Komu patří Čechy?

Ve veřejném prostoru se usídlilo heslo „Čechy Čechům“. Ivan Štampach vysvětluje, jak se to ve skutečnosti má s českou národností. Česká republika totiž patří všem, kdo tu žijí a mají zájem k jejímu životu přispívat.

Rychle po sobě přicházející zprávy o útocích ve jménu islámu v posledních dnech podporují extrémními nacionalisty. Ujišťují je o tom, že naše bezpečnost je ohrožena kdejakými cizinci a že je nutno proti nim zavést preventivní opatření.

Jako houby po dešti se vynořují militantní nacionalistické iniciativy. Zdá se, že české bezpečnostní orgány takové skupiny sledují. Občas o nich referují, i když vše ukazuje na to, že novináři mají na toto téma více informací než stát. Doufejme, že pronikají do jejich struktur a působí na ně zevnitř. Žádné zásahy státu vůči těmto ozbrojencům však nebyly zaznamenány.

Organizace jako Českoslovenští vojáci v záloze proti válce plánované velením NATO a její víceméně nástupnická organizace Národní domobrana jsou politicky spojeny se stranou Národní demokracie, jejíž politický program zahrnuje vystoupení České republiky z Evropské unie a Severoatlantické aliance a navázání strategického spojenectví s Ruskem.

S nástupem nové migrační vlny si do role hlavního protivníka ohrožujícího národní bezpečnost tyto jednotky obsadily uprchlíky z regionů postižených válkou a krvelačnými diktátorskými režimy. Má jít především o uprchlíky ze Středního východu a z Afriky, víceméně arabského jazyka, a zcela jistě islámského vyznání.

V roli nepřátel migranti částečně nahradili Romy. Obě skupiny spojuje domnělá (nebo v případě migrantů ze subsaharské Afriky skutečná) rasová odlišnost. O obou okruzích se ve veřejných diskusích užívají známá schémata například o odlišném průměrném inteligenčním kvocientu obyvatelstva různých zemí, aniž by se brala v úvahu kritika této psychodiagnostické metody, že totiž testy IQ jsou sestaveny tak, aby se v nich dobře umístili lidé žijící v okruhu západní civilizace.

Odpor k islámu má málokdy náboženský obsah. Je to dáno zřejmě tím, že jen nepatrná část obyvatelstva zná náboženská témata zevnitř. Religionistické informace jsou ve školním vzdělávání základů humanitních oborů nanejvýš nedostatečně zastoupeny. V české populaci je silně zastoupena pozice, již Tomáš Halík kritizuje jako náboženskou negramotnost.

Antislamismus či islamofobie, k jejichž zastoupení v české populaci lze na podzim letošního roku očekávat kolektivní monografii, jejímž editorem bude Bronislav Ostřanský, je často jen vnější tváří nacionalismu a rasismu. Jako zástupné téma se jeví rovněž faktické (a někdy domnělé) deficity islámských zemí v oblasti občanských svobod a lidských práv.

Xenofobie je patologickým vystupňováním strachu z odlišnosti. Sama obava z cizího a neznámého je pochopitelná a obhajitelná. Strach vyvolává různé reakce: skrytí, útěk, obranu. Hrozby signalizované hlubokými mozkovými centry, například amygdalou, musí být prověřeny rozumem, jemuž slouží mozková kůra. Analýza ukáže reálné riziko spojené s lidmi jiných kultur přicházejícími do Evropy. K těmto mozkovým strukturám a aktivitám se však nedopracují všichni. Zkušenost těch, kdo strachu odolali a příchozí cizince přijali, rovněž umožňuje odložit zbytečné obavy.

Spektrum národností
Podpora nacionalistických, rasistických a militantních postojů z nejvyšších míst, od prezidenta Miloše Zemana a ministra vnitra Milana Chovance, antiislámské projevy nejvyšších ústavních činitelů (nedávné vyjádření Bohuslava Sobotky), výslovné odmítnutí závazku, který Česká republika na sebe vzala vůči uprchlíkům, zatím úspěšným prezidentským kandidátem Jiřím Drahošem, to vše dodává odvahu těm, kdo hrdě volají a píší na transparenty a v diskusích na sociálních sítích ono známé Čechy Čechům.

Čechami autoři tohoto hesla zřejmě míní Česko. Morava a Slezsko zmiňované výslovně v Ústavě a zastoupené na státním znaku a na prezidentské standartě jsou jim ukradené. Vše to jsou pro ně prostě Čechy. A komu má tedy Česko patřit?

Naštěstí naše ústava, na rozdíl například od slovenské, ale třeba i německé ústavy, pokládá za subjekt státní moci, za toho, kdo ustavuje stát a prostřednictvím svých zvolených zástupců mu ukládá ústavní pořádek a jiné zákony, občany České republiky a neřeší jejich etnickou příslušnost. Česká či jakákoli etnická příslušnost zůstává v České republice soukromou věcí jednotlivce.

Česká republika patří všem, kdo tu žijí. Ilustrační foto z filmu Největší z Čechů, zdroj ceskatelevize.cz

Čechy, Morava a Slezsko patří Čechům, řekněme těm, kdo se k české národnosti jako k první nebo jako ke druhé přihlásili při sčítání lidu. V posledním z roku 2011 byla možnost napsat si národnosti dvě. Podle stejného principu patří Česká republika více než šesti stům tisíc Moravanů a dále Slezanům. Patří též Čechoslovákům, neboť i k takové příslušnosti se lidé i pětadvacet let po rozpadu Československa hlásí, možná vzhledem ke smíšenému původu, ale třeba i z věrnosti někdejší oficiálně opuštěné ideji československého národa.

Česká republika patří také Němcům, kteří přečkali spontánní vlny vyhánění roku 1945 a oficiální v následujícím roce. Jako k jediné nebo k jedné ze dvou etnických příslušností se jako čeští občasné německé národnosti deklarovalo pětadvacet tisíc osob.

Česká republika náleží rovněž obyvatelům Slezska (obývajícím zejména území na východ od Ostravy), kteří uznali za vhodné se přihlásit k polskému národu, jako mateřský jazyk a jako vyučovací jazyk na školách mají polštinu.

České země jsou domovem rovněž Romů, přestože se jich mnoho k romské národnosti nepřihlásilo (podobně jako bohužel podle dobré informace z první ruky i Židé) z obav před možným omezováním ze strany majority.

Čechy, Moravu a Slezsko obývají rovněž zmínění Židé, ať již se identifikují jako národnost, jedna z národností, nebo jako náboženství, nebo jsou Židy pouze podle původu, ale s tradicí komunity ztratili kontakt.

Další obsáhlé úvahy by se mohly vést o Rusech a Ukrajincích nebo o Vietnamcích, kteří se nespokojili s pozicí novodobých otroků, v České republice se usadili a mohli by užívat práv, která z toho plynou.

Čechy tvořící zhruba dvě třetiny území České republiky a celá Česká republika patří všem, kdo tu žijí a mají zájem se na její správě podílet a k jejímu životu přispívat. Není ovšem zdaleka jasné, podaří-li se toto mínění prosadit v současné rozjitřené době.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.