Lokální musí být znovu blízké

Česká krajina se potýká s důsledky nešetrného hospodaření na velkých lánech s monokulturami. Jak by se změnila, pokud by stát začal podporovat drobné a ekologické zemědělce namísto obřích podniků, popisuje Barbora Bakošová.

Barbora_2_

Barbora Bakošová

16.08.2017 08:00

Letní seriál 2017

Uskutečnitelné Utopie


V rámci letošního srpnového seriálu vám třicítka autorů a autorek představuje každý po jednom nápadu, jehož uskutečnění by podle jejich názoru vyvolalo v českém prostředí dlouhodobě příznivé změny. Ať už vážně, nebo v lehčím duchu, hledáme odpovědi na problémy dnešní rychle se proměňující společnosti.

Rozhlédneme-li se dnes po české krajině, spatříme s největší pravděpodobností lány nekončící pšenice, ječmene, řepky nebo kukuřice. Tyto čtyři plodiny se pěstují na rozlehlých plochách a zabírají více než sedmdesát procent zdejší úrodné půdy. Česká krajina následkem toho přichází o svůj charakteristický ráz, v minulosti vytvářený mozaikou menších polí. Pro pěstování jiných druhů, například brambor, zeleniny a ovoce, zůstává čím dál menší prostor a my jsme proto závislí na potravinách z dovozu.

Když chodili čeští a němečtí romantici v 18. století obdivovat krajinu Českého středohoří, připomínal jim tento kraj pozemský ráj. Pojmenování ostatně tehdy této části země přináleželo – než v polovině 19. století čeští vlastenci přesídlili Český ráj do Pojizeří, nacházel se „Paradies von Böhmen“ právě zde. Mácha, Goethe nebo Humboldt touto krajinou pravidelně putovali, okouzleni souladem lidské činnosti a okolní přírody. Z vrcholků sopečného pohoří obdivovali drobná políčka a ovocné sady, které krajinu rozčlenily na malé, nepravidelné kousky a s četnými vískami spoluutvářely malebnost kraje.

Stredohori_repkaRáj českých a německých romantiků, krajina pod Milešovkou, je dnes územím monotónních lánů řepky, jejichž pronikavá barva brzy unaví zrak. Foto WMC

Dnes se však tyto výhledy liší. Vystoupáte-li na Milešovku, z níž byl mimochodem podle zcestovalého přírodovědce Alexandra von Humboldta třetí nejhezčí výhled na světě, spatříte místo sadů a políček žlutá pole řepky, jejíž pronikavá barva unavuje zrak.

Pěstování v místě
České zemědělství ztratilo svůj vztah k místu. Plodiny jako kukuřice nebo řepka, primárně pěstované jako biopaliva, dnes najdeme jak v bývalých zelinářských oblastech Znojemska, tak namísto ovocných sadů jižní Moravy. Genius loci jednotlivých mikroregionů postupně zaniká. A nemrzí to jenom dnešní poutníky, hledající v krajině estetický prožitek. Trpí i příroda samotná. Unavená půda ztrácí dech – vítr odnáší její svrchní vrstvu anebo ji smývá déšť, opouští ji schopnost vsakovat vodní srážky. Z krajiny mizí drobní živočichové, kteří se v monokulturních lánech nemají kde ukrýt.

Jeden drobný pěstitel, pan Šik, mi říkal, že pro Rakušany představuje lokálnost v kontextu pěstitelství potravin něco zcela odlišného, než si pod tímto pojmem představíme u nás. Rakouská krajina je ještě pořád poseta malými poli. Průměrná velikost farmy je tu kolem dvaceti hektarů, tedy téměř sedmkrát méně než u nás. Oproti tomu počet zemědělců je několikanásobně vyšší – zatímco v Rakousku se nachází přes 140 tisíc farem, v České republice je jich jenom 26 tisíc. U našich sousedů dominují malé a střední rodinné farmy, které do zemědělství lákají i mladé lidi a fungují na ekologických principech.

V místních obchodech naleznete zeleninu i ovoce přímo z daného regionu, často z bezprostředního okolí. Lokální zde znamená z okruhu pár desítek kilometrů, v jejichž radiu často osobně nebo alespoň podle jména znáte farmáře, který potravinu vypěstoval. Více než 30 procent rakouských farmářů prodává alespoň část svých produktů přímým prodejem – ze dvora, na farmářských trzích, ve farmářských obchodech nebo v bedýnkách.

V jednotlivých rakouských regionech díky tomu fungují ekonomicko-sociální vazby, podepřené ekologickou dimenzí zdejší produkce. Spokojenost to přináší nejenom spotřebitelům, kteří vědí, že nakoupí vždy kvalitní lokální výpěstky, v bezpečí se cítí i zemědělci. Nemusí být natolik pod tlakem nízkých výkupních cen a nejistých odběrů supermarketů. Přijde-li neúroda nebo finanční potíže, můžou se obrátit na své lokální odběratele, kteří jim pomůžou nejistou dobu překlenout. Prosperitu to přináší i celému regionu.

V České republice je jako lokální vnímána jakákoliv plodina vypěstovaná na našem území. U česneku, rajčat nebo pórku málokdy rozlišujeme konkrétní pěstitelskou lokalitu, jsme spíše rádi, když na pultech vůbec nalezneme ten český. Mimo několika málo produktů, označených známkou Regionální potravina, se nám, spotřebitelům, v obchodech vše slévá pod symbol české vlaječky.

Podpora vztahu pěstitelů a spotřebitelů, ukotvená v konkrétním místě, rovněž ukazuje, že plodiny nejsou pouhou komoditou, jak nám to podsouvá prostředí supermarketů. Kontakt se zemědělci nás učí, že kvalita jejich práce se úzce pojí s kondicí půdy. Lépe nám též pomáhá chápat provázanost počasí, ročních období a klimatických výkyvů s momentální výší úrody.

V Rakousku toto nastavení funguje zejména díky odlišné dotační politice, která podporuje především malé pěstitele a ekologické zemědělství. Tento přístup má neskutečně blahodárný dopad na zdejší krajinu a kvalitu půdy. V čase klimatických změn trpí suchem a erozí daleko méně. Právě rostoucí teploty s naléhavostí ukazují, v jakých potížích se české zemědělství nachází. Komplexnější návrhy řešení přitom scházejí.

Představte si, co by znamenala obří finanční infúze namířená čistě do ekologického zemědělství a podporující malé farmáře pro zdraví krajiny a rozvoj místního zemědělství. Za takovýto záchranný balík by politikům děkovaly řady následujících generací, které bez něho budou obývat zcela vysušenou, neúrodnou zemi. Pojmu lokální by se tak opět vrátil jeho pravý význam – malé, místní měřítko.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.