemajetné rodiče koneckonců nejen centrum ESOA Del Eko představovalo místo, kde se mohli jejich potomci rozvíjet, aniž by museli z omezeného rodinného rozpočtu ukrajovat peníze na hrazení mimoškolních aktivit.

Ono dlouhé slovní spojení „samosprávné obsazené sociální centrum“ neznamená nic jiného než squat. Ano, v Madridu funguje okolo dvaceti squatů. Jejich účelem není vyhnout se placení nájmu ani najít mezi prachem padající omítky úkryt k píchání čehokoliv do žil. Každodenně bezplatně nabízejí příslušníkům všech generací zázemí i lektory-dobrovolníky pro různorodé aktivity.

Madrid je mým vůbec nejoblíbenějším evropským městem. Jde totiž o neskutečně živé, dynamické a pestré město, které se nezastaví v žádnou denní hodinu. Přítomnost squatů a alternativní kultury má na této atmosféře jednoznačně podíl. Čas od času se nějaký squat pro sichr přejmenuje, čas od času chudák, kterého uvidí policie prvního, dostane za pivo před squatem pokutu za popíjení alkoholu na ulici. Obecně ale squaty policie toleruje a stala se z nich samozřejmá součást koloritu města.

Klinika překročila hranici bubliny

Do Prahy jsem se z Madridu vracela v únoru 2016. Smutek z opouštění oblíbeného města jsem pár dnů před odletem ředila brouzdáním v programu tehdy rok fungujícího Autonomního sociálního centra Klinika. Nabídka přednášek v rámci Lidové univerzity, jazykových kurzů od francouzštiny po čínštinu nebo promítání dokumentárních filmů mne uklidnily. I Praha v sobě skrývá malý Madrid.

↗

V úterý 5. září soud pravomocně rozhodl o tom, že pražský squat musí aktivisté opustit a ukončit tak činnost jednoho z nejzajímavějších center kultury v Praze. Foto ASC Klinika

Nezažila jsem éru Ladronky či Milady, před Klinikou jsem se pouze párkrát drala lesoparkem na usedlost Cibulka — kterou policie vyklidila krátce po oživení Kliniky v květnu 2015. Vím, že i předchozí české squaty představovaly veřejnosti otevřená ohniska autonomní kultury, kde dostávali prostor nekomerční hudebníci i výtvarníci, kde fungovalo infocafé nebo se pořádaly přednášky. Přesto mám dojem, že právě Klinice se jako prvnímu squatu u nás podařilo stát se „squatem madridským“.

Ač se kolem ní pochopitelně pohybují anarchisté, překročila práh bubliny anarchistického a autonomního hnutí. Nejedná se o dům schovaný daleko od centra, o němž velká část společnosti neví a na jehož akce se trousí punkáči, kteří zahlédli letáček v strahovském klubu 007, nebo čtenáři A-kontry, ale o skutečné kulturní a sociální centrum. Při upřímné úctě ke squatům předešlým.

V úterý 5. září ale soud pravomocně rozhodl o tom, že pražský squat musí aktivisté opustit a ukončit tak činnost jednoho z nejzajímavějších center kultury v Praze, které provozují zcela nezištně bez potřeby státní pomoci či jakýchkoli jiných mechanismů řízených shora. Ve státem vlastněném domě, který pět let před osquatováním chátral. „Právo vlastníka je nakládat se svým majetkem volně a ostatní z toho vyloučit,“ uvedla během vysvětlování rozsudku soudkyně a zlaté tele soukromého vlastnictví opěvované jako jeden ze základů právního státu opět blaženě zabučelo.

Na základě současné české legislativy zřejmě neměla Klinika, obzvlášť u soudů nižší instance, šanci vyhrát. Než se spor dostane k soudům vyšší instance, u kterých je alespoň trochu vyšší šance na zohlednění argumentů o jednání vlastníka v rozporu s dobrými mravy (jak napsal v obhajobě právník Pavel Uhl, podle občanského zákoníku je právní jednání, které je v rozporu s dobrými mravy, neplatné) nebo sociálního rozměru squattingu obecně, bude dost možná prostor bývalé plicní kliniky opět zet prázdnotou. A příznivci Kliniky se mezitím budou dost možná skládat na zaplacení stotisícových pokut, které jim hrozí za údajné bezdůvodné obohacení, přestože budovu nepoužívali ke komerčním účelům.

Spor o Kliniku není sporem věcným, ale sporem politickým. Jak u soudu uvedl Pavel Uhl, Tereza Virtová, která kolektiv zastupuje, vede se státem hodnotový dialog. Dnešní rozsudek by neměl vést pouze k zaktivizování příznivců Kliniky za účelem podpory a udržení centra. Zbytečně prázdných domů v České republice eviduje server Prázdné domy více než šestnáct set a mnoho dalších opuštěných nemovitostí na webu nepochybně chybí.

Dnešní rozsudek by měl vést k tomu, že nespokojené pobrukování „co je ilegální, není nutně nelegitimní“ — a naopak — překročí práh bubliny anarchistického a autonomního hnutí stejně jako Klinika. Jde koneckonců o pobrukování, které posouvá dějiny a vývoj nejen legislativy. Dnešní rozsudek by měl vést k tomu, že zlatému teleti soukromého vlastnictví bude postupně nasazen obojek zodpovědnosti vůči vlastněným nemovitostem, který v případě dlouholetého zanedbávání objektu — obzvláště je-li majetkem státu — vyvolá patřičné následky.