Vpředu byznys, vzadu party
Tereza ZvolskáTento týden probíhá již sedmý ročník festivalu Prague Pride. Festivalu, který se podle Terezy Zvolské spíše než na stmelování komunity soustředí na to, aby nevyčníval.
Mediální výstupy týkající se Prague Pride jsou každý rok téměř stejné. Tiskové zprávy vždy přinášející statistiky, které se svou kvantitou snaží přebít předchozí rok. Nepřeberné množství přednášek, významných hostů a parties, které, pokud si člověk nevezme dovolenou, zkrátka nemůže stihnout. Týdenní přehlídka LGBT* kultury, která již tradičně vrcholí sobotním „průvodem hrdosti“, dostála svým počátečním ambicím a rozrostla se ve vskutku kolosální festival.
A to nemusí být nutně špatně. Samotný tým festivalu se podílí na organizaci jen několila akcí, zbytek programu obstarávají různá uskupení i jednotlivci, kteří se nějakým způsobem angažují v otázce LGBT* práv. Platforma PP tím umožňuje zviditelnění se subjektům, které v průběhu roku nevyniknou. Pravdou také je, že si na festivalu vybere alespoň jednu událost opravdu každý z LGBT komunity i mimo ni.
A tam, dle mého názoru, začíná jádro problému. Rok co rok totiž vedení PP v rozhovorech úzkostně upřesňuje, že celá akce není jen onen barevný průvod Prahou. A že Česká republika udržuje svou pozici střední Evropy, která se ale kloní spíše na západ. Na západě jsou totiž průvody spíše komerčními party, kdežto na východě se, vzhledem k tamní lidskoprávní situaci, konají spíše „pochody“.
Rétorika, jakou PP volí, totiž nesměřuje dovnitř komunity, ale mimo ni. Částečně za to jistě mohou otázky, které jsou kladeny a které zpravidla vždy zamíří rovnou k „výstřednostem a obscénnostem“. A tak se moderátoři a moderátorky každý rok zeptají, „jak je to s tím pochodem“, a vedení PP svorně odpoví naučené odpovědi, že „televize vždycky zabere jen výstřednosti“, ale že „všichni takoví zdaleka nejsme“.
Česká republika vskutku vytváří unikát. Politicko-aktivistická angažovanost občanů se mění jen velmi pomalu. A přestože v jiných zemích se aktivismus už stihl i komodifikovat (vzpomeňme třeba poslední reklamu na Pepsi), u nás přetrvává pocit, že svou situaci člověk stejně neovlivní. A tento pocit se nutně promítá i do LGBT* komunity, která zde navíc funguje jen útržkovitě. Jediným výraznějším pojítkem se zdá být boj za sňatky a adopce.
A rozhodně to není boj zbytečný, zůstává ale tou jedinou LGB stopou, která se pomalu rozrůstá o trans* aktivisty a aktivistky. Těm se, navzdory drobným vnitřním neshodám, daří stmelovat a vytvářet komunitu, která je schopna generovat komunikační strategie, skrz které jsou schopni bojovat se starými strukturami. Problém nicméně zůstává. Opravdu aktivních lidí je jen hrstka. Noví sice přibývají, ale hodně z nich čeká syndrom vyhoření, jelikož budou muset zastat aktivity za několik lidí.
Na jedné straně tak je systém, který klade překážky — zákonodárci, sexuologové a další, na druhé straně platforma jako Prague Pride, z jejíchž aktivit soudržnost ani emancipace nevzniká. Nerostou hlasy, které by byly slyšet a které by byly schopny postavit se „systému“. Z tohoto pohledu to působí, že PP přešlapuje na místě. A to i v době, kdy má společnost tendence se radikalizovat. Ne nutně proti LGBT lidem. Ti se naopak stávají ochranným štítem těm, kteří se radikalizují. Stávají se zástěrkou tolerance. Chybí ale solidarita a přesah za LGBT témata.
Prague Pride nepěstuje hrdost barevnosti, různorodosti ani emancipace. Balancuje totiž mezi pokusem navázat na tradice LGBT komunit a zároveň na sebe neupozorňovat přílišnou jinakostí. Na onom „vysněném“ Západě aktuálně vyvstávají otázky ohledně takzvaných safe spaces a snahy zajistit bezpečný prostor pro příšlušnictvo různých komunit, tak, aby se lidé cítili komfortně a měli možnost se vzájemně posilovat. U nás, zdá se, přetrvává potřeba vzdělávat „většinovou populaci“.
Potřeba vzdělávat bezesporu existuje, neboť způsob, jakým média o LGBT otázkách hovoří, je opravdu žalostný. Otázka ovšem je, zda by tuto funkci měla zastávat právě Prague Pride, jež má být jednou za rok týdnem především pro ty, kterých se tematika týká. Možná je na čase zkusit jinou strategii. Nesnažit se dosáhnout čísel, která mají státy na západ od nás. Nepotřebujeme totiž akce typu „business forum“, která každoročně pod rouškou vzdělávání dobrovolně komodifikuje a zrazuje vlastní komunitu, jež zde nemá prostor se vybudovat.
A na tom je třeba pracovat především. Na budování komunity, která bude schopna se prezentovat ve vlastní svébytnosti. Potřebujeme, alespoň ten týden v roce, svůj prostor, kde se budeme cítit bezpečně. Potřebujeme budovat solidaritu s dalšími znevýhodňovanými skupinami. Potřebujeme vzory a potřebujeme různorodost.
A k tomu nepotřebujeme businees forum ani vyprázděnou party, která se nazývá průvod.