Pátrání po mužském zadku v období okurkové sezony

Jako společnost musíme umět do svých výkladových a komunikačních schopností citlivě zahrnout vedle práva jednotlivce na soukromí či náboženské vyznání také to, že někteří lidé prostě chtějí být vidět, chtějí se ukázat a chtějí se líbit.

Naše životy jsou plné paradoxů. Na jednu stranu jako společnost považujeme za přednost a výdobytek, že můžeme všichni, tedy muži i ženy, chodit na plovárnu jen v titěrných plavkách. Na druhou stranu nás sexualita – jak ostatně připomnělo nedávné pozdvižení nad ve skutečnosti ne příliš objevným článkem o ženském orgasmu na webu Alarmu – a nahota stejně neustále uvádějí do rozpaků.

Mohlo by to být tím, že zde nepanuje shoda na tom, kudy vedou hranice přijatelného. Co je výsledek emancipačního snažení, hodný ochrany, a co je naopak nevhodná exhibice či voyeurismus. Či ještě jinak, co je soukromé a co veřejné. Tedy kam máme a kam nemáme právo strkat nos.

„Podobných záběrů jako na téhle fotce je v plážovém volejbalu spousta. Proč? Hráčky totiž za svými zády komunikují s podávající spoluhráčkou,“ takovou popiskou začíná fotogalerie, zveřejněná před několika dny v internetovém deníku Aktuálně. Na prvním obrázku je vidět pozadí štíhlé vysportované ženy v plavkách. Celá fotogalerie včetně krátkého doprovodného textu je uvozena titulkem „Plážové volejbalistky schovávají taktiku za své zadečky. Co který signál znamená?“

Na dalších fotografiích se pak opakuje až na jednu dvě výjimky tentýž motiv: hráčka plážového volejbalu, respektive výřez jejího těla asi tak od pasu do půli stehen, zachycená zezadu. Stojí v předklonu a za pozadím má schované dlaně s všelijak zkříženými prsty. Zkuste si to představit nebo klikněte sem.

Pokud by šlo doopravdy o fotogalerii, která má čtenáře vzdělat v komunikační taktice užívané při plážovém volejbalu, bylo by možné z ní dedukovat, že muži plážový volejbal nehrají. Případně že na rozdíl od žen komunikují telepaticky.

Navzdory mé omezené kompetenci poučeně komentovat plážový volejbal vím s jistotou, že tak to prostě není. Nemá tedy smysl předstírat, že ona fotogalerie byla publikována s nějakým vyšším úmyslem. Jsou to zkrátka fotky žen, odpovídajících mainstreamovému ideálu krásy, s vystrčenými zadky. Nic víc. Tuto svou teorii si dovolím podepřít tím, že se mi podařilo po delší chvíli googlování v českém i anglickém jazyce vyhledat pouze tři obrázky plážového volejbalisty, který se spoluhráčem také komunikuje rukama schovanýma za zády. Zadky plážových volejbalistů fotografy zkrátka nezajímají.

Není dokázáno, že by muži uměli v průběhu utkání v plážovém volejbalu komunikovat telepaticky. Foto toronto2015.org

Zabývejme se tedy otázkou, proč autoři fotogalerie pokládali za nutné formulovat zástupný důvod pro to, aby publikovali sérii obrázků polonahých ženských zadků.

Styděli se být explicitní? Považovali by upřímnost ve svých záměrech za nevhodnou? Vystavilo by je přiznání, že rádi fotografují a zveřejňují „hezké ženské zadky“, nepříjemným otázkám a situacím? A pokud ano, od koho by ty otázky směřovaly? Od fotografovaných hráček? Od blízkého okolí autorů? Od vedení deníku?

To vše jsou samozřejmě relevantní otázky, které nám napomáhají definovat si onu hranici přijatelného a nepřijatelného. A zde si tedy dovolím – jak předpokládám bezradným – autorům lehce pomoci. Hrají ženy zobrazené ve fotogalerii profesionální plážový volejbal dobrovolně? Oblékají se do titěrných dvojdílných dresů dobrovolně? Mají možnost zvolit si pro hru i jiné oblečení? Hrají před kamerami a fotoaparáty novinářů dobrovolně? Mám za to, že na všechny tyto otázky platí odpověď „ano“.

Jako společnost musíme umět do svých výkladových a komunikačních schopností citlivě zahrnou kromě práva jednotlivce na soukromí či náboženské vyznání také to, že někteří lidé prostě chtějí být vidět, chtějí se ukázat a chtějí se líbit. A takovým lidem to buď dopřejme, anebo si jich nevšímejme. Nemá však smysl hledat pro jejich chuť po pozornosti – či pro naši vlastní chuť ji zužitkovat – sofistikované důvody.

Tím prosím ale nechci naznačit, že hráčky plážového volejbalu nemají na prvním místě hru jako takovou. Říkám jen, že žena, která své tělo ukazovat nechce, má i jiné možnosti než stoupnout si před objektivy novinářů sotva oblečená. Ostatně platí to i v plážovém volejbale, jak ukazují příklady z jiných zemí. Problém ovšem nastává, a týká se to žen zahalených i nezahalených, pokud se cítí svázané konvencemi a bojí se vystoupit z řady.

Akceptovat právo líbit se a právo předvádět své tělo na veřejnosti totiž neimplikuje žádnou takovou povinnost. Je v něm ale bohužel obsažená i nutnost strpět pohledy a pozornost lidí, jejichž choutky a představy by se nám pranic nemusely líbit.

Plážové volejbalistky, které z řady vybočují, dokazují, že to jde. Ano, jsou to muslimky a ano, jejich úbory vyvolávají všelijaké vyhraněné diskuze. (A ano, dokonce i ony komunikují se spoluhráčkami rukama schovanýma za zády).

Ony výše zmíněné hranice přijatelného nenajdeme, pokud se o nich nebudeme bavit. Ptejme se našich plážových volejbalistek, zda se cítí jako kořist mužských pohledů komfortně a zda je pro ně snadné učinit rozhodnutí, že si příště zahrají třeba v trenkách a tričku. Nutit někoho – ať už přímo či podprahově – k odhalování je dle mého ještě horší než nutit někoho k zahalování. Do té doby bych prosila kolegy sportovní novináře dohnat mezery na trhu s obrázky zadků plážových volejbalistů.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Čtvrtek, 10.Srpna 2017, 08:17:10

Muži ovšem nosí při plážovém volleyballu plandavé bermudy, takže žádné pohledy na zadky nenabízejí. Postoj k mužským zadkům - a nohám - prostě není stejný jako k ženským.

Čím to je? V těchto letních dnech si můžeme všimnout jednoho velmi striktně dodržovaného pravidla. Mladé ženy nosí převážně šortky, některé také sukně, bermudy či dlouhé kalhoty. Muži bez rozdílu věku nosí buď bermudy nebo dlouhé kalhoty, muže v šortkách ve městě neuvidíte, i když je dříve nosili běžně. Je to příklad toho, že se oblečení dělí na bezpříznakové, které nosí muži i ženy a ženské, které nosí jen ženy. Je mnoho příkladů toho, že ženy začaly nosit prvky oblečení dříve vyhrazené mužům, ale téměř žádný příklad opačného posunu. K podobnému přesunu jako u šortek došlo v minulosti u vysokých podpadků, ty v 17. století nosili muži.

Jako vysvětlení mě napadá to, že muži nechtějí být podezírání z toho, že se sexuálně nabízejí jiným mužům. Zájem žen o okukování mužských zadků či nohou se zdá být dost vlažný, přítomný je spíše u homosexuálních mužů. O časopis "Playgirl", který měl být pendantem Playboye byl zájem malý a pokud vůbec nějaký byl, tak od mužů.

Co se týče volleyballu pak asi ženy určitému tlaku na to, aby odhalující oblečení nosily vystaveny jsou, protože na tom komerční potenciál tohoto sportu závisí. (Když si zadáte do Google obrázků "beach volleyball" tak tam skoro žádné fotky mužů nenajdete)

Domnívám se ale, že šortky nosí ženy zcela dobrovolně, protože bermudy či dlouhé kalhoty je žádné negativní pozornosti nevystavují.

Zuzana Vlasatá - reportérka DR, Brno

Čtvrtek, 10.Srpna 2017, 08:25:56

Máte samozřejmě pravdu v tom, že jistá forma tlaku na způsob oblékání hráček existuje.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.