Novou průmyslovou revoluci musí řídit i pracující
Kateřina SmejkalováTéma takzvaného Průmyslu 4.0 již v české veřejné debatě zdomácnělo, stále ale existuje mnoho otázek s ním spojených, které zůstávají opomíjeny. Řada z nich se týká práce v této nové podobě průmyslové výroby.
Rychlý a převratný technologický vývoj posledních let proměňuje všechny oblasti života jednotlivce i fungování společnosti jako celku, a projevuje se tak i ve způsobu, jakým je uspořádána průmyslová výroba. Ony čtyřky v pojmu 4. průmyslová revoluce, kterou bývají označovány aktuálně probíhající dramatické změny ve výrobě, či v termínu Průmysl 4.0, který popisuje podobu průmyslu po dokončení těchto změn, naznačují, že se jedná o čtvrtou fázi historického vývoje.
První průmyslová revoluce začala v polovině 18. století, kdy došlo k první mechanizaci výroby s pomocí vodní páry — přelomovým vynálezem tohoto období byla parní turbína. Za druhou průmyslovou revoluci je považována elektrifikace výroby probíhající od konce 19. století, která umožnila masovou výrobu — do této doby se tak kupříkladu datuje první běžící pás. V 60. letech 20. století začala do průmyslu pronikat elektronika a informační technologie. I to přineslo takové změny, že si vysloužily nálepku průmyslové revoluce — tentokrát třetí.
I při stávající průmyslové revoluci, té čtvrté, jde především o informační technologie. Jak se tedy liší od té předchozí? Zjednodušeně to lze vysvětlit tak, že zatímco dříve seděl za počítačem člověk, který s jeho pomocí ovládal výrobní linku, nyní je přímo výrobní linka počítačem, která se ovládá sama bez toho, aby musel jednotlivé příkazy zadávat člověk.
Samořízení je umožněno tím, že je vše, co je součástí výrobního procesu, přístroje i součástky, opatřeno čipy, senzory a štítky a navzájem propojeno. V reálném čase tedy vznikají informace o aktuálním dění na celém výrobním úseku, které si umí přístroje předávat, vyhodnocovat a podle toho samostatně rozhodovat, jaké kroky mají následovat. Podobné propojení pak existuje i s dalšími na bezprostřední výrobu napojenými systémy, jako například s logistikou, prodejem nebo administrativou.
Širších důsledků těchto na první pohled pouze technických proměn je nespočet. Za prvé se minimálně ve třech ohledech mění byznysové modely. Je možná daleko větší individualizace zboží než dříve. Realitou začíná být, že si zákazník v e-shopu sestaví svůj individuální produkt, jehož popis je v továrně nahrán na štítek, později čitelný pro všechny stanice výrobního procesu. Chytrá výrobní linka pak podle těchto informací sestaví produkt přesně takový, jak si ho zákazník přál, nikde není třeba nic zvlášť manuálně zadávat nebo nastavovat.
Rozmáhá se ale také to, že si průmyslové firmy přestávají účtovat za produkty, které vyrábějí, kupní cenu. Namísto toho je opatřují senzory, zákazníkovi pouze vypůjčují a účtují mu jejich provoz, jež s pomocí těchto senzorů sledují. Kupříkladu namísto koupě kompresoru se tak platí objem jím stlačeného plynu za dobu, kdy ho má člověk od firmy vypůjčený. Senzory zabudované do výrobků také firmám umožňují založit svůj obchodní model na jejich dálkové údržbě — mohou si pravidelně informace ze senzorů na dálku přečíst a odhalit chybu ve fungování nebo třeba to, že brzy bude potřeba vyměnit nějaká součástka.
Proměna podniků
Nasnadě je, že se radikálně mění také organizace a uspořádání průmyslových podniků. Přechod na Průmysl 4.0 si žádá velkých změn a investic a zejména menší a střední podniky mohou mít obavy či nedostatek financí a know-how se do nich pouštět. Se zaváděním změn mohou otálet také firmy v zemích s nízkou cenou práce, jako je Česká republika, kde může být dlouhodobě finančně výhodnější nadále platit lidi než investovat do nákladných nových technologií. Na druhou stranu existuje obava, že si vyspělé země budou stahovat sofistikovanou výrobu zpět, protože v pokročilých fázích automatizace přestane cena práce hrát roli a zmizí tím důvod pro outsourcing do chudších zemí.
Dalším zajímavým rozměrem změn je, že tradičním výrobním podnikům začínají konkurovat různé start-upy nebo původně digitální společnosti tak, jako kupříkladu tradičním německým automobilkám začíná se svými autonomními vozidly konkurovat Google. Ty jsou z hlediska vnitropodnikové organizace většinou naprosto jinak uspořádány, nebojí se převratných novinek a rizik s nimi spojených, které často velké tradiční průmyslové podniky se svými hierarchickými strukturami a zvnitřněným ideálem postupných inovací vlastních produktů vůbec neumožňují realizovat.
Klíčovou roli v novém uspořádání podniků v éře Průmyslu 4.0 pak hraje samozřejmě to, jakou funkci ještě budou v chytrých automatizovaných továrnách hrát lidé. Zdá se, že lidem bude čím dál víc připadat úkol správy komplexních systémů místo jednotlivých úkolů ve výrobním procesu samotném.
Na to jich bude zřejmě potřeba méně a úspory pracovní síly automatizací nastanou kromě toho s velkou pravděpodobností také v obslužných službách výroby, jako je logistika nebo administrativa. První zprávy z firem, které na systémy Průmyslu 4.0 přešly, sice říkají, že následkem automatizace procesů natolik narostla produktivita a kvalita výrobků, že firmy většinou mohly výrobu rozšířit, a proto se vyhnuly masivnějšímu propouštění. Zda tomu ale tak bude i u firem, které je budou v přeměně výroby následovat, není zdaleka jisté.
I když se podaří celkový počet míst zachovat, od některých zaměstnaných budou firmy vyžadovat nové kompetence. Rozdíl v kvalifikaci potřebné na zastání jednoho konkrétního montážního kroku a na dohled nad složitým systémem chytrých výrobních linek je tak velký, že je dost možné, že se řadu lidí po dobu jejich zbývajícího pracovního života již nepodaří odpovídajícím způsobem překvalifikovat.
Současné odhady pro Českou republiku (pro všechny sektory, ne jen pro průmysl) skutečně hovoří vedle kompletní ztráty pouhých 10 procent pracovních míst, což je ztráta, která bude zřejmě vyrovnána úbytkem obyvatelstva v důsledku demografických změn, o dalších až 35 procentech míst, u nichž se dramaticky změní kvalifikační předpoklady. Riziko až třetiny ekonomicky aktivních obyvatel bez možnosti ještě kdy se svou kvalifikací získat práci, má výrazný potenciál k sociálním nepokojům, který nesmí být podceněn. Již nyní sledujeme například v USA politickou radikalizaci u lidí, kteří právě mimo jiné v důsledku automatizace ztratili práci a jejichž kvalifikace na jinou dostupnou nestačí.
Nový průmysl a ochrana pracujících
Na druhou stranu má však Průmysl 4.0 potenciál naopak do práce ve výrobě zapojit lidi s postižením, osoby, kterým doteď na určité úkony nestačila jejich fyzická konstituce anebo právě kvalifikace. Součástí celého konceptu Průmyslu 4.0 jsou totiž také chytré asistenční systémy pro pracující — brýle na principu rozšířené nebo virtuální reality, které předvádějí jednotlivé pracovní kroky; rukavice opatřené senzory navádějící ke správným hmatům nebo celé vyztužené obleky dávající oporu při fyzicky náročné práci.
U nejtěžší fyzické práce a práce z jiných důvodů rizikové pak lze asi jednoznačně přivítat, pokud bude plně zautomatizována. Hrozba pro zdraví se u Průmyslu 4.0 čeká spíše v oblasti duševního zdraví. Kvůli tomu, o jak nový vývoj se jedná, ještě neexistují spolehlivé studie, které by měřily dlouhodobé důsledky zrychlení a narůstající komplexnosti procesů, se kterými mají pracující co do činění. Stejně tak málo toho zatím víme o vlivu změny v interakci člověk-stroj, kdy začíná mít nově navrch ten druhý. Odhady nicméně říkají, že obě tyto zátěže mohou být pro psychické zdraví dramatické, a to právě zejména v dlouhodobém horizontu.
Další, u nás dosud zanedbávaná dimenze Průmyslu 4.0 se týká ochrany dat pracujících vznikajících při interakci s chytrými pracovními pomůckami. Přitom je klíčové vědět, kolik a jaká data chytré pracovní nástroje o svých uživatelích — tedy pracujících — sbírají a k čemu je zaměstnavatel využívá, čím majetkem taková data jsou nebo jak, kde a jak dlouho jsou schraňována. Při měnící se realitě v podnicích musíme nově debatovat o tom, kde je hranice mezi legitimní kontrolou efektivity pracujících a šikanou a vymizením práva na soukromí.
V diskusích nejen o Průmyslu 4.0 často zaznívá přirovnání kohokoli, kdo se snaží na celý vývoj dívat kriticky a poukazovat na problematické otázky, k ludditům, kteří za první průmyslové revoluce marně ničili stroje, aby přerodu zabránili. To ukazuje, jak je boj ludditů nesprávně chápán — jim tehdy nešlo o to zastavit pokrok, ale upozornit, že technologický vývoj může být tak neřízený, že zapomíná na lidi, kterých se dotýká.
A o to jde i dnes. Nikdo nechce bránit tomu, co pozitivního můžeme z technologických změn vytěžit — nicméně jen neřízený vývoj sám o sobě ještě není pokrok. To koneckonců lze dobře vidět i na průmyslové revoluci — jednalo se tehdy o velmi nelidský přerod a až cílenými politickými opatřeními jako založením institucí sociálního státu se ho podařilo polidštit.
Proto by kritické hlasy neměly být umlčovány podobnými argumentačními fauly, ale naopak bychom si měli kritických otázek ohledně Průmyslu, a to všech jeho důsledků a dimenzí, klást co možná nejvíc. A snažit se hledat řešení, která by předešla tomu, aby měla čtvrtá průmyslová revoluce pro tolik lidí tak dramatické důsledky jako ta první.
Jedním z nich je bez pochyb spolurozhodování odborů o směřování jednotlivých podniků. Průmyslovou revolucí nemohou navigovat pouze zaměstnavatelé, a to i ve svém vlastním zájmu — když jde o rozsáhlé změny výrobních systémů, nejlépe ví, jak je provést, vždy ti, kteří se jich dennodenně účastní. Příklad si můžeme vzít v Německu, kdy je jednou z kompetencí svěřených ke spolurozhodování zaměstnanců i rozhodování o zavádění nových technologií.
Článek původně vyšel v časopise Sondy Revue 8/2017.