Cesta za změnou chce mapu

Jiří Dolejš reaguje na na tvrzení, že v dnešní době není autoritářská varianta vedení společnosti reálnou hrozbou. Právě toto vidění může znamenat kapitulaci před největšími systémovými problémy.

Jiný svět je možný. Ale kterou jeho alternativu vůbec nabídnout občanům? A kudy k němu vede reálná cesta? Mnozí mluví o progresivní změně systému. To se ale před tím musí ještě shodnout, jaký je vlastně ten kritizovaný systém současný. A následně co, s kým a jak začít měnit. Jinak téma změny převezme někdo jiný. Je to vlastně poptávka po přehledné mapě problému dalšího rozvoje. Vlastně to znamená ujasnit si jak objekt změny, tak i nároky na subjekt, který by ji mohl provést.

Někteří lidé po nějaké jasné mapě příliš neprahnou. Spoléhají na poctivou individuální misijní práci ve prospěch slušnosti, dobra a lásky. Měnit společnost ale přece jenom vyžaduje pochopit a zacílit její podstatnou strukturu jako objekt řízených změn. Uspokojit se nejobecnější odpovědí, že je to kapitalismus, oč běží, tedy že sjednocujícím konceptem je abstraktní antikapitalismus, považuji za hrubě nedostatečné. Stejně jako zakopávat se za myšlenkovým plotem jakéhokoliv sektářského názorového ghetta.

Když se kapitalismu objevil na prahu novodobých dějin jako pokrokovější uspořádání oproti feudálnímu středověku, vypadal jinak než později ve svém státně imperiálním a ještě později globálním stadiu. A i dnes se mění. Kterým jeho dnešním projevům se musíme nejvíce bránit a které jeho parametry bychom měli nejdříve začít přeměňovat? A tady už nejsou odpovědi ani zdaleka tak snadno sjednotitelné. Multipolární svět nám do toho navíc vnáší problém konfliktních geopolitických ambicí a azimutů.

Old-mapHledání, jak vyřešit systémové problémy, se podobá pátrání po přehledné mapě dalšího rozvoje. Jaké změny jsou potřebné a kdo je má vlastně udělat? Foto DVRL

Konzervativní část levice se poněkud brání závěru, že nahrazení současného kapitalismu oděného do liberální slupky jeho horší, otevřeně autoritářskou verzí, je akutní nebezpečí. Odmítají také označování lidí jako Trump (nebo náš Babiš) za oligarchy a jejich taktiku přistrojit se do protestní volby nevidí jako falsum. Dokonce považují obětování svobodné politické soutěže v rámci parlamentní demokracie za objektivní daň turbulencím. Obranu před oligarchizací mají za obranu neoliberalismu. To ale není manýrismus zhýčkané západní levice, mluvit o demokracii. Růžové brýle si naopak nasazují ti, co si myslí, že to snad půjde bez ní.

To, že dnes různým „přátelům lidu“ vyhřezly na denní světlo jejich poněkud hnědé útroby, není bohužel nic povrchního. Návrat jakýchsi orwellovských minut nenávisti vůči těm či oněm nevyvěrá z odlišných historických zkušeností ve východní Evropě. Je omyl vydávat hysterie organizované různými provokatéry za pověstný tekutý hněv, který správný vůdce vybavený tou pravou „snovou vizí“ nabere do svých plachet. A vrchol iluzionismu je, když se miliardář hluboce vězící v establishmentu nakonec tváří jako protestní volba.

Právě tohle vidění je kapitulací před skutečně systémovými problémy. Zneužívání excesů v manipulovaných hloučcích či u většího davu není nikterak radikální, je pouze hrou na skutečné pojmenování problému. Oponentura dnešního systému musí být radikálně demokratická a antiautoritářská. To platí pro kapitalismus východní i západní provenience. Do děravých měchů líti víno jest marno. A pokud jsou ony hloučky či dav ochotni rezignovat na demokratické postupy, není to abstraktní, ale naopak naprosto konkrétní riziko.

Rozproudit podstatnější programové debaty neznamená začít vkladem iluze, že férový oligarcha to přece nějak zařídí. Ale také ne resuscitací omšelých normalizačních stereotypů načichlých mentalitou honu na zaprodance a nepřizpůsobivé, kteří by rušili klid pro pokojné budování práva a pořádku v rukou nějakého báťušky. Bez promýšlení, jak demokraturu nahradit demokracií, jak efektivně začít společně měnit klíčové sociálně ekonomické struktury, se prostě neobejdeme. A k tomu věrohodné politické osobnosti, které proti plytkému populismu postaví schopnost prakticky integrovat reálná témata.

Nakonec je důležité, komu tu mapu problému dáváme do ruky. Nároky na subjekt změny se také vyvíjejí. Nepostačí ani hrstka odhodlaných profesionálních revolucionářů, ani běžné, zcela fragmentované občanské struktury s apoštolskými ambicemi. Volné, spíše horizontální společně rezonující struktury jsou dobré možná pro lokální komunity a pro akce odporu. Ale samy o sobě vládnout nemohou. Potřebujeme proto také reálně fungující sociální aliance pro projekt změn. Které onu mapu přečtou a dokážou podle ní jít k svému cíli.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.