Projíst se k lepšímu světu
Matěj SenftPolitičtí kouzelníci se předhánějí v blyštivosti svých vizí. Lidé by ale možná více ocenili zdánlivé banality, které jim ovšem nejsou dopřány. Například klidný oběd bez stresu z pozdního příchodu na směnu.
Řešení společenských problémů připomínají triky s mincemi: stále z rukávu sypeme nablýskané koruny, je to efektní a uchvacující. Političtí géniové ovšem často kvůli svým pompézním iluzím zapomínají na to, že publiku kručí v břiše. Místo nablýskaných banalit by možná více ocenili, kdyby se mohli v klidu a pořádně najíst. Ostatně značná část zaměstnanců si takový „luxus“ dovolit nemůže.
Vezměme si inspiraci od — na první pohled — bizarního díla. Animovaný seriál Rick a Morty vypráví o šíleném vědci, který vytvořil portálový přístroj. Může tedy přecházet mezi jednotlivými dimenzemi se stejnou lehkostí jako mezi pokoji svého domu. Mohl by díky tomu dosáhnout nemožného: posbírat to nejlepší ze všech světů a aplikovat to na ten svůj. Mohl by na ostatní uvalit svou představu ideálního světa. Uvrhnout je do vlastní utopie.
Po různě hořkých zkušenostech se ovšem Rick soustředí na jedinou věc: hledá sečuánskou omáčku. McDonald's s ní v devadesátých letech propagoval disneyovku Legenda o Mulan. Když skončila distribuce filmu, zmizela i sečuánská omáčka a dnes je pouhou legendou minulých let. Proto Rick zasvětil svůj vědecký výzkum jejímu nalezení. Aby si mohl znovu pochutnat na nejlepším jídle, jaké kdy ochutnal.
Na dobrém jídle se shodneme snáze než na řízení státu
Samozřejmě, působí to banálně a sobecky. Nicméně cesta za sečuánskou omáčkou odráží tezi socialistického utopisty Charlese Fouriera: jeho ideu smyslů a důraz na smyslnost, kterou Fouriera považuje za jeden ze základů sociální pospolitosti.
Jeho premisa je postavena na jedné ze specifických tradic starověkých hostin. Při nich se lidé všech vrstev sešli za účelem několikadenních oslav a hodování. V té chvíli se kasty, rozpory i politické nešvary shodily ze stolu a nahradilo je jídlo. Na jeho chuti se přeci jen lidé shodnou lépe než na řízení státu. Pocit sounáležitosti mohl trvat třeba jen do sežvýkání posledního sousta, ale i tak prchavý zážitek pospolitosti je víc, než nabízí současné uspořádání společnosti.
Starověké oslavy se těžko navrátí. S podobnou myšlenkou si ovšem hraje soudobý filosof Hakim Bey ve svém eseji Dočasná autonomní zóna. Nabízí obraz společnosti jako slavnostního hodokvasu. Lidé zapomenou na trable okolí. Na okamžik se soustředí jen na požitek z hodování dobrého jídla, který sdílí s ostatními. S tím nemusíme čekat na „ideální svět“.
Kupříkladu italská oděvnická firma Lardini dopřává svým zaměstnancům každý den dvouhodinovou pauzu na oběd. Za takovou dobu stihnout dojet domů, uvařit si a poobědvat. V klidu a příjemném prostředí vlastního domova.
Podobný krok učinila i jiná italské firma, výrobna motorek Ducatti. Zaměstnanci mohou v místní kantýně poobědvat vydatný, ale zdravý, a především výtečný oběd. „Dospělí muži, kteří jí zeleninu, a u toho se smějí?“ komentuje s překvapením pohled na jídelnu dokumentarista Michael Moore v jednom ze svých filmů. Kantýna totiž nepřipomíná vězeňskou jídelnu, jak bychom mohli očekávat, ale spíše pětihvězdičkovou restauraci.
Stačilo by přitom přijít se systémovou změnu, která by docílila minimálně dvouhodinové pauzy na oběd (ideálně bez prodloužení pracovní doby). Buď v pohodlí svého domova nebo v „královské“ kantýně by si zaměstnanci připomněli, že nejsou stroje na výkonnost, ale lidé žijící a stolující pospolu. Je přeci jen rozdíl, zda si v klidu pochutnáte na kvalitním jídle, nebo jestli do sebe v rychlosti naházíte vysušenou bagetu a rychle spěcháte zpátky do pracovního procesu.
Je na pováženou, že taková představa může působit utopicky. Proti tomuto nápadu by se okamžitě ozvali všichni ti apoštolové výkonu a efektivnosti, všichni apologeti názoru, že člověk musí většinu dne propracovat, aby si vůbec zasloužil jídlo a střechu nad hlavou, aby si zasloužil přežít.
Jenže tahle „utopie“ není přepychem, spíše základní potřebou. S prázdným žaludkem se těžko pracuje. A ještě hůře žije.
Na straně druhé je nutno podotknout, že Platón se nemusel zabývat překážkami, které tomuto společnému stolování klade kapitalismus fixovaný pouze na co nejvyšší výkon. Ne že by si Platón tohoto nebezpečí nebyl vědom; ale on - právě z toho důvodu - veškerý kapitalismus ze svého ideálního státu vykázal přímo zákonem.
Co teď s tím ale dnes? Když už kapitalismus zákonem vykázat a zakázat možno není, neboť se ukázal být silnějším nežli všechny zákony, nežli všechny zákonodárné sbory? Tady je ovšem dobrá rada velice drahá; až téměř zcela nemožná.
Pokoušet se vymáhat jednotlivá refugia uvnitř tohoto kapitalismu, kde si budeme - uprostřed světa všeobecné a nemilosrdné konkurence - společným stolováním vytvářet iluzi vzájemné pospolitosti?
Nezdá se, že by toto mohlo být skutečným řešením. Nehledě k tomu, že samotný kapitalismus sice může připustit snést právě jenom určité výjimky (když to nějaké specifické podmínky umožní) - ale to ještě zdaleka neznamená že by bylo možno to prosadit jako všeobecně platnou normu.
A tak se i tady zdá, že napřed bude nutno nějak pohnout se samotným kapitalismem; a teprve potom na území od něj vydobytém hledat konkrétní cesty pro vytváření vzájemné pospolitosti.
Možná by pomohlo, kdyby pan Poláček alespoň naznačil o jakém časovém horizontu mluví. Máme si počkat pár let, pár desetiletí nebo pár století než kýžená změna nastane? Co bychom pro tu změnu měli konkrétně udělat, pan Poláček neříká.
Co se vztahu společného stolování a kapitalismu týče, tady jsem opět reagoval na daný text, který jak se zdá opravdu směřuje k názoru, že kapitalismus by bylo možno tím společným stolováním alespoň do jisté míry zatlačit. Což se jeví být opravdu názorem dosti iluzorním.
Dobré obědy kapitalismus nezatlačují, stejně jako ho nezatlačuje například čištění zubů, historicky poučená interpretace staré hudby, psaní bez hrubek, turistické značky a celá řada dalších příjemných či užitečných věcí.
Domnívám se, že by Vám ušetřilo dost práce, kdybyste místo toho, abyste ke každému druhému článku mechanicky podotýkal, že na kapitalismu se tím nic zásadního nezmění, konečně prozradil, co konkrétně by proti němu pomohlo.
A tím je i jak libovolná volba způsobu stravování tak strukturace pracovního času....jsem si povšiml.
Pár mých kolegů po obědě spalo, jiní hráli tenis, zatím co já jsem.........bych dodal z momho života v kapitalismu.
Konzumace potravy je dnes spojena s oběma krajnostmi. Pominu-li případy lidí, kteří musí velmi šetřit (příp. se tak jen chovají), takže jejich strava je chudá a nezdravá, dostanu se k praxi podceňování stravování. Z důvodu problematického životního stylu, zaměření na jiné „důležitější“ aktivity i jako důsledek očekávání zaměstnavatele odbývají se mnozí lidé a nedopřejí si klidné, natož společné posezení u jídla. Částečně s vidinou, že večer nebo o víkendu si vše vynahradí, jedí ráno a přes den málo, rychle, při práci, systémem roztrhni obal a pozři. Ve vhodné chvíli pak někteří opravdu nedokáží odolat lahůdkám nebo si dopřávají nadbytek. Celkově však sklouzávají k podceňování společenské role jezení, o užívání si přípravy pokrmů a stolování nemluvě. Někdo tovyadí skoro jako bulimie.
Tím se dotáváme k druhému extrému. Lidé, výše uvedeným úspěšně prošlí nebo osudem šťastlivci, vysedávají hodiny v restauracích, rádi venku, a nechají se obsluhovat. Gurmánsky ochutnávají to i ono, speciality, od všeho raději jen trošku. Pravda, někdy jim pro nějaký ten telefon vystydne ryba za celodenní plat absolventa, ale tak ji vrátí, uskutečněný obchod za to asi stojí. Nejen restaurace, ale ovšem i obchody nabízejí delikatesy, jež jsou vlastně provokací (i stimulací) většiny i pohrdáním některými dobrými zásadami. Jsou však i takoví asolventi, když jsem si je už vzal „na talíř“, kteří správně pochopí stmelující roli jídla a už při příchodu do práce mají v ruce kelímek s víčkem třeba od Costa Café. Doufají, že tak třeba něco svému nadřízenému sdělí. Ostatně, na nějakém tom rautu při team buildingu se i nejeden elév setká s kýženým obrázkem své možné budoucnosti, když se neodchýlí od nastoupené cesty. (Jeho babička zatím v Albertu přebírá zlevněné balíčky nivy, který je tak akorát velký a má i nějaký ten kousek modré plísně.)
Ale to není nic proti tomu krásnému světu celebrit (jež jsou někdy také nešťastné a nemocné) a proti čtení o vydražených tuňácích, kouscích hovězího za stovky eur či o chlebíčcích s kaviárem v podobné cenové relaci.
Což takhle nenechat neustále propadat střed a vydat se zlatou střední cestou. Právě v dnešní době.