Nová strategie v Hamburku: od „skákání po summitech“ k sociálním stávkám?

Koalice ...ums Ganze! si v Hamburku vytkla ambiciózní cíl: přeorientovat levicovou politiku od symbolických protestů k přímým akcím zaměřeným na logistiku. Blokáda uspěla, otázkou ale je, jako míru abstrakce politika snese.

Pochody, cyklojízdy, blokády: protesty proti zasedání skupiny G20 v Hamburku žádaly lepší, spravedlivější a udržitelnější svět a přinesly vskutku nebývalé spektrum různých akcí občanské společnosti. Pokud nic jiného, pestrost nelze globálnímu antikapitalistickému hnutí upřít. Co do politické strategie a kultury protestu však z této barevné změti nejvíce vystupuje kontrast mezi přístupem dvou nejvýraznějších proudů v současné německé mimoparlamentní radikální levici.

Interventionistische Linke se zcela v tradici antiglobalizačních protestů, jdoucí hluboko do devadesátých let, pokusila masovou blokádou jednání hlav dvaceti nejbohatších států světa zabránit. Druhá výrazná levicová koalice, ...ums Ganze!, naopak nechala samotná jednání stranou a rozhodla se pro blokádu hamburského přístavu, jež měla propagovat koncepci takzvaných sociálních stávek: jak obě akce s odstupem hodnotit?

Skákání po summitech jako výraz bezradnosti levice
Antiglobalizační protesty se od devadesátých let pohybovaly mezi dvěma polohami, jež jsme obě mohli vidět také v Hamburku. Umírněnější organizace lepší svět „žádaly“ na velkých demonstracích. Radikálnější levicové či ekologické formace pak vcelku správně poukazovaly, že instituce jako Mezinárodní měnový fond, Světová banka či jednání nejbohatších států, svévolně svolávaná mimo strukturu OSN, jsou nelegitimní. Uzurpují si moc, která jim nepřísluší, postrádají demokratický mandát – měly by být zrušeny a nahrazeny.

Tato politická argumentace pak byla odůvodněním akcí občanské neposlušnosti, jež se snažily zabránit jejich řádnému fungování. Podařilo se to všeho všudy jednou, v Seattlu roku 1999. Symbolický úspěch seattleské blokády byl velký. Na dva roky se zdálo, že existuje naděje na převrat v politickém zeitgeistu, pamětníci vzpomínají, že globalizace a otázky sociální spravedlnosti či ekologické udržitelnosti, se skutečně octly ve středu globální veřejné debaty. Než je vystřídal terorismus. Žánr protestů proti summitům pak po krvavém Janově upadal.

Také proto, že na straně protestního hnutí se vynořily vážné strategické otázky: čeho se vlastně má dosáhnout? Požadavky jsou oslýchány, blokády jsou neúspěšné, v médiích převažují obrazy represí či násilností. K čemu jsou sebepočetnější akce proti politice mocenských elit ve spektakulárních bublinách jejich sjezdů, když se v okolním světě mezitím prohlubují propletené příčiny této politiky?

Levice souběhem historických faktorů přišla o sociální základnu i dějinnou iniciativu. Na východě se zhroutila komunistická hrozba, jež po válce nutila kapitál k historickému kompromisu s prací, na západě se rozpadla organizovaná dělnická třída, schopná stávkami ohrozit chod kapitalistické produkce a sociálně demokratické strany se posunuly takřka k úplnému konformismu s neoliberalismem. Symbolické protestování na summitech – posměšně přezdívané summit hopping, skákání ze summitu na summit - jakoby se přes zdánlivý úspěch Seattlu stalo především výrazem bezradnosti.

Ne proti hráčům, ale proti hře
Blokádě summitu se letos podařilo v praxi docílit jen toho, že Melania Trumpová zůstala v hotelu a německý ministr financí Schäuble zmeškal svou ranní schůzku. Lze odhadovat, že Interventionistische Linke (IL) letošní blokádu pořádala především s cílem udržet protestní tradici a to, čemu se v politice říká „bojový kontakt s protivníkem“. Těžko říct, zda jejím účelem mělo být něco víc, než posílení vlastního hnutí a praktické cvičení v přímé akci.

Výzva k ní byla letos fascinující svou inkluzivitou, zřejmě nejlépe vyjádřenou v krásné větě „respektujeme všechny bohy a přitom žádného“ – ta tam jsou zbytky doktrinářství a dogmatismu. Sama akce byla pořádána s precizností vyspělé občanské společnosti, schopné samosprávné organizace ve velkém rozsahu – od jídla, přes právní pomoc až po distribuci základních instrukcí účastníkům ve formě komiksu. Pokud takovou u nás někdy chceme, musíme se od Němců učit.

Pro IL může mít blokáda těžko jiný než cvičný význam – vždyť sama vznikla po protestech proti zasedání G8 v Heiligendammu roku 2007 právě s cílem obrátit radikální levici od symbolické k praktické politice, což má vyjadřovat také přívlastek v jejím názvu. Soustředí se na podporu pracujících v konkrétních sociálních bojích, atifašistickou práci i blokády hnědouhelných dolů Ende Gelände, které spoluorganizuje. V Hamburku však od ní úkol strategické inovace musela převzít druhá velká koalice německé radikální levice - ...ums Ganze! (UG).

...ums Ganze! si zaslouží uznání už za odvahu čelit tomuto trendu k povrchní personalizaci politiky ve světě, jejž ovládají stále neosobnější a komplexnější síly. Foo facebookový profil "ums Ganze!" Bündnis

Ta se rozhodla pod heslem „nebojujme proti hráčům, bojujme proti hře“ demonstrativně ukázat dvacítce shromážděných hlav záda a místo summitu zablokovat logistiku hamburského přístavu – třetího největšího v Evropě, jímž každoročně prochází na sto čtyřicet milionů tun zboží v obřích ocelových kontejnerech.

Úvaha za blokádou je jednoduchá: přestaňme se soustředit na symbolické akce zaměřené proti politikům, jež jsou sotva víc než maskoty systému a zaměřme své síly tam, kde můžeme jeho fungování skutečně narušit.

Koncept sociální stávky a problém personalizace politiky
Hlubším smyslem postupu ...ums Ganze! je úsilí o proměnu chápání pojmu stávky, konkrétně rozšíření konceptu takzvané sociální stávky. Stávka byla v průběhu devatenáctého a dvacátého století klíčovou taktikou sociálních bojů: pozastavením či zpomalením produkce na pracovištích mohli pracující způsobit kapitálu škody a vymáhat si tak ústupky.

Moc se však z pracovišť vytratila: s rozvolněním tržních bariér, ohromujícím nárůstem pohyblivosti kapitálu i logistických kapacit je stále snazší přemístit produkci tam, kde se lidé spíše nechají vykořisťovat či objednat zboží jinde, čili stávky obejít.

Prořídly také řady těch, kteří by vůbec měli kde stávkovat, upadla odborová organizovanost, přibylo prekarizovaných zaměstnanců mimo klasické zaměstnanecké poměry a vůbec v nejhorším sociální postavení jsou dnes ti, kteří nemají ani to štěstí být vykořisťováni – nezaměstnaní.

Odpovědí mají být sociální stávky, které opouštějí úzký rámec pracovišť a soustředí se raději na logistickou infrastrukturu. Exportní terminály či jiné dopravní uzly dnes mnohem spíše než jednotlivé tovární linky představují zranitelná místa výrobní a spotřební mašinerie.

Přímé akce, které usilují o její narušení, mohou v těchto místech najít opěrný bod pro znovuzískání ztracené politické síly a zahrnout do sociálních bojů opětovně ty ze společnosti vyloučené – prekarizované pracující či masy nezaměstnaných.

Hamburská sociální stávka přinejmenším úspěšně ukázala, že je to možné. Přestože nakonec nabyla podoby vlastně legálního pochodu, který ucpal příjezdové cesty ke kontejnerovým terminálům, sotva pěti stům jeho účastníků se podařilo úspěšně na několik hodin přístav paralyzovat a způsobit velkým dopravním korporacím ztráty jdoucí do milionů eur.

Nevelký počet účastníků přístavní blokády – zejména v porovnání s celkovým množstvím protestujících, kteří se do Hamburku během summitu sjeli – poukazuje paradoxně na sílu i slabinu strategie, již chtěli ...ums Ganze v pátek propagovat. Je možné, že kdyby se sociální stávky staly běžným nástrojem širokého hnutí a začaly silně narušovat běžné fungování ekonomiky, mohly by skutečně vrátit levici ztracenou moc. Těžko si takové hnutí ale představit bez nalezení způsobu, jak vytrhnout odbory ze zaměření na úzké mzdové požadavky, propojit je s političtějšími iniciativami a získat je pro projekt organizace pracujících, ocitnuvších se mimo klasické zaměstnanecké poměry či v dlouhodobé nezaměstnanosti.

Potíž spočívá ale také v tom, že je velmi obtížné zlobit se na přístav. Všichni víme, že kontejnerová lodní doprava je prostředkem vývozu práce do zemí globálního jihu, vykořisťování šiček v bangladéšských robotárnách i zhoršování situace šiček ve zbývajících textilních továrnách Evropy. Že vypouští do ovzduší množství emisí odpovídající uhlíkové stopě Německa a nepodléhá přitom žádné regulaci.

Přesto jsme intuitivně náchylní podléhat raději morálnímu rozhořčení nad posledními bláboly v tweetech Donalda Trumpa. ...ums Ganze! si zaslouží uznání už za odvahu čelit tomuto trendu k povrchní personalizaci politiky ve světě, jejž ovládají stále neosobnější a komplexnější síly.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.