Halucinování Christophera Nolana

V nedávných dnech byl do kin uveden nový film režiséra Christophera Nolana Dunkirk. Matěj Senft popisuje, jakým způsobem tento tvůrce ztvárňuje téma vnímání a utváření reality.

Podle některých kritiků natočil Christopher Nolan jeden z nejlepších válečných filmů všech dob. Ten ovšem nevypráví pouze o druhé světové válce. Krom jiného je fascinující ukázkou Nolanova zpochybňování lidského vnímání reality. Toto téma ostatně protíná celou jeho tvorbou.

Jako šifrovací klíč k Nolanově filmografii bychom mohli vnímat snímek Dokonalý trik – film o iluzionistech, tricksterech a skutečných čarodějích. Začíná otázkou „Díváte se pozorně?“ a navazuje popisem struktury kouzelnických iluzí.

Každý kouzelnický trik se skládá ze tří dějství. Prvnímu se říká „nabídka“. Kouzelník vám ukáže něco obyčejného – balíček karet, holubici nebo člověka. Druhé dějství se nazývá „změna“. Kouzelník dokáže s obyčejnou věcí něco neobyčejného. Každý kouzelnický trik má také třetí dějství. Tu nejtěžší část. Té se říká „prestiž“, úchvatné vyvrcholení kouzla.

Podle stejného principu pracuje Nolan. Divákovi představí klasické téma: ztrátu paměti, problémy s psychikou nebo třeba přípravu velké loupeže. Následuje změna, kdy režisér zpochybní vše, co víte a vidíte. Nechápete, co se děje, ani důvody takového zmatku. Nakonec přichází závěr filmu, jeho „prestiž“. Chvíle, kdy tvůrce odhalí, že napříč příběhem si pohrával s naším vnímáním reality. Tato dynamika se objevuje v Nolanově filmu Memento (o ztrátě paměti), Insomnie (o trýznivé nespavosti) nebo kupříkladu ve snímku Počátek (o světě snů).

Podobně zachází s filmovým médiem také v Dunkirku, válečném snímku zachycujícím jednu z největších záchranných operací v dějinách. Film ovšem neobsahuje klasické scény, na které jsme v podobných příbězích navyklí, kupříkladu taktické handrkování ve velitelských štábech. Místo toho vidíme chladnou rekonstrukci, která nepersonifikuje zlo do lidských postav, ale vtiskává hrůzu spíše do rozbouřených živlů nebo útočících letadel, které společně s vojáky sledujeme ze země, a připomínají tak spíše jakousi přírodní pohromu. Mohlo by se jednat stejně dobře o záchrannou operaci při živelné katastrofě

Filmové ztvárnění událostí u Dunkirku nepersonifikuje zlo do lidských postav, ale vtiskává hrůzu spíše do rozbouřených živlů. Foto denofgeek.com

Nolan už na začátku snímku upozorňuje, že bude vyprávět z několika úhlů pohledu. Jedna linka se odehrává ve vzduchu, další na hladině moře a třetí na pobřeží. Jednotlivé části jsou přímo pojmenovány po jednotlivých dějištích (vzduch, moře, lodní molo). Každé „kapitole“ je věnována podobná stopáž, přestože vypráví příběhy různé délky (jeden týden, jeden den a jedna hodina).

Prolínání jednotlivých fragmentů divákovi nejprve zamotá hlavu. V průběhu se ovšem jednotlivé fragmenty skládají a navzájem doplňují. Například nouzové přistání pilota na vlnách nám režisér ukazuje nejprve z pohledu letce RAF. Později sledujeme stejnou scénu z úhlu lodního kapitána. Letec se domníval, že jeho spolubojovník přistál v pořádku a s úlevou mu zamával. Z lodě se nám nabízí odlišný obraz: pilot sice na hladinu moře letadlo usadil, nemohl se z něj však vysoukat a voda začala zaplňoval kokpit...

Nejde přitom jen o náhledy z různých úhlů pohledu. Přírodní živly hrají natolik podstatnou roli, že do příběhu nejen zasahují, ale v některých scénách se zdá, jako by právě ony byly subjektem – v určitých momentech jako by se rozostřila hranice mezi tím, zda vnímáme očima pilota, který prolétává oblaky, nebo zda jsme zaujali pohled samotného vzduchu, který je protínán válečnými stroji. Nolan alespoň na okamžik zve do hry tyto „ne-lidské aktéry“, což je další krok v jeho zpochybňování jakéhokoli monopolu na „ten správný výklad světa“.

Díváme se pozorně?
„Všichni halucinujeme. I právě teď. Pouze tehdy, když se na našem halucinování shodneme, nazveme to realitou,“ prohlašuje profesor Anil K. Seth z Oxfordské univerzity. Svět, který prožíváme, nám prostředkuje náš mozek. Mozek si vjemy nejdříve rozloží, pak zkonstruuje a vyhodnotí. To on nás „zásobí“ nejrůznějšími obrazy okolního světa – stejně jako při halucinacích. Musíme se shodnout na tom, jaké obrazy zastupují realitu a jaké jsou jen „individuální odchylkou“. Podobně se musíme shodnout také na výkladu dějin.

Většinou je „píší vítězové“. Nolan se ve svém filmu ovšem nezajímá ani tak o vítěze, jako spíše o řadové vojáky. Válka tu proto dostává především jeden, velmi intenzivní výklad – válka je o přežití. Ve špinavé a vyčerpávající snaze o přežití blednou ideály a slogany. Zůstává člověk násilně zúžený na svou biologickou matérii. Snad proto se mění také role přírodních prvků – už to nejsou objekty, nad nimiž člověk vládne, ale rovnocenní partneři, kterým je člověk vydán na milost.

Nolan svými filmy zkrátka upozorňuje na tvárnost reality a jejího vnímání. Takové téma je dnes bezpochyby aktuální. Kupříkladu zkazky o běžencích, které kolují médii, jsou fantasknější než Nolanovy snímky. Halucinování o zlých migrantech začínáme nazývat realitou. Ostatěn žijeme ve světě, v němž americký prezident nazývá bombu matkou a v České republice vzniká stránka vyfot-imigranta.cz. Mezi konspiračním bludem a „konsensuální realitou“ je pouze úzká hranice.

Je třeba se stále ptát, co je to realita, ale také se tázat, kdo ji s námi sdílí a jak ji nazírají ostatní. Jak říká Anil K. Seth, jedná se o kontrolované halucinování. To skýtá nejen nebezpečí rasistických obrazů, ale také tvůrčí příležitost – připustit do našeho vnímání ty, jejichž úhel pohledu bývá oslyšen. Ať už se jedná o jedince, jejichž náhled na dějiny přepsali nejrůznější vítězové, o lidi prchající před strašlivými výjevy současných válek nebo třeba přírodní aktéry, zrak přírody. Svět by byl mnohem příznivějším místem, kdybychom se zeptali tak, jako se nás táže Nolan v Dokonalém triku: Díváme se pozorně?

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.