Čtvrteční večery bývaly v Madridu mou oblíbenou částí týdne. Než jsem přešla obří bývalou fabriku na druhý konec, abych se zúčastnila pravidelného kurzu figurální kresby, míjela jsem živočišně bubnující skupinu, v níž se vyučoval v přední hale africký tanec, lidi šťastně špinavé od hlíny krčící se u zahrádek na dvorku nebo zdravé duchy v zdravých tělech pokoušející své svaly na kruzích v tělocvičně.

Lektor kresby následně rozšířil mou oblíbenou část týdne i o úterky. Vyzval mne k účasti na kurzech graffiti, a tak jsem se — poprvé se sprejem v ruce a nutno přiznat, že dost neuměle — podílela na každotýdenní transformaci rozsáhlých sklepů v surreálnou symbiózu barev. Nástěnka aktivit v centru Tabacalera zahrnovala bezplatné kurzy cizích jazyků, uměleckých či pohybových aktivit nebo třeba psychologie a byla více zaplněná než rozvrhy všech mých spolužáků dohromady.

Takzvaných samosprávných obsazených sociálních center označovaných španělskou zkratkou CSOA existuje v Madridu okolo dvaceti. La Quimera nebo La Gatonera se mi staly „kinem“ s nejzajímavějším programem ve městě a následně dost často místem večírků zpříjemňovaných ani ne tak pivem, jako spíš bezprostřední konverzací s cizími lidmi. V centru La Dragona, bývalém ubytování hrobníků přiléhajícím ke zdi největšího hřbitova, se konaly převážně koncerty — ale třeba na Halloween se proměnilo ve strašidelný dům pro děti a desítky rodičů neváhaly ukojit touhu svých potomků po strašidelném zážitku právě zde.

Děti si oblíbily i centrum ESOA Del Eko, kde měly k dispozici hračky, knížky i učebnice a pravidelně tu probíhaly zájmové kroužky. A jejich rodiče mezitím opodál spřádali plány na manifestace proti TTIP, rozvoz jídla potřebným nebo se „jenom“ rozhořčovali nad sociálním systémem. Právě pro nemajetné rodiče koneckonců nejen centrum ESOA Del Eko představovalo místo, kde se mohli jejich potomci rozvíjet, aniž by museli z omezeného rodinného rozpočtu ukrajovat peníze na hrazení mimoškolních aktivit.